„Můj otec byl v roce 1943 zatčen pro ilegální protinacistickou činnost a odsouzen německým soudem k trestu smrti. Bylo mně dvanáct let. Od roku 1946 až do komunistického převratu v roce 1948 jsme od CARE dostali několik balíků s potravinami, aniž jsme o cokoliv žádali. Bylo to krásné a velmi nám to pomohlo,“ vzpomínal v rozhovoru pro českou pobočku CARE před pár lety pamětník pan Janovský.

CARE ale nekončí svoje působení s únorovým převratem. Funguje v Československu až do června 1950. Pomoc v podobě balíkových zásilek proudí do Československa od léta 1946 a vrcholí trochu paradoxně právě až po definitivním nástupu komunistů k moci.

Před Vánoci 1949 panuje ve Washingtonově ulici č.p. 9 poblíž Václavského náměstí čilý ruch. Herbert Lass, ředitel mise CARE v Československu a jeho spolupracovníci vyřizují během předvánočních tří týdnů více než 7200 balíkových zásilek.

Je to rekord v dosavadní činnosti pobočky. Jsou poslední výspou nově vzniklé, dnes bychom řekli — humanitární, organizace ve východním bloku. Příběh CARE je střípkem ze složité mozaiky budování poválečné Evropy. Ale nepředbíhejme.

Obnova rozvrácené Evropy

Válečné běsnění v podobě přechodu válečných front se prostoru bývalého Československa nedotklo až konce léta 1944. Tehdy na Slovensku propuká Slovenské národné povstanie. Jeho prvotní cíle se nedaří naplnit a v průběhu podzimu je po těžkých bojích zatlačeno do hor. Přechází k partyzánskému způsobu boje. V této době jsou již Sověti a jejich spojenci v prostoru bývalé Podkarpatské Rusi.

Frontová linie bojů postupuje pomalu a k českým zemím se dostává až v předjaří roku 1945. Ustupující německé jednotky a stále častější hloubkové nálety likvidují uzlové transportní body. Silnice ničí těžká technika.

V českých zemích zasáhnou těžké boje zejména oblasti Ostravska a jižní Moravy. Z krajiny mizí mosty a přes tu hrstku, která po válce zbývá není vlastně čím jezdit. Vozový park se na konci války drasticky scvrkává.

V květnu končí válka. Její následky jsou ale všude stále přítomné. Nejviditelněji v troskách měst a vesnic. Pak také v milionech lidí, kteří se ve střední Evropě vrací domů, nebo jsou vyháněni a později přesidlování.

Z dnešního pohledu je méně viditelné utrpení těch, kteří zůstali na místech kde žili. Které zasáhl plnou silou nedostatek a hrozil jim hlad a epidemie. Zásob se v prvních měsících po válce prakticky nedostávalo. Jednou z hlavních otázek, kterou si kladlo mnoho lidí v zámoří proto bylo: Jak pomoci Evropě po válce?

Pomoc poválečné Evropě

Od roku 1944 bylo zřejmé, že válka směřuje k porážce nacistického Německa. Otázkou již nebylo, zda Německo válku prohraje, ale co bude následovat po jejím konci. Spojenci řešili otázky spojené s obnovou zničených států, jejich hranic, ale také pomoci obyvatelům Evropy.

Již v roce 1943 proto vznikla United Nations Relief and Rehabilitation Administration, po celém světě známá pod zkratkou UNRRA. Československo patřilo k jejím čtyřiačtyřiceti zakládajícím členům.

Pomoc UNRRA byla klíčová v prvních měsících a letech po konci války. UNRRA nedodávala pouze potraviny, ale také osivo, hnojiva a na začátku svého působení i auta, lokomotivy nebo průmyslové stroje. Bez této pomoci by mnoho Evropanů nepřežilo především první poválečnou zimu.

UNRRA nebyla průkopnickým činem, navazovala na zkušenosti American Relief Administration (ARA) z doby po první světové válce. ARA vznikla z iniciativy a pod vedením pozdějšího prezidenta Herberta Hoovera. Dodala potravinou pomoc milionům lidí v Evropě i Rusku. Její model fungování předznamenal velké humanitární organizace druhé poloviny dvacátého století.

Herbert Hoover byl schopen na konci první světové války vyjednat s americkou vládou dohodu, že když sežene sto milionů dolarů od soukromých dárců, tak vláda přidá dalších sto milionů. Podařilo se mu to a pomoc ARA proudila do mnoha koutů Evropy.

