Žít v demokratickém státě, kde by se všichni měli řídit platnými zákony, se zdá být tak snadné. Co se však stane, pokud si různí lidé a organizace vykládají jeden zákon, paragraf nebo vyhlášku diametrálně odlišným způsobem?

Dříve jsem se ráda smála právnickému vtipu o tom, že vedou-li dva právníci diskusi o jednom paragrafu, dostanete na jejím konci minimálně pět pohledů na daný problém... Jenže to bylo dřív, dnes už se nesměju.

Otázka povinného očkování již několik let hýbe nejen Českou republikou. O vhodnosti či nevhodnosti očkování dnes ale mluvit nebudeme. Ráda bych se zaměřila spíše na téma legislativy a postihů pro neočkující rodiče.

Povinnost očkovat nezletilé dítě dle očkovacího kalendáře udává vyhláška č. 537/2006 Sb. Neočkováním se rodiče nedopouštějí trestného činu, ale „pouze“ přestupku vůči svému dítěti. Za to jim hrozí pokuta od správního orgánu, konkrétně krajské hygienické stanice.

Pokud by povinnost očkovat udával zákon, dopouštěl by se rodič vůči dítěti trestného činu. A to je už jiná káva. Za spáchání trestného činu vůči dítěti nebo na dítěti hrozí zákonnému zástupci velmi tvrdé sankce. Dítě, potažmo celá rodina, se rázem ocitají v hledáčku Orgánu sociálně právní ochrany dětí, takzvaného OSPODU.

Úkolem pracovníků orgánu sociálně právní ochrany dítěte je mimo jiné dohlížet na rodiny, které se řádně nestarají o své dítě, nepečují o jeho zdraví, vzdělání, výchovu, anebo se dopouštějí například zneužívání nebo týrání dítěte. Tedy řádně neplní úkony vyplývající z definice rodičovské odpovědnosti.

Právě zmínka o oblasti řádné péče o zdraví dítěte nás dostává do problému v situaci, kdy rodiče odmítají děti očkovat.

Často se ve své praxi setkávám s rodiči, kteří dostali od pediatra, nebo spíše dětské zdravotní sestry ultimátum — buď budete očkovat, nebo vás nahlásíme na hygienu a OSPOD.

Sama jsem přesně tento spor se zdravotní sestrou v ordinaci našeho dětského lékaře řešila. Dceru neočkujeme z důvodu závažného autoimunitního onemocnění jejího otce. Toto onemocnění postihuje 1—1,5 člověka z milionu a úmrtnost pacientů se pohybuje v rozmezí 30—70 procent. O nemoci se toho moc neví a její následky u zvlášť závažného průběhu, který prodělal právě otec mé dcery, doposud lékaři neumí léčit ani zastavit jejich zhoršování. Proto se již přes patnáct let podrobuje imunosupresivní léčbě a léčbě kortikosteroidy.

Vzhledem k tomu, že vlastně dodnes nikdo neví, co u dcery hledat za případné ukazatele možných komplikací, jak zhodnotit stav jejího imunitního systému, a také vzhledem k tomu, jak široký seznam léků byl identifikován jako spouštěč tohoto závažného onemocnění, jsem se rozhodla dceru neočkovat.

Lidé se mě často ptají, proč v naší situaci nedostaneme takzvanou kontraindikaci, tedy razítko potvrzující, že zrovna vašemu dítě může očkování vážně uškodit. Problém spočívá v tom, že získat kontraindikaci je v České republice prakticky nemožné. Nedostanou ji děti, které mají alergii na některé složky vakcíny (alergie na bílkovinu kravského mléka), děti po onkologické léčbě (protože teď jsou přece zdravé a to, že ještě před časem absolvovaly chemoterapii, není bohužel relevantní), děti, jejichž sourozenec měl závažné nežádoucí účinky po očkování, nebo například epileptici, i když u nich se dá zajistit alespoň dočasná kontraindikace, kterou lze získat po dobu do šesti měsíců od posledního záchvatu.

Dostat dítě do školky ale dočasná kontraindikace — například u výše zmíněných dětí s epilepsií — nepomůže. Zákon totiž lpí na kontraindikaci trvalé.

V našem případě se objevil argument, že studie o zdravotním stavu pacientů s prodělaným Steave-Johnson syndromem, respektive jeho agresivnější formou Leill syndromem nejsou, tedy není potvrzeno riziko, a proto kontraindikaci nedostaneme. Ve spojení s větou imunoložky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady: „Rozhodně očkovat musíte, ale určitě v Očkovacím centru v Motole, abyste byli blízko odborníkům a přístrojům, kdyby se to náhodou nepovedlo,“ se můj odmítavý postoj vůči této formě ruské rulety nezměnil.

Neočkovat nerovná se zanedbávat

Ale zpět k očkování a OSPOD. Sama jsem se setkala s vyhrožováním zdravotní sestry, že je nucena mne nahlásit na OSPOD, pokud neočkujeme. Tuto praktiku potvrzují stovky rodičů, kteří se na nás a na další spolupracující organizace, jako je Liga lidských práv nebo Rozalio, obracejí. Obrátila jsem se tedy na ministerstvo práce a sociálních věcí, které je nejvyšším nadřízeným orgánem OSPOD s dotazem, zda tato problematika opravdu spadá do oblasti činnosti „sociálky“.

