Petr Janyška ve svém komentáři pro Deník Referendum chválí dvě kulturní události, které letos v Paříži významně zviditelňují českou kulturu. V tom nelze s autorem než souhlasit. Jak retrospektiva Františka Kupky v Grand Palais, tak i připravovaná výstava Alfonse Muchy v Musée du Luxembourg, jsou bezpochyby mimořádnými kulturními počiny a všem, kdo se na nich podílejí, patří velký dík.

Janyška však jde ve svém komentáři dál. Vyčítá českým institucím s výjimkou Národní galerie, že pro prezentaci české kultury v Paříži nic nedělají, a že tudíž Česká republiky ve Francii není vidět. Ve své argumentaci jednak okázale ignoruje bezprecedentní aktivity zastupitelského úřadu v kulturní oblasti a jednak překrucuje některé skutečnosti. Z pozice českého velvyslance ve Francii, který považuje kulturní působení za jednu z priorit, se pokusím uvést věci na pravou míru.

Nejprve k tomu, co Janyška nevidí či nechce vidět. Uniklo mu lednové koncertní a muzikologické zahájení letošního roku velkých výročí v Českém centru za přítomnosti francouzské ministryně pro evropské záležitosti. O následný koncert soudobé vážné hudby byl takový zájem, že se při něm stálo.

Nezmiňuje se o dvou stovkách lidí, kteří si v únoru přišli do UNESCO poslechnout debatu o československé kultuře šedesátých let a zhlédnout Menzelovy Ostře sledované vlaky. Nezaznamenal dubnový hudebně-literární večer v Remeši věnovaný Josefu Šímovi v kostele s okny od Šímy. Nic neříká o světové premiéře skladby Kryštofa Mařatky věnované roku 1918, na níž v dubnu přišlo kolem čtyř set lidí do prestižního pařížského sálu Corteau.

Janyšku rovněž nezajímá streetartová výstava českých a francouzských umělců inspirovaná našimi výročími, která je od května na plotě české ambasády a kterou si každý den fotí desítky návštěvníků Martových polí. Nepovažuje za hodné zřetele, že velký sál ambasády se pravidelně zaplňuje na česko-francouzských debatách regards croisés.

Přitom se zmiňuji jen o akcích z prvního pololetí letošního roku, které ambasáda přímo organizovala. Pokud bych zahrnul ještě události, které se konají pod naší záštitou či na něž pomáháme získat prostředky, popřípadě akce Českého centra, seznam by byl podstatně delší.

Janyška si prostě nasadil na oči klapky, skrze něž pronikla pouze zpráva o dvou zmíněných výstavách. A pak také zkreslená informace o dvou vědeckých konferencích — jarní k roku 1968 a podzimní k roku 1918. O obou tvrdí, že byly a jsou připravovány bez jakékoliv součinnosti s českými institucemi.

Pokud Janyška správně uvádí, že vědeckými garanty a organizátory obou akcí jsou dva uznávaní profesoři a přátelé České republiky Jacques Rupnik a Antoine Mares, mohl si jistě u nich zjistit, jak obě konference vznikaly a vznikají. Dozvěděl by se například, že loni krátce po svém příjezdu do Paříže jsem každého z nich pozval k jednání o tom, jak na univerzitní půdě co nejvhodněji reflektovat naše velká výročí.

Ony dvě konference jsou výsledkem těchto setkání, nepřetržitého dialogu s oběma profesory, jejich velkého nasazení, partnerství s akademickými pracovišti jakož i finanční podpory českého Ministerstva zahraničních věcí. Podobný dialog ostatně vedeme i s organizátory Muchovy výstavy ohledně doprovodného programu.

Pokud chtěl Janyška kriticky reflektovat české kulturní působení ve Francii, měl si zjistit základní informace, přinejmenším se mohl podívat na webové stránky zastupitelského úřadu a Českého centra. Neudělal to a pouze plivnul na práci desítek lidí doma i v zahraničí. To je nedůstojné jak zodpovědného publicisty, kterým Janyška patrně chce dnes být, tak i velvyslance ve Francii, kterým kdysi byl.