Jedním z mladých Američanů, kteří se v roce 1918 z Evropy nevrátili domů za oceán, ale zůstali v Evropě, byl i Artur C. Ringland. V Paříži ho zlákal kamarád pro službu v nově vzniklé ARA. Dostal se tak do nově vznikajícího Československa a později také do sovětského Ruska.

Ringland V Evropě pomohl rozdistribuovat miliony porcí jídel a zachránit tak mnoho lidí, když ne přímo před smrtí, tak před strádáním hlady. V Československu ARA působila až do roku 1921. Její činnost nebyla zapomenuta. V roce 1926 Herbert Hoover i Artur C. Ringland získali nejvyšší československé vyznamenání — Řád bílého lva druhé a čtvrté třídy.

Pomoc UNRA v Československu

Zkušenosti získané po první světové válce se ovšem nepromítly v systémové transformaci pomoci, která proudila především z bohatých Spojených států do Evropy. Svým krajanům v nově vzniklých a obnovených státech pomáhaly stovky spolků a sdružení. A z mála ušetřených peněz svým příbuzným v Evropě pomáhaly rovněž statisíce lidí.

Podobně celý systém fungoval i po vypuknutí druhé světové války. Situace se změnila až v momentě, kdy se do války zapojily USA a prezident Franklin D. Roosevelt znemožnil další přímé zasílání pomoci na nepřátelská území. V té době v USA existovalo několik set nevládních organizací, které do Evropy směřovaly pomoc.

Vraťme se ale zpátky v čase do roku 1941. V USA tehdy vzniká Committee on War Relief Agencies, který sdružuje organizace pomáhající Evropě. Tyto organizace se následně dostávají pod kontrolu prezidentem Rooseveltem zřízené War Relief Control Board. Ta dohlíží na vydávání licencí a celkovou situaci v oblasti pomoci pro Evropu.

V roce 1944 si jako specialistu na poválečnou pomoc přizve Ringlanda. Ten navrhuje na základě zkušeností, které získal ve střední Evropě a Československu po první světové válce vytvoření American Package Administration Inc. Mělo se jednat o společný podnik zajištující přepravu balíků do Evropy. Odhad byl, že bude poptávka po odeslání cca čtyři milionů balíků.

První pomoc přichází na území Československa díky UNRRA ještě několik dní před koncem války. 2. května 1945 dorazí do slovenského Trebišova vlak s potravinovou i technickou pomocí, který byl vypraven z černomořského přístavu Constanza.

V následujících dnech a týdnech je to místo, kam přiváží lodě desítky tisíc tun pomoci, která je překládána na nákladní vlaky a pod dozorem československých dopravních a strážních oddílů UNRRA přepravována na Slovensko.

Organizačně vše zajišťuje česká pobočka UNRRA, Československý úřad pro pomoc a hospodářskou obnovu. Rukama jeho lidí projde pomoc za více než 262 milionů dolarů. Nejedná se jen o potraviny, ale také například o dva tisíce automobilů a jedenáct tisíc vagónů. Od začátku léta pomoc proudí také ze severozápadního směru, z přístavů Hamburg, Rotterdam a Le Havre.

V časech poválečného zoufalého nedostatku všeho, včetně základních potravin, se konvoje s pomocí stávají terčem útoků. Napadením a přestřelkám podlehlo dvanáct mužů a více než tři desítky jich bylo zraněno.

Československo obdrželo z programu UNRRA šestou největší pomoc. Později bylo spočítáno, že tato pomoc představovala až 300 kcal na den a osobu a výrazně tak přispěla k předejití strádání a hladovění. UNRRA končí svoji misi v Československu v létě 1947.

Založení CARE

V letech 1943 — 1945 se ve Spojených státech vede diskuse o tom jaký organizační formát vytvořit pro pomoc Evropě mimo mezinárodní akci UNRRA. Nějaký čas se zdálo, že by tuto roli mohl sehrát Červený kříž, ale ten ji odmítl. Bylo tedy jasné, že musí vzniknout něco nového a kromě formy se hledá také jméno. Po zkušenostech z ARA je jasné, že se musí jednat o název, který přitáhne pozornost tisku i veřejnosti.

Součástí příprav se tak stává odborník na marketing Lincoln Clark z University of Maryland. Clark usiluje o to, aby zkratka dávala dohromady nějaké slovo - WAVES, HELP nebo AID. Nakonec název nevymyslí on, ale jeho manželka: CARE — Cooperative for American Remittances to Europe. Protože “Cooperative” nemohlo být dle zákona o družstvech v názvu korporace, změnil se na Cooperation for American Remittances to Europe.

