Ať je rozpočet jakýkoli, rozhodně to není žádný „zákon roku“
Jan BittnerDebaty o státním rozpočtu se do velké míry točí v kruhu a často z nich vypadává to podstatné. V jednom se ale všichni mýlí společně: zákon o rozpočtu není tak fatální, jak mu přisuzuje vláda i opozice.
Státní rozpočet měl v roce 2018 končit padesátimiliardovým deficitem, přitom skončil v přebytku 2,9 miliardy. Podle jedněch je to díky ekonomickému růstu, čerpání evropských dotací nebo kontrolnímu hlášení a EET, druzí připisují zásluhy ekonomickému růstu a malým investicím. Všichni se ale shodnou na jednom: že zákon o státním rozpočtu je nejdůležitější zákon v roce.
V rozpočtu lze například vyhradit peníze na vyšší platy učitelů, což je dnes potřeba jako sůl. Slíbený opakovaný dvouciferný růst platů pedagogů však není zahrnutý ve střednědobém výdajovém rámci. Namísto jasného signálu budoucím pedagogům tak zůstává pouze nejistým slibem „na podání ruky“.
Politici i odborníci hovoří o vzdělávání jako o prioritě všech priorit. Jen marně bychom však mezi čísly v rozpočtu hledali systémové řešení českého školství, které místo výuky všech pro všechny zatím slouží spíše k oddělení budoucích vítězů od poražených. Státní rozpočet může vzdělání přispět nějakou částkou a zahladit jeho nejviditelnější šrámy, ale opěvované Finsko se z nás jen díky penězům nestane.
Opozice si také každoročně stěžuje na nedostatek kapitálových investic, které prý v rozpočtu chybí. Pláče hezky, avšak na špatném hrobě. Členové a členky sněmovního rozpočtového výboru se mohou donekonečna handrkovat, jestli je to číslo v rozpočtu dost velké, nebo moc malé, v důsledku ale vůbec nic neznamená. Kdyby totiž plánované investice třeba už jen do infrastruktury odpovídaly realitě, nemuselo by se každý rok na podzim provádět zjišťování tzv. „nároků z nespotřebovaných výdajů“ na jednotlivých rezortech (tedy sumy, kterou měly rezorty proinvestovat, ale nepovedlo se jim to).
Naopak reálným dluhem je každý most v havarijním stavu, který není vidět na papíře. Pak je úplně jedno, jestli jsou kapitálové výdaje plánované v řádu desítek či stovek miliard. Až se nachýlí konec životnosti tisíců paneláků postavených v 60. a 70. letech, můžeme se začít bavit o skutečném, desetiletí střádaném dluhu. Dnešní třetina HDP dluhu je oproti němu jen virtuální, a navíc jedna z nejnižších v Evropě.