Nedávno vydaný debut pražské japanoložky Anny Cimy, nazvaný Probudím se na Šibuji, vyvolal velká očekávání. Snad to byla anotace Petra A. Bílka, snad více méně přitakávající recenze Ondřeje Horáka v Orientaci Lidových novin, snad vkusně provedená obálka, vyvažující už poněkud únavné grafické experimenty hostovsko-pecinovských řad — kdoví, co všechno tomuto románu připravilo cestu k vlídnému přijetí.

O knize se psalo v duchu: patří k tomu nejzajímavějšímu v původní české tvorbě poslední doby. A vskutku, na naše poměry rozsáhlý román vybočuje z trajektorie, jakou známe v podání jiných českých autorek: jednak překonává standardní rozsah kolem 198 stran (Petra Hůlová, Bianca Bellová, Magdaléna Platzová, Anna Bolavá, Hana Lundiaková), jednak se neuzavírá v prostoru typických témat (vyrovnávání se s historií před rokem 1989, sudetští Němci, rozpad tradičních společenských hodnot a rodinných vztahů).

A co pravděpodobně láká k četbě tohoto románu nejvíc, je jeho námět. Pokud můžeme důvěřovat článku jedné z nadšených čtenářek tohoto románu, Cima podnikla výpravu na Dálný východ mimo jiné i proto, aby oživila někdejší vášeň českého čtenáře pro japonskou literaturu.

Forma románu je poněkud jednotvárná a připomíná, že máme přece jenom co dělat s beletristickým debutem. Pravidelné střídání kapitol Praha—Šibuja dělí text do dvou propojených, nicméně ale samostatných rovin. Těkání mezi jednou a druhou linií příběhu dává tušit, že nakonec bude třeba tuto konstrukci vyztužit takovým způsobem, aby se pospojovala vzdálená místa a různé časové horizonty.