Izraelský premiér Benjamin Netanjahu má po bezmála deseti letech ve funkci vážného vyzyvatele. Nebo to tak alespoň vypadá z posledních předvolebních průzkumů i z reakcí všech hlavních médií v zemi, které celý týden prakticky nepřetržitě informují o jednom jediném člověku. Jmenuje se Benny Ganc, je to bývalý náčelník generálního štábu a v úterý oficiálně představil volební kandidátku své strany Nezlomný Izrael do dubnových předčasných voleb.

„Přicházím dnes večer mezi vás, protože se bojím o Izrael," prohlásil Ganc na prvním veřejném vystoupení, které přitáhlo nevídanou vlnu pozornosti a ještě povzbudilo obavy politických konkurentů. „Naši lidé jsou silní. Naše země je úžasná. Ale ve vzduchu se vznáší cosi zkaženého. Souboj mezi levicí a pravicí nás zevnitř trhá na kousky. Půtky mezi zbožnou a sekulární částí společnosti nás rozdělují. Napětí mezi Židy a ne-Židy nás ohrožuje."

Rozdělení společnosti Ganc sice ne jmenovitě, ale zcela srozumitelně připsal Netanjahuovi, jehož by podle vlastních slov rád nahradil v čele vlády. Právě s narážkou na premiéra stíhaného v poslední době hrozbou, že se kvůli obviněním z korupce ocitne uprostřed předvolební kampaně před soudem, také odsoudil „královské" chování donedávna zdánlivě neporazitelného předsedy vlády.

„Žádný izraelský politik není král," prohlásil Ganc. „Stát nejsem já, to vy jste stát. My všichni jsme stát."

Nepřítel číslo jedna

Benny Ganc, který velel izraelské armádě mezi lety 2011 a 2015 včetně dvou válek v Gaze, je na politické scéně nováček. Přestože se o ní spekulovalo už nejméně od poloviny loňského roku, svou kandidaturu do izraelského Knesetu oznámil teprve v prosinci. Od té doby ale jeho hvězda rychle stoupá — v průzkumech se v čele Nezlomného Izraele vyhoupl až na druhé místo právě za Netanjahuovou stranou Likud, přičemž rozdíl mezi oběma uskupeními se zmenšil na několik křesel. Pouhý procentní náskok měl Netanjahu v průzkumu pro televizi Keshet 12 v otázce, koho by izraelští voliči preferovali na pozici předsedy vlády.

Političtí konkurenti berou Gance mimořádně vážně — obzvlášť tvrdě se do něj pouští zejména představitelé Likudu a koaliční ultrapravicové strany Nová pravice, kteří se jej snaží vylíčit jako „měkkého levičáka" nebezpečného pro Izrael. Například lídr Nové pravice, ministr školství Naftali Bennett, Gance překřtil na „generála Remízu" kvůli jeho údajné zdrženlivosti v průběhu invaze do Gazy v roce 2014, kdy velel izraelským ozbrojeným silám.

Oprávněně nervózní jsou i strany v opozici k Netanjahuovi, které naopak Gance obviňují z toho, že se chystá levicové voliče zlákat do pravicové vlády. A to dost možná dokonce přímo do vlády stávajícího předsedy vlády, s nímž Benny Ganc přes veškerou kritiku odmítá vyloučit povolební spolupráci.

Ani pravice, ani levice

Součástí Gancovy rostoucí popularity je ale mimo jiné právě to, že se dělení na pravici a levici urputně vyhýbá a tvrdí, že nepatří ani na jednu stranu. To reflektuje i slogan jeho kampaně: „Ani pravice, ani levice, jen Izrael na prvním místě".

Ganc má v silně polarizované společnosti co nabídnout oběma táborům. Pro levicovější, sekulární voliče může být atraktivní jeho důraz na ochranu práv homosexuálů, proklamovaný boj proti genderové nerovnosti, podpora v Izraeli dosud neexistujících civilních sňatků nebo slib změnit kontroverzní - a podle mnohých rasistický - zákon o národním státu.

