Jak jednoduché je na vlastní — alespoň tedy tu internetovou — kůži zažít fungování politiky jedné Číny? Možná až moc. Přesvědčil jsem se o tom při jedné z mnoha internetových diskuzí, které v poslední době podstupuji. Celá situace mne poněkud překvapila, a tak jsem se rozhodl o ní něco málo napsat a zjistit si trochu více o tom, jak to všechno vlastně funguje.

Pro kontext je důležité říct, co se vlastně stalo. S kamarádem Mirkem jsme se zapletli do facebookové diskuze na profilu našeho bývalého kolegy ze studentské organizace AIESEC, která se mimo jiné zabývá mezikulturním poznáním skrze zahraniční stáže. Jedním takovým stážistou byl mladý student z Číny (jeho jméno zde zveřejňovat nebudeme, protože to teď není důležité), který přijel na stáž do Ostravy.

Reagoval na status našeho kolegy o nebezpečí, kterým je Čína pro demokracii na Taiwanu, a to způsobem, který bychom mohli pro stručnost nazvat třeba „trumpovským“. Výsměch, urážky a argumenty typu „Taiwan nemá právo na sebeurčení. Vždyť ani není součástí OSN.“

To jsme s Mirkem nemohli nechat jen tak a jali jsme se dotyčného Číňana „umlátit“ fakty. Stalo se nevyhnutelné. Dostalo se nám spršky vět, ve kterých se libůstné slovo „fuck“ objevilo tak často, že by se za to nestyděl ani Eminem ve svých nejlepších letech. No a pak si nás Číňan na Facebooku zablokoval. To se děje a nestálo by to za řeč.

Jenomže tady příběh nekončí. Ani ne deset minut poté mi začaly chodit zprávy od přátel na Facebooku. „Ty hele, co jsi zase udělal, že mi píšou Číňani, abych si na tebe dal pozor?“ Dát si pozor byla jen část vzkazu, který mým kamarádům přišel.

Sdělením většinou bylo něco, co by se dalo zkrátit jako „Andy is a cheater and motherfucker. Be careful.“ Přeložte si sami. Takto mi napsalo několik desítek kamarádů. Vrcholným číslem bylo, že mé přítelkyni — jako jediné — přišla zpráva v češtině, ve které se psalo, že jsem ji podvedl s jakousi Lucií a že by si na mě měla dávat pozor, protože jsem... ehm... „škubatý“.

Škubatý... myslím, že se tohle bůhvíco znamenající slovo se mnou potáhne ještě dlouho. Pokud byste někdo měli tip na to, co to vlastně znamená, budu rád. Samozřejmě přišlo i pár zpráv od čínských kamarádů i mně. Většina se nesla v duchu nastíněném výše.

Věděl jsem, že to tak nějak možná bude fungovat a že čínské prsty jsou setsakramentsky dlouhé. Ale toto? Abych na základě pár komentářů na Facebooku spustil takovou lavinu nenávisti?

To už mi přišlo opravdu divné, a hlavně dost ujeté. A tak jsem se vydal po internetových stopách mých čínských obdivovatelů, abych zjistil, odkud vlastně vítr vane.

Umělou inteligenci? Nie, radšej ovečky

Zatímco v Rusku jsou na politickou agitku často používaní automatizovaní internetoví boti, Čína si vychovala armádu internetových trollů. Možná je to proto, že Čínu zatím boti na bázi „umělé inteligence” (v uvozovkách, protože se o inteligenci současné umělé inteligence vede poměrně rozsáhlá debata) moc neposlouchají. Dva z nich museli být například v roce 2017 vypnuti, protože podle The Financial Times „neprokazovali dostatek patriotismu“.

Jeden z nich například na otázku, zda souhlasí s oslavným „Long Live the Communist party“, napsal “Proč bych měl přát dlouhý život tak zkorumpovanému režimu?” Internetoví boti se převážně učí od lidí, kteří jim píší. Čínští boti se rebelující myšlenky tedy naučili od zjevně ne úplně malé skupiny lidí, kteří se svým režimem nesouhlasí. Tudíž řešení muselo přijít z poněkud jiných vod.

V Číně tak vzniklo několik skupin internetových komentátorů najatých čínskými autoritami za účelem manipulace s veřejným míněním ve prospěch komunistické strany. Tou asi nejznámější z nich je takzvaná 50 Cent Party.

O lidech v ní se říká, že dostávají padesát čínských centů nebo podobně symbolickou částku za každý publikovaný příspěvek. Tito propagandu šířící úderníci vytvoří podle studie harvardské univerzity téměř půl miliardy internetových příspěvků ročně, a to už je znát.

Ověřenou metodou se stala snaha na odvrácení pozornosti veřejnosti od palčivých témat, což funguje hlavně v době úpadku. Od nepříjemných témat se pozornost odvádí k textům oslavujícím symboly režimu a minulost komunistické strany. Rozptýlení pozornosti a převedení diskuze na jiné téma je pro zastavení argumentu mnohem účinnější než přidávání protiargumentů, říkají autoři studie — a dost možná o tom něco vědí i v Andrejově týmu.

Dobrovolný trolling hitem čínského internetu

V momentě, kdy se Čína začíná více otevírat západnímu světu, propaganda se stává globální. President Si Ťin-pching již tradičně povzbuzuje na sněmech komunistické strany mládež v šíření čínských myšlenek světě. Jednou z hlavních myšlenek zmiňovaných Si Ťin-pchingem je takzvané „šíření pozitivní energie“.