V roce 1945 se řeší celkový logistický koncept pomoci. Existovaly dvě varianty. První byl výběr peněz na území USA a příprava pomoci na evropské půdě. Výhodu by bylo vytvoření mnoha pracovních míst a krátké přesuny pomoci. Druhým modelem byl výběr i příprava pomoci v USA a následná lodní přeprava do Evropy.

Nakonec se prosadil druhý model, především z důvodů nejistoty, zda by výrobní kapacity v Evropě těsně po skončení války byly schopny zajistit dostatečnou produkci požadovaného zboží.

Diskutovalo se i mnoha dalších otázkách. Má být omezen počet balíků na jednotlivce? Má se jednat jen o jídlo? A nebo se má zasílat také oblečení? Mají být balíky kompletně standardizované? Jaké mají být záruky na doručení? Jak se vše bude kontrolovat?

V průběhu roku 1945 vykrystalizovala skupina organizací, která by byla ochotná jít do společného podniku. Jednou z nich byla také American Relief for Czechoslovakia, jež byla s to do projektu vložit padesát tisíc dolarů. Jednalo se o částku, která významným způsobem přispěla k prvotnímu financování. Dále bylo důležité, že Jan Masaryk se jako představitel československé vlády vyjádřil ve smyslu, že taková pomoc bude potřebná a vítaná.

Zakládající schůze se odehrála 28. listopadu 1946 v New Yorku ve slavném National Arts Club. Vzniklo CARE. Oficiální kontakt pak navazuje s Československem v lednu 1946 za CARE generál Haskell, který píše Vladimíru Hurbanovi, ambasadorovi Československa a žádá ho o podporu při vyjednávání s československou vládou. V dubnu bylo ohlášeno zahájení spolupráce s CARE.

První balíky v Československu

Československé zastoupení UNRRA nabídlo CARE balíčkům stejný typ ochrany jako pro dodávky UNRRA a dalo do začátku k dispozici své přepravní a skladové kapacity. Všichni se shodli, že adresáti nebudou diskriminováni žádným způsobem. Poslední bod se ale stal problémem, protože ministerstvo financí požadovalo řádné proclení obdržených balíčků adresáty.

Ministerstvo zahraničí podporovalo zproštění cla, ale žádné dohody se v té době nepodařilo dosáhnout. Jednání pokračují v květnu a červnu pod vedením generála McCabea, vedoucího mise CARE v Rakousku. Na začátku června opouští dvacet tisíc balíků New York a 24. června doputuje do Brém. O měsíc později, 27. července dorazí první balík do Prahy.

První balíky jsou tedy distribuovány v Praze. Mimo Prahu vyráží 11. srpna W. C. Moore s jeepem plným balíků. Jednalo se ale o časově náročnou a poměrně drahou aktivitu. V CARE proto přišli s provizorní systémem.

U všech zásilek, které měly konkrétního adresáta, dali adresátovi zásilky vědět, že ji má v Československu. A snažili se zjistit, zda je jeho adresa shodná s městy ve kterých jsou sklady, nebo zda si ji může sám vyzvednout. Přímé zasílání balíků bylo kvůli snahám minimalizovat přepravní náklady až poslední z možností.

V říjnu 1946 předává CARE balíky od prezidenta Harryho S. Trumana pro Československo prezidentu Edvardu Benešovi. Další stovky balíků obdrží Červený kříž a tisíce československé nemocnice. Právě takovéto akce přispívají k budování povědomí o CARE v Československu. Kromě tiskem pokrývaných „show“ za přítomnosti vysokých státních představitelů CARE distribuuje další tisíce balíků pomoci od zasilatelů k příjemcům.

Hlavní výhodou pro někoho v USA, kdo chce pomoci je, že balík se nemusí proclít, dále nejsou o něj adresátovi sníženy potravinové příděly a v neposlední řadě jsou balíky vymýšleny tak, aby pokryly komodity, které jsou zásadní a nebo v té době v Evropě výrazně nedostatkové.

První přepravní firmou najatou pro distribuci byla firma Čechoslavia, na podzim 1946 ji ale CARE mění kvůli vysoké chybovosti za firmu Kopta a syn, která je distributorem až do půlky roku 1947. V dalších letech doručuje balíky Československá pošta.

K dalším problémům, kterým musela CARE čelit patřilo nevyužívání šeků v platebním styku a fakt, že přednost mělo používání hotovosti. Nebylo také snadné nalézt zaměstnance. Za války se angličtina vůbec nevyučovala a nebylo snadné nalézt dostatek kvalifikovaných pracovníků.