Oslovit by je samozřejmě měla i vágní prohlášení o důležitosti míru: Ganc ve svém úterním projevu například velebil „izraelské patrioty“ Menachema Begina a Jicchaka Rabina za uzavření mírové smlouvy s Egyptem a Jordánskem. Nechal se také slyšet, že by do blokované Gazy neváhal pustit humanitární pomoc a pomohl by jí v hospodářském rozvoji.

Ještě pestřejší nabídku má Ganc pro pravicové voliče. Vzhledem ke své vojenské kariéře se prezentuje jako silný a nekompromisní vůdce, který má četné zkušenosti s válkou. Navíc se obklopil dalšími ostřílenými generály — jeho zatím hlavním spojencem je rovněž bývalý náčelník generálního štábu Moše Jaalon, který mezi lety 2013 a 2016 působil jako ministr obrany, a čile se spekuluje o tom, že by se do strany Nezlomný Izrael přidal i třetí někdejší náčelník generálního štábu Gabi Aškenazi.

„V drsné a násilnické oblasti Blízkého východu, jež nás obklopuje, není žádné slitování pro slabé. Přežijí jen silní,“ prohlásil Benny Ganc v úterý, kdy zároveň po vzoru současné vlády pohrozil Íránu a na dotaz novinářů odmítl řešení dvou států pro palestinsko-izraelský konflikt. To bývalo přitom ještě donedávna alespoň rétoricky přijímáno velkou většinou izraelské politické scény.

Perfektní načasování

Ganc není první izraelský politik, který se pokouší voliče přesvědčit, že stojí mimo tradiční pravo-levé dělení — s podobným postojem dosahuje slušných volebních výsledků především původem hvězda televizních obrazovek Jair Lapid v čele strany Ješ atid, s nímž se ostatně Ganc pokouší už nějakou dobu a prozatím neúspěšně spojit.

Projektu Bennyho Gance ovšem kromě toho, že je nová a dosud neokoukaná tvář neposkvrněná na rozdíl od Lapida vládním angažmá, nahrává výjimečná slabost premiéra Benjamina Netanjahua. „Král Bibi“, jak mu přezdívají kritici, čelí vyšetřování korupčních skandálů a hned ve třech případech se může jako vůbec první izraelský předseda vlády v nejbližší době ocitnout před soudem.

Přestože za Netanjahuem stále stojí relativně početná základna oddaných příznivců, pokusy podkopat nezávislost opozičních médií a soudů se mu podařilo znepřátelit podstatnou část společnosti, která předtím byla ochotná tolerovat jeho spojenectví s ultraortodoxními náboženskými skupinami výměnou za jestřábí zahraniční politiku.

Právě na to narážel Ganc, když se zavázal, že nebude „útočit na justici, kulturní instituce a média“ a dodal: „Nebudeme podněcovat nenávist vůči polovině národa na pravici, ani polovině národa na levici.“

Polarizující a rétoricky stále agresivnější Netanjahu zkrátka unavil nemalou část pravice a jeho výpady proti nejvyššímu státnímu zástupci Avichaji Mandelblitovi vyděsily třeba i dlouholetého člena vládního Likudu, prezidenta Reuvena Rivlina, který minulý týden varoval před hrozbou „rozkladu“ právního státu v zemi.

A vzhledem k tomu, že rozhádaná a ideově ztracená izraelská levice nedokáže formulovat žádnou srozumitelnou alternativu, má silná osobnost Gancova typu potenciál pro získání jejich bývalých voličů už jen jako zdánlivě „menší zlo“ než je nenáviděný premiér Netanjahu. O bezradnosti levicových stran koneckonců vypovídá, že se kdysi nejvýznamnější Strana práce — stejně jako kupříkladu bývalá ministryně zahraničí Cipi Livniová — neúspěšně pokoušela Gancovi nabídnout předvolební spojenectví.

Průzkumy mezitím Straně práce věstí nejhorší volební výsledek v historii, Livniová by se v čele své menší strany Ha-Tnu'a vůbec nedostala do parlamentu a sociální demokraté ze strany Merec by se v něm udrželi jen těsně.