S prominutím, novoroční předsevzetí
Miroslav HudecPředsevzetí a jejich porušování patří v našich končinách k těm nejvytrvalejším — a vlastně možná i k nejzábavnějším — tradicím, které se vážou k období končícího roku.
Vždycky, když se blíží konec kalendářního roku, hrkne v leckom, kdo se živí, či aspoň přiživuje psaním do novin a tak podobně: tak na koho to padne letos?! Nedá se nic dělat, omleté neomleté, čtenář si tohle téma žádá, a se zlou by se potázal vydavatel či vedoucí redaktor, jenž by je opomněl, nechaje se zmýlit obligátním mrmláním čtenářstva z předchozích let, že taky už by si redakce mohla nechat tohle fousaté téma od cesty.
Přinejmenším by nesvědomitý redaktor, který by tohle téma vynechal, připravil čtenáře právě o tu příležitost zamrmlat si, spravedlivě se rozhořčit, „že už TO sem zase cpou“. Neodpustitelné porušení tradic.
Podobně se to má s podstatou věci. Také jde hlavně o formální dodržení tradice. Prostě se sluší něco si na Nový rok předsevzít. A skoro bych řekl, že se sluší i posléze připustit, přijde-li na to ovšem vůbec řeč, že dobrý úmysl jako vždycky byl, ale… Totiž, i kdyby někdo to předsevzetí opravdu dodržel, zachoval by se hrubě nespolečensky, kdyby své vítězství nad sebou samým veřejně rozhlašoval a zahanboval tak tu většinu neúspěšných, či v nich nedejbože dokonce vyvolával pocity méněcennosti.
Jistě se najdou tací, kdo berou svá novoroční předsevzetí zcela vážně. Ale to jsou většinou nezkušení nadšenci, případně věční idealisté, nepoučitelní zkušeností. Nebo lidé se železnou vůlí, nemilosrdní k sobě i k druhým. Ale proč by si právě oni měli předsevzetí dávat zrovna na Nový rok? Vždyť oni si dokážou poručit kdykoliv — a nejen to, oni se i poslechnou, nemusí čekat až se za dlouhých třistapětašedesát dnů (když tedy odhlédneme od počtu dnů přestupného roku) zase rok s rokem sejde.
Pravda, my ostatní se taky občas neudržíme. Přesto, že jsme se už nesčetněkrát na vlastní kůži mohli přesvědčit, že rčení o člověku — nádobě křehké v téhle záležitosti sedí jako snad nikde. Odvážíme se na ten sakra tenký led, když nechceme kazit legraci, když se necháme strhnout optimismem ostatních, či jen abychom se necítili hloupě, když předsevzetí kolem nás jen prší. Zvlášť když všeobecně optimistickou atmosféru vítání nového roku přiživí i nějaká ta sklenička navíc. Ale obvykle dobře víme, že to nejspíš taky dopadne jako vždycky.
Americkému spisovateli Marku Twainovi se připisuje výrok, kterým prý entuziasticky zareagoval na předsevzetí jistého nešťastníka, že přestane kouřit, tedy předsevzetí, které dle mnohých statistik patří k nejčastějším: „Přestat kouřit?! Nic není snadnějšího! Já už přestal aspoň tisíckrát!“
A i když necháme stranou tradici, nedivme se tomu, kdo někdy zažil, jak slastně chutná poslední cigareta, že chce tu slast zažívat znova a znova. Nebo aspoň na ten Nový rok. Stejně jako jiný, jenž si rád dopřeje něco hodně nezdravého k jídlu. Nebo kdo si místo drsného trápení těla sportem v neméně drsném zimním povětří nebo v letním vedru rád zalenoší v příjemně klimatizované místnosti.
Novoroční předsevzetí zkrátka jsou užitečná mnohým způsobem. A navíc - co si budeme povídat - jejich pěstování nás celkem nic nestojí.
