Teď jde o Ústavní soud

Bohumil Doležal

Senát bude příští týden hlasovat o jmenování Aleše Gerlocha soudcem Ústavního soudu. Jeho navržení vyvolalo kontroverze v médiích i mezi politiky. Bohumil Doležal přibližuje problematické body i kontext celé debaty.

Parlament České republiky má nyní na programu dvě rozhodnutí, která se přímo či nepřímo týkají Ústavního soudu. Za prvé: Sněmovna co nejdřív s konečnou platností rozhodne o návrhu poslanců KSČM na zdanění finančních náhrad církvím a náboženským společnostem. V případě, že jej schválí, což je skoro jisté (a stejně jistý je i podpis prezidenta Zemana), obrátí se skupina poslanců a senátorů na Ústavní soud.

A za druhé, Senát PČR bude příští středu hlasovat o jmenování profesora Aleše Gerlocha soudcem Ústavního soudu.

Návrh komunistických poslanců Poslanecká sněmovna už jednou přesvědčivou většinou schválila. Senát jej pak většinou přinejmenším stejně přesvědčivou zamítl. Hlasovali proti nebo zdrželi se i sociálně demokratičtí senátoři. Argumentovali tím, že vůči zákonu č. 428/2012 Sb. O majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, který komunistický návrh novelizuje, měli sice zcela zásadní výhrady, jež přetrvávají i dnes; upřednostňují však ohledy na platný právní a ústavní pořádek České republiky.

Zákon byl v roce 2012 těsnou většinou, ale legitimně schválen, jeho součástí je i výše náhrad, která má být církvím vyplacena. Na tom základě byly vzápětí uzavřeny platné smlouvy. Nejde tedy v první řadě o uplatnění zásady „co bylo kdysi (po roce 1948) ukradeno, musí být vráceno“ (o přiměřenosti náhrad lze vždycky vést nekonečné spory), ale „co bylo kdysi (v roce 2012) závazně slíbeno, musí být splněno“. Jinak vzniká právní diskontinuita mezi tím, co bylo v roce 2012, a tím, co je dnes.

Tento postoj senátorů ČSSD považuji za zodpovědný. Upřednostnili v této jedné věci zájem státu před bezprostředními politickými zájmy svého uskupení. Kdyby tohle občas dělaly všechny demokratické politické strany zprava doleva, nemuseli jsme dnes být tam, kde zrovna jsme. U nás bohužel průběžně triumfovalo pojetí politiky jako nesmiřitelného, neustále se zostřujícího třídního boje mezi „socialismem“ a „kapitalismem“, levicí a pravicí, a demokraté zprava i zleva v něm nechtě, ale důkladně upravili český politický terén jako pódium pro vyvádění Andreje Babiše, Miloše Zemana a dalších.

×