I díky těmto poselstvím v Číně vzniká nová vlna válečníků, kteří se dobrovolně vrhají do vod internetu a bez nároku na honorář se rvou za svoji vlast. Podle Davida Bandurského z mediálního výzkumného centra sídlícího v Hong Kongu je myšlenkou těchto poselství to, že by všichni Číňané měli šířit pozitivní zprávy o čínské společnosti za účelem pomoci své zemi v růstu.

Za tímto účelem vznikají různé iniciativy, které mají šířit pozitivní zprávy o Číně, jako je například „Dobrovolnická kampaň (taky už zbystříte, když se kdekoli objeví slovo „kampaň“?) za civilizaci internetu” vytvořená ligou komunistické mládeže. Ta urguje a nabádá internetové válečníky k tomu, aby na internetu podporovali právě čínský patriotismus.

Nejznámější skupině se říká „Little Pink“. Pojem vznikl před pár lety na populárním internetovém fóru Ťin-ťiang, které mělo růžové pozadí. Zde se jistá skupina začala stále více a více věnovat politickým tématům, čímž si vysloužila přízvisko „Little Pink”. Postupně se název ujal jako označení pro internetovou nacionalistickou mládež.

Organizuje se na Facebooku, který je normálně veřejnosti v Číně nepřístupný, skrze různě velké skupiny, z nichž ta nejpopulárnější má přes čtyřicet tisíc členů. Vyjadřování v souladu s politikou jedné Číny je zde samozřejmostí.

Když cukr nestačí, kup si armádu bičů

Bylo by ovšem chybou se domnívat, že dobrovolníci šíří pouze pozitivní zprávy. Jak ukazuje můj případ, mladí nacionalisté nezřídka koordinují „masové útoky“ na veřejné osobnosti, různé instituce hájící demokratické zájmy a obecně cíle, jejichž rétorika nekoresponduje s politikou jedné Číny. Ilustrativním může být případ čínské studentky Jang Šu-pching, která studovala na Marylandské univerzitě a při svém veřejném projevu se otřela o téma svobody a ovzduší v rodné Číně.

„Vyrůstala jsem ve městě v Číně, kde jsem musela nosit masku na obličeji pokaždé, když jsem vyšla ven. Jinak bych onemocněla. Velmi brzo budu cítit jiný druh čerstvého vzduchu, kterému budu navždy vděčná. Čerstvý vzduch svobody projevu. Demokracie a svoboda projevu by neměly být považovány za samozřejmost. Demokracie a svoboda jsou čerstvý vzduch, za který stojí za to bojovat.

Svoboda je kyslík. Svoboda je vášeň. Svoboda je láska. A jak kdysi říkal francouzský filozof Jean-Paul Sartre, „svoboda je volbou“. Naše budoucnost závisí na tom, co učiníme dnes a zítra. Jsme všichni autoři v dalších kapitolách našich životů. Společně píšeme lidskou historii. Moji přátelé, vychutnávejte si čerstvý vzduch a nikdy ho neopusťte,” řekla Jang Šu-pching při své řeči, která spustila v Číně vlnu nevole a negativních reakcí.

„Stydím se za to, jakým způsobem ztrapnila naši zemi před celou univerzitou. Čína je skvělá rozvíjející se země a já budu vždy hrdá na to, že jsem Číňanka. Vůbec nerozumím tomu, proč to dělá. Je to ztroskotanec,” napsala jedna čínská komentátorka na YouTube, který je v Číně také zablokován.

V dalších komentářích se například objevilo, že by si Jang Šu-pching zasloužila zelenou kartu, aby mohla v USA zůstat už navždy, nebo tvrzení, že studentka o kvalitě čínského ovzduší lže a že její město Kchun-ming je známo pro svůj čistý vzduch — v porovnání s ostatními regiony země. Dokonce sami zastupitelé Kchun-mingu napsali na sociální média status o tom, jak čisté ovzduší si tamní obyvatelé užívají.

Jiní zase začali popírat, že Čína má problém se svobodou slova. Ťiang Sin-liang, jiný čínský student, na Univerzitě v Marylandu napsal na sociální média, že osmdesát procent z toho, co Jang Šu-pching řekla, jsou lži. Jang Šu-pching nakonec na celou situaci reagovala na Weibu (čínská obdoba Twitteru), kde sice označila reakce na její řeč za velmi znepokojující, ale přidala také omluvu s přáním porozumění.

Autonomní hnutí, nebo vládní zásah?

I když jsou internetoví komentátoři — mezi nimi i zmínění Little Pinks — obecně bráni jako dobrovolníci, kteří věří, že mají povinnost bránit Čínu proti všeobecné kritice, vznikají podezření, že by přece jen mohli být organizování státní mocí. Je důležité říct, že pro takové tvrzení zatím neexistuje žádný relevantní důkaz.

Jejich počínání však velmi často vzbuzuje pozitivní ohlasy mezi státními autoritami. V době, kdy se globálně řeší pochybná praxe firmy Huawei, začíná se otevřeně mluvit o koncentrácích nejen pro Ujgury a kdy opět výrazně eskaluje napětí mezi Čínou a Taiwanem, je dobré brát výše zmíněné v potaz a začít uvažovat poněkud více kriticky. Zemanem proklamované obchody totiž mají i svou nepeněžní cenu. Jsme ochotní ji platit?