V noci z pondělí na úterý osmadvacátého března 2017 měl z londýnského letiště Stansted odstartovat Boeing 767 s neobvyklým nákladem: britské ministerstvo vnitra si jej tajně pronajalo, aby pod rouškou tmy deportovalo ze země šedesátku lidí, původně pocházejících z Nigérie, Ghany a Sierry Leone.

Krátce před startem se ale stalo něco, co osud oněch nešťastníků, připoutaných k sedadlům, změnilo. Skupina odvážných lidí z iniciativy End Deportations, navléknutá v zářivě růžových kombinézách — dnes známá jako „stanstedská patnáctka“ — se prostříhala ostnatým drátem oddělujícím ranvej od jejího okolí, rozptýlila se po asfaltu a vlastními těly zabránila letadlu vzlétnout.

Občanská neposlušnost, jaká má být

Za protest proti drakonickým deportacím však přišel drakonický trest. Nenásilný protest státní zástupce překlasifikoval z méně závažného přestupku na trestný čin „ohrožení bezpečnosti letiště“ podle paragrafu jednoho z britských protiteroristických zákonů a loni v prosinci je soud v londýnském Chelmsfordu uznal vinnými.

Šesti mužům a devíti ženám — z nichž jedna se mezitím stala matkou — hrozilo v nejhorším případě až doživotí. Teprve včera zažehnal soud definitivně nebezpečí, že by mohli skončit ve vězení. Dvanáct dostalo veřejné prospěšné práce. Tři, kteří již dříve letadla blokovali na protest proti rozšiřování letiště Heathrow s klimatickým hnutím Plane Stupid, dostali podmíněné tresty.

Akci je přitom třeba považovat po všech stránkách za úspěšnou: zafungovala přesně tak, jak by občanská neposlušnost fungovat měla, a skrytou nespravedlnost vytáhla na světlo. Přivedla k zatajovaným, právně i morálně pochybným deportacím pozornost. A podnítila celospolečenskou debatu o britské migrační politice, jejíž bezohlednost ke konkrétním osudům a důstojnosti lidských bytostí je neospravedlnitelná z hlediska lidských práv i zdravého rozumu.

Podobně jako v jiných případech, i v Británii jsou lidé často deportováni do zemí, kde nežili od útlého dětství, nemají v nich vůbec žádné zázemí, či jim v nich dokonce hrozí smrtelné nebezpečí, přestože jsou podle úředních tabulek považovány za „bezpečné“. Co hůř, v mnoha případech jsou deportováni ještě předtím, než soud rozhodne o jejich odvolání proti rozhodnutí.

Jeden z mužů na palubě zastaveného letadla, původem z Nigérie, mohl být jen díky akci lidí z End Deportations svědkem narození své dcery. U soudu uspěl a může tak zůstat v Británii se svou rodinou, namísto aby byl nucen žít sám v zemi, kde nemá prakticky žádné vazby ani příbuzné. Jeho případ přitom v Británii není ojedinělý — s odvoláním uspěje v zemi neuvěřitelných jednačtyřicet procent všech odmítnutých žadatelů o azyl. Za ilegální označil politiku ministerstva vnitra loni také britský nejvyšší soud.

Kdo staví zdi, je svým vlastním vězněm

Přestože si tedy můžeme oddechnout, že se stanstedská patnáctka vyhne vězení, hořkost zůstává. Odsouzení protestujících, kteří na neférovost britské deportační politiky upozornili, jako „teroristů“ je v tomto kontextu nepochybně zcela nepřiměřenou snahou o kriminalizaci nenásilného protestu. A po zásluze si v Británii vysloužilo odsouzení respektovaných lidskoprávních organizací jako Amnesty International i levicové opozice.

Tato nespravedlnost není ovšem jen ojedinělým případem — je znamením doby. Podobně nespravedlivý a odsouzeníhodný jako britská deportační politika je nakonec celý evropský migrační režim — unie se snaží obcházet mezinárodní právo tím, že prchajícím neumožňuje bezpečně zažádat o azyl. Maďarsko, Chorvatsko i Itálie bezostyšně na svých hranicích porušují humanitární konvence i vlastní ústavy a ostatní státy to pokrytecky přehlížejí.

Stále častěji je pak bezohledný přístup k lidem na útěku a cizincům spojený se snahami o kriminalizaci protestu i pomoci uprchlíkům, s vyvoláváním nacionalistických a rasistických vášní, útoky proti občanským organizacím a se snahami o potlačování opozice.

Případ „patnáctky“ nám tak připomíná, že o svobodu vlivem ostnatých drátů nepřicházejí jen ti, které mají držet vně, ale i ti, kteří se za nimi chtějí schovat. Nárůst nacionalistických vášní a vzestup krajní pravice v celém západním světě od Spojených států po visegrádské země hrozí nakonec připravit o lidská práva a občanské svobody nejen uprchlíky, ale i nás samé: jak to vystihla spisovatelka Ursula LeGuinová, „ti, kdo stavějí zdi, jsou svými vlastními vězni“.

Svobodu bude třeba hájit

Není přitom žádnou náhodou, že trojice odsouzených byla klimatickými aktivisty. Právě vlivem změn klimatu, ekologické krize a narůstající globální nerovnosti bude migrantů jedině přibývat a jde nakonec o problémy, před kterými se za libovolně vysokou zdí nejde ukrýt — ne bez čím dál nelidštějšího zacházení s těmi, kteří se je tak jako tak budou snažit překročit.

V této situaci je tragickou skutečností, že právě nyní se hroutí alespoň jakýsi základní konsensus na tom, že všichni lidé „jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech“, jak říká naše vlastní ústava, a že namísto spolupráce na řešení těchto problémů svět propadá další fázi nacionalistické psychózy, jakou jsme v podobném měřítku zažili naposledy před druhou světovou válkou.

Ještě horší je, že šovinistickému jančení začínají ustupovat i mnohé sektory někdejšího liberálního mainstreamu. Jen si připomeňme snahy našich „demokratických“ politiků čelit Okamurovi vykrádáním jeho programu nebo podobně absurdní prohlášení Hillary Clintonové, že krajní pravici má Evropa čelit zpřísněním protiimigračních opatření.

To všechno jsou příznaky toho, že se svět možná propadá do temného období, v němž bude základní hodnoty lidskosti, svobody a spravedlnosti znovu třeba hájit i za cenu osobních obětí. Občanská statečnost odvážných žen a mužů z letiště Stansted by proto měla být také inspirací pro všechny, kteří se jich bez boje nehodlají vzdát.

Budoucnost, bude-li co k čemu, si bude i je pamatovat nikoli jako teroristy a zločince, nýbrž jako statečné ochránce lidských práv, kteří se nebáli pro svobodu ostatních riskovat svobodu vlastní.