Odpověď ministerského rady Adama Křístka byla vcelku jasná. Pouhé odmítání očkovat nezavdává lékaři právo nahlásit rodiče na OSPOD. Toto tvrzení je opřeno o §6 zákona o sociálně právní ochraně dětí. Tento paragraf konkrétně vymezuje, kdo je a kdo není zanedbávané, zneužívané a týrané dítě. Dle tvrzení ministerského rady Adama Křístka nelze neočkující rodiče zařadit mezi ty, kteří zanedbávají své děti.

Česká lékařská komora ovšem dlouhodobě apeluje na lékaře, aby právě na základě tohoto paragrafu neočkující rodiče na OSPOD nahlašovali. Praktičtí lékaři pro děti a dorost jsou k tomuto vyzýváni formou článků v odborných časopisech a také e-mailovou kampaní ze strany lékařské komory. Snahy řešit toto téma přímo s komorou jdou do prázdna, neboť tato organizace odmítá komunikovat s kýmkoliv mimo své členy.

Stanovisko ministerstva práce a sociálních věcí však tento postoj jasně odmítá s odkazem na to, že se jedná o porušení lékařského tajemství, které lze prolomit právě pouze v souvislosti s týráním, zanedbáváním a zneužíváním dítěte.

Jestliže se rodiče s dítětem nedostavují na pravidelné preventivní prohlídky, nekomunikují s pediatrem, nereagují na jeho výzvy k očkování a podobně, lze to již považovat za soubor podkladů ukazující na možné zanedbání péče o dítě. V takovém případě by lékař měl rodinu nahlásit, jelikož má stejně jako kterýkoli jiný občan ohlašovací povinnost.

Fakticky tedy jde o to, zda rodiče neočkují z důvodu přesvědčení nebo proto, že je stav dítěte nezajímá, případně ani nevědí, že očkovat mají a o dítě se nestarají. Pro ucelenou představu je nutné poznamenat, že rodiče nejsou povinni mít dítě registrované u praktického lékaře pro děti a dorost. Jsou ale povinni zajistit dítěti lékařskou péči. Při odmítnutí očkování pak musí podepsat negativní revers, případně odklad očkování — právě takto dokazují, že o dítě mají zájem a situaci řeší.

Jak již ale padlo, Česká lékařská komora ve svých doporučeních svévolně interpretuje, že neočkování je ve své podstatě zanedbáním péče o dítě. Dovozuje tedy, že negativní revers je důvodem k nahlášení rodičů OSPODu, a dokonce k provedení zápisu do lékařské dokumentace.

Jak se bránit

Moje zkušenosti s desítkami takto nahlášených rodin ukazují, že v principu není důvod mít z čehokoliv strach. Proběhne pouze podání vysvětlení — na úřadě, popřípadě v domácnosti — a tím je situace uzavřena. Samozřejmě jako kdekoli jinde pracují i na OSPODu lidé, kteří mohou selhat. Hrozí tak maximálně krátkodobě nepříjemná situace při jednáních.

Bohužel se nám dlouhodobě nedařilo získat vyjádření ministerstva zdravotnictví a kvůli meziresortní problematice nešlo s postojem České lékařské komory účinně bojovat. Ministerstvo práce a sociálních věcí tvrdilo, že toto není v jeho gesci, neboť pediatři spadají pod ministerstvo zdravotnictví. Ministerstvo zdravotnictví zase oponovalo, že nemá pravomoc nařizovat České lékařské komoře změnu postoje.

Nyní jsem již o kousek dál. Před časem se na naši organizaci Juno Moneta obrátila klientka, kterou dětská lékařka nahlásila na OSPOD kvůli odkladu očkování. Skrze náš spolek se klientka se svou stížností obrátila na krajský úřad v Ústí nad Labem. Ten se s její stížností vypořádal tak, že si na pomoc při řešení stížnosti pozval jiného pediatra, který ovšem — jak se dalo čekat — s touto nezákonnou praxí souzní. Krajský úřad tedy v podstatě jen přijal jeho chybné stanovisko a označil stížnost jako nedůvodnou. Klientka se s tím nesmířila a stížnost předala našemu spolku. My jsme ji na základě plné moci postoupili k vyřízení nadřízenému orgánu, tedy ministerstvu zdravotnictví.

To následně shledalo, že: „Výjimky z povinnosti zachovávat mlčenlivost jsou (pak) stanoveny v § 51 odst. 2, 3 a 4 zákona o zdravotních službách, přičemž mezi těmito výjimkami není uvedeno předávání informací orgánům sociálně-právní ochrany dětí ani krajským hygienickým stanicím v případě podezření ze spáchání přestupku — a ani § 7 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., zákona o sociálně-právní ochraně dětí (…) neprolamuje povinnou mlčenlivost. Tu prolamuje § 10 odst. 4 uvedeného zákona, kdy stanovuje povinnost oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností (tedy nikoliv krajské hygienické stanici) skutečnosti, které nasvědčují tomu, že jde o děti uvedené v § 6 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, přičemž dítě, jehož rodiče jej odmítli očkovat, dle názoru ministerstva nelze podřadit pod žádnou z kategorií uvedenou v tomto ustanovení.“

Je tedy zjevné, že postoj České lékařské komory je v rozporu s postojem ministerstva zdravotnictví a ministerstva práce a sociálních věcí. Ani jedno z ministerstev však nemá pravomoc nařídit České lékařské komoře názor změnit, tuto pravomoc má pouze soud. Soudy ještě nejsou ve hře, ale rodiče neočkovaných dětí už vědí, jak se nahlašování OSPODu bránit. A to je v tuto chvíli to podstatné.