Někteří lidé by rádi viděli Vědu na místě soudce, který může vyřknout ortel nad aktuálními problémy společnosti. V neposlední řadě nad tím, kdo chce či nechce v této zemi nastolit totalitu. Mezi jinými to v nedávném článku na Referendu naznačil i František Kostlán. Vědci se jen musí zbavit svých „ideologizovaných tezí“, pak už to půjde jako po másle. Pan Kostlán se nad „ideologizací“ rozčiluje patrně především proto, že není zvyklý na to, aby se ze strany oné Vědy ozval třeba jen nepatrně kritičtější hlas ohledně některých fundamentálních problémů. Experti, či oni „odideologizovaní vědci“, by (nejen) podle něj měli patrně přinášet především své bene současnému stavu demokracie, potvrzovat to, že se máme dobře a zítra budeme zase o krok dále. Zpátky ni krok. Nicméně právě vědecké prostředí je jedním z dobrých příkladů toho, jak silná dioptrická skla si musíme nasadit, abychom viděli, jak se věci hýbou k lepšímu.

Fetiš Pokroku zůstal zarytý v představivosti dnešních (neo-) liberálů velmi hluboko a brání jim nejen vnímat to, proč tato země nevzkvétá, ale reflektovat také její minulost. Konečně, obojí je na sobě velmi úzce závislé. Jsou to především oni, kteří nutně potřebují totalitu za svými zády. Totalitu, která bez dalšího vysvětlování poskytuje obraz zlé minulosti a vodítko, normu pro současnost. Všechno, co se odklání od zavedených limitů (normativně stanovených spíše dobou těsně po Listopadu než samotným obdobím sametové revoluce), je stejně zlé jako to, co jí předcházelo. Je to zlé, protože „totalitní“. Veškerý „extrém“, ať už je jeho skutečným obsahem cokoliv, lze stigmatizovat právě díky parádnímu slovníku (neo-) normalizace, do kterého je slovo totalita zapsáno zlatým písmem.