Ústavní soud České republiky vyhověl stížnosti invalidního důchodce, který si stěžoval, že současný systém výpočtu penzí diskriminuje lidi s vyššími příjmy. ÚS zrušil příslušné ustanovení zákona o důchodovém pojištění. Učinil tak s účinností od září 2011, aby poskytl politikům dostatek času na nalezení řešení.

Podle ÚS současný systém nebere dostatečně ohled na to, kolik lidé v životě vydělávali, a tím pádem i odváděli státu do penzijního systému. Do výpočtu výše důchodů se s použitím tzv. redukčních hranic zahrnuje jen určitá část příjmů. Zatímco politici, zejména nalevo od politického středu, argumentují, že takto nastavený systém je výrazem solidarity, ÚS usoudil, že jakkoliv je společenská solidarita potřebná, lidé s vysokými příjmy jsou u nás znevýhodněni příliš.

Reakce politiků a politických stran na rozhodnutí ÚS byly trojího druhu. Některé strany, zejména ODS a TOP 09, rozhodnutí opatrně přivítaly, jakkoliv někteří jejich představitelé vyjádřili obavy ohledně finančních dopadů na státní kasu. Rozhodnutí podle nich jen podtrhuje potřebu reformovat důchodový systém.

Někteří další pravicoví politici a komentátoři souhlasili s potřebou reformovat důchodový systém, který je prý neudržitelný a ve vztahu k bohatším lidem nespravedlivý. Zároveň ale kritizovali ÚS coby aktivistický.

U třetí skupiny politiků a komentátorů převládlo především rozhořčení nad jednáním Ústavního soudu. Prezident Václav Klaus, který má s ÚS dlouholeté spory, prohlásil, že ÚS není v této věci kompetentní. Jeho rozhodnutí je prý dalším posunem naší země od parlamentní demokracie. Předseda strany Svobodní demokraté a v minulosti blízký Klausův spolupracovník Petr Mach mluvil přímo o „soudcokracii“, což je ostatně termín, s nímž v minulosti přišel Klaus.

Předseda ČSSD Jiří Paroubek pro změnu prohlásil, že jde o „neuvěřitelné rozhodnutí“. ÚS se prý chová jako třetí komora parlamentu. Podle Paroubka je otázkou, zda je Ústavní soud nestranný orgán, kterým by měl být, či jedná jako politický sbor. „Druhá možnost se zdá jako pravděpodobnější, už pro načasování tohoto verdiktu," řekl.

Podobné odsudky na adresu ÚS jsme mohli slyšet či číst i v minulosti. Pokaždé, když ÚS dělal nějaké průlomové rozhodnutí, přinejmenším jedna část politického spektra se pustila do nevybíravé kritiky soudu. Výroky o soudcokracii, třetí komoře parlamentu či nemístném aktivismu jsou už téměř českým politickým folklórem.

Vypovídají především o bídné politické kultuře u nás, nikoliv o údajně špatné práci Ústavního soudu. Ten dělá pouze to, co podle Ústavy dělat má. Tedy posuzuje, zda je určitý zákon nebo určité konkrétní ustanovení zákona v rozporu s Ústavou. Když vloni na podzim zrušil Ústavní soud předčasné volby, které měly být vypsány na základě jednorázového ústavního dodatku, zrušil zákon, který byl sice přijat ústavní většinou, ale byl ve skutečnosti neústavní, neboť byl v rozporu s duchem Ústavy.

Když někteří politici a komentátoři namítají, že si Ústavní soud osobuje právo rozhodovat o věcech, které prý přísluší pouze politikům, neboť jde o záležitosti veskrze politické, měli by svá slova pečlivěji vážit. Například tvrzení, že systém důchodového zabezpečení je záležitost veskrze politická a že změny v ní přísluší zase jen politikům, nikoliv Ústavnímu soudu, ukazuje zásadní nepochopení nejen principů moderní demokracie, ale i našeho konkrétního ústavního uspořádání.

ÚS musí, je-li o to požádán, posoudit nejen věcné rozpory mezi zákony, ale i to, zda nějaký zákon neporušuje lidská a občanská práva, jež jsou vyjmenována nejen v ústavních dokumentech, ale i v mezinárodních smlouvách, jichž je ČR signatářem. Může se nám stokrát nelíbit, že Ústavní soud, ve svém současném složení, vykládá například šíři společenské solidarity a princip spravedlnosti při stanovení výše důchodů jinak než některé politické strany, ale pokud jsme demokraté, nezbývá nám než rozhodnutí respektovat.

Úplně scestné jsou pak řeči o tom, že se ÚS pasuje na jakousi třetí komoru parlamentu. ÚS neschvaluje žádné nové zákony. Může pouze rušit zákony a ustanovení, které na základě nějakého podnětu shledá v rozporu s Ústavou a základními právy.

Jeho povinností není, jak často namítají politici, ohlížet se na to, kolik bude to či ono rozhodnutí stát, jednat politicky „odpovědně“. Tak měli jednat v prvé řadě politici, když přijímali zákony, které se později ukážou jako diskriminační nebo neústavní. Jakkoliv politici nemusí souhlasit s tím, co ÚS jako neústavní, nespravedlivé nebo diskriminační definuje, skutečností je, že Ústava dala soudu jistou volnost v rozhodování zcela záměrně.

ÚS je jediná soudní instituce, která se řídí „přirozeným právem“, nebo chcete-li, „zdravým rozumem“. Bere v úvahu širší souvislosti, kontext, soulad či nesoulad jednotlivých zákonů s Ústavou. Někomu může taková volnost v rozhodování připadat jako rozhodování téměř politické, jenže ÚS není nositelem nějaké specifické politické ideologie. Není to politická strana ani vláda. Tvoří jej osobnosti jmenované různými prezidenty, schvalované Senátem v různých jeho politických konstelacích. V tomto ohledu je to i názorově instituce velmi pestrá, navíc sestávající z lidí s nejvyšší možnou odborností a erudicí.

Existuje jistě mnoho kritérií, podle kterých lze soudit vyspělost demokracie. Jedním z nich ale nepochybně jsou reakce politiků na rozhodnutí soudní moci, obzvláště pak na rozhodnutí Ústavního soudu. Že je naše demokracie takříkajíc „za vodou“, budeme vědět například tehdy, až po nějakém dalším důležitém rozhodnutí Ústavního soudu politici řeknou: „Bereme na vědomí, zařídíme se podle toho.“