Přestože potravinová situace nebyla v Československu v roce 1946 kritická, jídla a surovin se mnohým nedostávalo. Výraznou pomocí byly dodávky UNRRA, ale u těch již bylo jasné, že v průběhu roku 1947 skončí. I tento fakt přispěl k tomu, že s CARE podepsal ministr Jan Masaryk a místopředseda vlády Zdeněk Fierlinger oficiální dohodu, která byla v následujících letech opakovaně prodlužována.

Výborné konzervy a čokoláda

„Z balíků CARE si pamatuji výborné konzervy s kuřecím masem a zeleninou, dále konzervy luncheon meat, rýži, třtinový cukr, pomerančovou marmeládu, pomazánku z burských oříšků a čokoládu. Jako klukovi mně samozřejmě nejvíce chutnala čokoláda, kterou jsem neviděl několik let a pak také pomazánka z burských oříšků,“ vzpomínal více než šedesát let poté pan Janovský.

Balíků doputovalo zřejmě více než 170 tisíc. Přesné číslo neznáme, nezachovalo se ani v archivu CARE v New York Public Library. Co ale víme přesněji jsou typy balíků, které do Československa přicházely.

Nejtypičtějším byl Potravinový balík (Revised Food) v ceně deseti dolarů. Cena obsahu byla ve skutečnosti nižší a to sedm a půl dolaru, zbylých dva a půl dolaru pokrývaly náklady na přepravu, pojištění a administraci. Tento balík obsahoval:

• 1900 g masových konzerv
• 225 g slaniny
• 900 g rostlinného tuku
• 450 g sádla
• 450 g zavařeniny
• 450 g medu
• 450 g hrozinek
• 450 g čokolády
• 900 g cukru
• 225 g sušených vajec
• 900 g plnotučného sušeného mléka
• 900 g kávy
• 900 g rýže
• 900 g bílé mouky
• 450 g mýdla

• Malý potravinový balík (Thrift Food) v ceně 5.50 dolarů.
• Balík se sádlem (Lard) v ceně 4 dolarů, který obsahoval 4,5 kg čistého sádla značky Swifting.
• Nový potravinový balík košer (Revised Kosher Food) v ceně 10 dolarů, jeho obsah byl schválen Rabínskou radou v Americe a Unií orthodoxních kongresů.
• Nový balík s dětskou výživou (Revised Baby Food) v ceně 10 dolarů, který obsahoval například 225 g rybího tuku nebo 30 tabletek s 50 mg vitamínu C.
• Balík s plátěným zbožím pro domácnost (Household Linen) v ceně 10 dolarů, který obsahoval kromě povlečení a ručníků také mýdlo.
• Balík s vlněnou látkou (Woolen Suiting) v ceně 10 dolarů s látkami a třeba 460 m nití, balíčkem jehel, 18 knoflíky, náprstkem a nůžkami.
• Balík s vlnou na pletení (Knitting Wool) v ceně 10 dolarů s 1350 g stoprocentní čisté vlny k pletení, v barvě modré, šedé a červené, 110 g jemné vlny na pletení věcí pro děti v barvě růžové a sadami potřeb pro pletení.
• Balík s výbavou pro kojence (Layette) v ceně 10 dolarů s potřebami pro novorozence i rodičku.

Zachovalé dokumenty CARE udávají, že z přímo adresovaných balíků šlo na Slovensko do deseti, později zhruba dvaceti procent. Přímo adresované balíky konkrétním adresátům tvořily něco více než třicet procent všech zásilek. Zbytek představovaly hromadné dary — například amerických odborářů československým odborářům nebo od učitelů učitelům.

Pomoc od CARE takřka zmizela jak z obecné paměti, tak se také zatím ještě nestala předmětem odborného zájmu. Jednu z mála zmínek o působení CARE v Československu objevila historička Jana Čechurová při svém výzkumu historie zednářů.

Ta se váže právě na počáteční období zasílání balíkové pomoci, kdy američtí zednáři zaslali československým množství balíků, se kterými si ovšem českoslovenští zednáři moc nevěděli rady — zbylo jich totiž po druhé světové válce méně, než kolik bylo zaslaných balíků.

Poslední roky CARE v Československu

V čele mise CARE v Československu stálo celkem pět ředitelů:

• William Card Moore (1946 — 1947)
• James Potts (1947 - 1948)
• Daniel Benedict (1948)
• Rankin Roberts (1948)
• Herbert Lass (1948 - 1950)

Benedict přichází do Prahy začátkem roku 1948 z Paříže. Působí zde ovšem velmi krátce, pouhého půl roku. Podaří se mu ovšem málem husarský kousek — rozjedná přes ambasádu Jugoslávie možnost otevření pobočky CARE. Především na naléhání své ženy a doporučení lidí z francouzské ambasády, že není jasné, jak se bude po únoru vyvíjet situace, ale opakovaně žádá o transfer zpět do Francie. Před létem mu je vyhověno a on i s rodinou opouští Prahu.

