Státní rozpočet měl v roce 2018 končit padesátimiliardovým deficitem, přitom skončil v přebytku 2,9 miliardy. Podle jedněch je to díky ekonomickému růstu, čerpání evropských dotací nebo kontrolnímu hlášení a EET, druzí připisují zásluhy ekonomickému růstu a malým investicím. Všichni se ale shodnou na jednom: že zákon o státním rozpočtu je nejdůležitější zákon v roce.

V rozpočtu lze například vyhradit peníze na vyšší platy učitelů, což je dnes potřeba jako sůl. Slíbený opakovaný dvouciferný růst platů pedagogů však není zahrnutý ve střednědobém výdajovém rámci. Namísto jasného signálu budoucím pedagogům tak zůstává pouze nejistým slibem „na podání ruky“.

Politici i odborníci hovoří o vzdělávání jako o prioritě všech priorit. Jen marně bychom však mezi čísly v rozpočtu hledali systémové řešení českého školství, které místo výuky všech pro všechny zatím slouží spíše k oddělení budoucích vítězů od poražených. Státní rozpočet může vzdělání přispět nějakou částkou a zahladit jeho nejviditelnější šrámy, ale opěvované Finsko se z nás jen díky penězům nestane.

Opozice si také každoročně stěžuje na nedostatek kapitálových investic, které prý v rozpočtu chybí. Pláče hezky, avšak na špatném hrobě. Členové a členky sněmovního rozpočtového výboru se mohou donekonečna handrkovat, jestli je to číslo v rozpočtu dost velké, nebo moc malé, v důsledku ale vůbec nic neznamená. Kdyby totiž plánované investice třeba už jen do infrastruktury odpovídaly realitě, nemuselo by se každý rok na podzim provádět zjišťování tzv. „nároků z nespotřebovaných výdajů“ na jednotlivých rezortech (tedy sumy, kterou měly rezorty proinvestovat, ale nepovedlo se jim to).

Naopak reálným dluhem je každý most v havarijním stavu, který není vidět na papíře. Pak je úplně jedno, jestli jsou kapitálové výdaje plánované v řádu desítek či stovek miliard. Až se nachýlí konec životnosti tisíců paneláků postavených v 60. a 70. letech, můžeme se začít bavit o skutečném, desetiletí střádaném dluhu. Dnešní třetina HDP dluhu je oproti němu jen virtuální, a navíc jedna z nejnižších v Evropě.

Státní, nebo veřejné finance? Čísla jiná, problémy stejné

Zatímco státní rozpočet zaznamenal přebytek méně než 3 miliardy korun, veřejné finance (mezinárodně porovnávaný údaj o hospodaření všech institucí veřejné správy včetně obcí, krajů, ale třeba i zdravotních pojišťoven a fondů) dosáhly přebytku 80 miliard. Ne, není to mimořádnou odpovědností a výtečnými schopnostmi lokálních politiků ve srovnání s těmi v centru. Zakopaný pes leží v neschopnosti rozpočtované peníze účelně čerpat na jakékoli úrovni.

Na vině jsou bezesporu všichni obvyklí podezřelí: špatný stavební zákon, chybějící hospodářská strategie země, chybějící zákon o sociálním bydlení, nedokonalý zákon o zadávání veřejných zakázek atp. Jsou tu i méně obvyklí viníci, jako nízké odměňování a společenská prestiž úředníků (a vlastně i všech státních zaměstnanců), kteří úřady opouštějí pak na nich chybí.

Neschopnost investovat se týká těch nejmenších obcí, které radši místo zdlouhavého sepisování projektů na národní či evropskou dotaci obětují jeden dva víkendy v létě a „zainvestují“ vlastníma rukama. Neinvestovat v řádově větších částkách se „daří“ i na nejvyšších politických místech. Věta „stát loni otevřel 4 kilometry dálnic“ zní i v kontextu nejčastěji skloňovaného slova volebních billboardů jako povedená satira. Megalomanské plány na výstavbu jaderných bloků, která se nedaří ani těm nejschopnějším investorům v západní Evropě, či vodního kanálu galaktického významu, jsou v tomto kontextu otevřený výsměch realitě, při kterém musí i tvůrci legendární České sody blednout závistí.

Opozice také jednohlasně požaduje jakousi „důchodovou reformu“, kdykoli se debaty stočí ke státnímu rozpočtu. Takzvaná „neudržitelnost našeho důchodového systému“ je již zlidovělá a nijak nepodložená manipulace. Vláda za slovo „reforma“ vydává parametrické změny fungujícího systému, opozice do něj vkládá své nejtajnější sny o privatizaci státem garantovaných penzí. Společné je ovšem každoroční předstírání, že by udržitelnost důchodů měl spasit zákon o státním rozpočtu - ten na rok 2019, jako předtím na rok 2018. A takhle se dá pokračovat až do roku 2013, kdy měl důchody pod velením ODS spasit sám bankovní sektor.

Státní rozpočet pochopitelně není jen cár papíru. Především v sociální oblasti ministryně Maláčové vytvořil prostor pro důležitá sociální opatření od platů ve veřejné sféře či důchodů až po příspěvek na péči nebo rodičovský příspěvek. A je docela možné, že se v něm v budoucnu nejdou i prostředky k zvýšení životního a existenčního minima.

…postav třeba zeď

Na příští rok se plánuje deficit 40 miliard korun. I v budoucnu bude platit, že lepší mít jakýkoli rozpočet, než žádný — jako ve Spojených státech, kde kvůli bizarnímu sporu o financování Trumpovy halucinogenní „zdi“ na hranici s Mexikem hrozí, že 800 tisícům zaměstnanců nepřijde výplata. Jen kdyby se u nás konečně debatovalo o konkrétních politikách, a ne jen o nicneříkající bilanci odhadovaných příjmů a výdajů.

I příští rozpočet bude podle ministryně financí „v mnoha ohledech rekordní“. Ačkoli zřejmě nikdo nedovede říct v čem konkrétně — jednou je to velikost přebytku, podruhé růst výdajů určité kapitoly, pak zase meziroční nárůst příjmů z některé daně. Těch čísel obsahuje rozpočet tolik, že se vždycky nějaký rekord vymyslí.

Už dnes je také jasné, co bude říkat o příštím rozpočtu opozice: rozhazování, projídání, ekonomická situace, bez důchodové reformy, málo investic…

V jednom se budou ale všichni mýlit společně — totiž že naši zemi spasí zákon, který prakticky vůbec nic nezmůže. Jen zase na chvíli odvede pozornost od potřebných věcí. Třeba od volného času, jako četba tohoto článku.