Skotská národní strana (v angličtině Scottish National Party, zkratkou SNP) zaznamenala 13. června tohoto roku mimořádný úspěch. Během čtyřiadvaceti hodin se k ní přidalo přes pět tisíc nových členů, tedy stonásobek denního průměru. Stalo se tak po vyhození lídra westminsterského křídla SNP Iana Blackforda z probíhajícího jednání v dolní sněmovně parlamentu a následném protestním odchodu zbytku výpravy.

Přestože v posledních volbách získala SNP pouze tři procenta hlasů, disponuje třetí největší členskou základnou ve Spojeném království a odhaduje se, že brzy předežene i druhou nejpopulárnější Konzervativní stranu. Více než 118 tisíc zaregistrovaných členů a aktivní studentské i mládežnické křídlo strany, jejímž podstatným cílem je emancipace pětimilionové země, může sloužit jako příklad, jak získávat a kultivovat aktivní členskou základnu. Čím tedy SNP motivovala tak dramatický nárůst členství a co to znamená pro stranický nábor obecně?

Odpověď poskytuje přímo důvod pro existenci této strany — to vše je výsledkem dlouhodobých a neustálých anglických projevů opovržení vůči skotské populaci. Pod bojem za skotskou nezávislost se většině možná vybaví scéna z filmu Statečné srdce, kde se Mel Gibson zaníceně dovolává svobody. Současná nálada tomu však není vzdálená. Není se co divit, Skotsko je země, která důsledně od roku 1964 volí levicovou vládu, ale kde jsou často prosazovány pravicové reformy konzervativního Westminsteru.

Jako příklad lze uvést rovnou daň zavedenou Margaret Thatcherovou v roce 1989 ve Skotsku víceméně jako experiment, který se neosvědčil. Uzavření státních dolů, oceláren a továren přispělo k rozmachu extrémní chudoby, jejíž efekt můžeme pozorovat dodnes. Skotský parlament byl založen teprve v roce 1999, i když snahy o jeho založení sahají daleko do minulosti, podložené peticí podepsanou dvěma miliony lidí a výsledkem referenda z roku 1979. Oboje westminsterská vláda ignorovala.

Kvůli dani na podužívání bytového prostoru z roku 2012 byly mnoha domácnostem zredukovány sociální dávky. 40 kilometrů od města Glasgow se přes nesouhlas obyvatelstva nacházejí raketonosné ponorky. Skotové dlouhodobě trpí pocitem kulturní méněcennosti a jejich jazyk, skotská gaelština, postupně mizí. A pak je tu samozřejmě brexit, který v referendu odmítlo 62 procent Skotů.

Je tedy jasné, že protestní odchod poslanců SNP v červnu, ať plánovaný, nebo ne, se neodehrál ve vakuu, ale s pořádnou kulturní zátěží na zádech. Představoval reakci na incident o den dříve, kdy na debatu o možném vlivu brexitu na politiku devoluce zbylo před hlasováním pouhých patnáct minut, které následně zabral poslanec z Konzervativní strany. Poslanci SNP si stěžovali na obstrukci jednání, jenže než se dostali ke slovu, přidělený čas vypršel a nacionalisté nedostali možnost se k tematice vyjádřit.

Pro jejich příznivce byl tento incident jen další z dlouhé řady křivd a nespravedlnosti. Není tedy divu, že zapůsobil jako efektivní spouštěč pro ty, kteří o vstupu do strany již přemýšleli. A noví členové SNP nejsou zdaleka jen Skoti, přidávají se i občané ze zbytku Spojeného království. Může to být tím, že jsou jim jako outsideři sympatičtí, většinou jsou to však levicoví voliči rozčarovaní příliš centristickou politikou Labouristické strany.

Stojí za to zmínit, že za vysoký počet členských přihlášek vděčí SNP také jednoduchému vstupnímu řízení, které je přístupné i cizincům. Právě přijímání přihlášek cizinců zosobňuje základní rozdíl mezi skotským nacionalismem a nacionalismem založeným na vymezování se proti slabším menšinám. Cizinci s trvalou adresou ve Skotsku můžou ve skotských volbách nejen volit, ale také se ucházet o zvolení, jako to třeba udělala Švédka Eva Bolander, nynější starostka města Glasgow.

To samozřejmě neznamená, že ve Skotsku neexistují problémy s rasismem a xenofobií. SNP a v širším pojetí skotská vláda je však nepodporuje v legislativě ani veřejném diskurzu a příliv cizinců do Skotska raději využívá k posilnění vlastní členské základny a prosazení svých cílů.

Ačkoli část lidí vždy do politických stran vstupuje spíše kvůli osobnímu zisku a oportunismu a ani vláda SNP není motivována pouze samaritánskou starostí o chudé a utlačované, skotská národní strana představuje dobrý příklad pro ostatní politické strany, které v současné době chovají jen malou, zkostnatělou, vymírající členskou základnu.

Její poslanci dokázali využít situace v parlamentu k dobře viditelnému upozornění na nespravedlnost a byli odměněni dramatickým nárůstem členských přihlášek. Dokázali využít příchodu migrantů k posilnění vlastní politické pozice. A neslevili ze  sociálně levicové pozice, čímž přilákali nové voliče. I proto se po loňském neúspěchu postupně znovu začíná mluvit o referendu o skotské nezávislosti a podpora SNP stoupá.