Benedictův nástupce Roberts, který provádí také interní audit mise v Československu, si stěžuje do centrály CARE na nepříliš pečlivé vedení evidence v rámci mise a nevhodně provedený prodej jednoho z džípů. Upozorňuje rovněž na dluh, který zbyl po bývalém řediteli u krejčího. Také pokus s misí do Jugoslávie se nakonec nepovede uskutečnit. Ředitel Roberts sice vstoupí znovu do jednání s jugoslávskými diplomaty, ale narazí již jen na chladnou lhostejnost.

Ještě v průběhu roku nastupuje na místo šéfa mise CARE Lass, který do Prahy přijíždí i s manželkou a dvěma malými dětmi, a povede ji až do jejího uzavření v červnu 1950. V průběhu druhé poloviny roku 1948 se snaží vyjednat další prodloužení mise. Povede se mu to i za přispění Evžena Erbana, ministra práce a sociálních věcí.

Lass byl organizačně zdatný a podařilo se mu snížit jak dobu nutnou k přepravě balíků z USA, tak i skladové zásoby. Snaží se také o dohodu s národním podnikem Centrotex od kterého se mu podařilo získat dodávku látek pro několik set balíků. Slibuje si od toho, že by se Centrotex mohl stát dodavatelem i pro další mise CARE v Evropě. Tato iniciativa, ale nemá delšího trvání.

V tomto období CARE čelí také několika incidentům, které mohly ohrozit její dobré jméno. Nejkurióznějším byl případ několika postarších žen z Ukrajiny, které měly dodat balíky CARE do vězení odsouzeným banderovcům. Po krátkém vyšetřování se ukázalo, že tyto dámy neměly mandát jednat jménem United Ukranian American Relief Committee a potencionální problém se podařilo zažehnat.

V prosinci 1949 se nepodaří vyjednat další prodloužení smlouvy mezi Československem a CARE, které se dostává do hledáčku Státní bezpečnosti. V květnu 1950 se v pak v procesu se Závišem Kalandrou objevuje v roli obžalovaného bývalý ředitel CARE Benedict.

V zinscenovaném procesu je mu přiřknuta role agenta čtvrté trockistické internacionály. Obžaloba přišla s tvrzením, že Benedict zajišťoval Kalandrovi kontakt s trockistickým sjezdem v Paříži. Že je nepřítelem československého lidu a zřízení, bylo demonstrováno na faktu, že Benedict byl synem amerického generála. Jediným reálným pojítkem mezi Kalandrou a Benedictem mohl ovšem být jen zmíněný krejčí:

„Prokurátor: Ve vašem spisu bylo o Benediktovi z počátku jen to, že Salus požádal, že určitý pán si chce objednat šaty od krejčího a žádné jiné souvislosti jste o Benediktovi nechtěl slyšet.

Kalandra: S malou změnou, že nešlo o Saluse, ale o Veltruského, ale jinak je to tak, že jednu dobu jsem se snažil styk s Benediktem zastřít.“

Výše jsem uvedli, že Benedict odjel z Československa s nemalým dluhem u některého z pražských pánských krejčích. Již se asi nikdy nedozvíme, který krejčí to byl a zda se u něj v salónu potkával s prominentním komunistickým intelektuálem. Tomuto incidentu nebyla ani ze strany CARE věnována přílišná pozornost — Benedict byl ostatně v Paříži.

V červnu byla připravena mise CARE k uzavření. Činnost byla ukončena k 26. června 1950. Lass nastoupil na dovolenou, po které se měl přesunout na misi CARE do Izraele. Uprostřed léta dává Lass rozsáhlé prohlášení československému tisku, v němž odsuzuje americkou intervenci v Koreji a žádá v Československu o azyl.

V centrále CARE zavládne panika, nikdo nic takového nečekal. V následujících týdnech se lidé z centrály CARE snaží Lasse usilovně kontaktovat prostřednictvím americké ambasády. Ale bez úspěchu. V průběhu podzimu si Lass vymění několik dopisů s centrálou a americkými médii, ve kterých trvá na svém prohlášení. Lass nakonec i s rodinou zůstává v Československu, ale to už je jiný příběh.

Projekt výzkumu působení CARE v poválečném Československu byl podpořený grantem Velvyslanectví USA v Praze.