Jednoho rána jsem se zase probudil s tím, že takhle už to dál nejde. Zvenku to vypadá na píli, ale jen sám vím, kolik povinností každý den odložím. Od Nového roku jsem si uložil, že už nebudu odkládat nic. Ale vůbec nic. Všechno, co mne napadne, že bych měl udělat, a budu chtít odložit, neodložím, ale hned půjdu a udělám. A aby to nedopadlo jako s ostatními novoročními předsevzetími, ozkouším to cvičně ještě dnes.

Tak předně jsem vstal okamžitě, ne až po deseti minutách odhodlávání, kvůli nimž přijdu všude pozdě. Je půl deváté a mám vysloveně činorodý pocit. Místo nejdřív cigarety jsem si šel nejdřív vyčistit zuby. Už během čištění se ukázalo, že musím umýt umyvadlo. Načež celou koupelnu, už to fakt potřebovala. Do pračky jsem přitom chtěl hodit světlé z tašky na prádlo už dávno přepadávající, přitom jsem ale zjistil, že došel prášek. Oblékl jsem se tedy a šel ho hned koupit. Cestou vynáším odpadky, papíry i plasty. Po návratu chci usednout k psaní, ale při omaku květináčů hned vidím, že usycháme, tak ještě zaliju. Je deset. Zapínám počítač, že začnu psát. Na stole je ale strašný nepořádek. Takový ten ve vzájemně se prostupujících vrstvách: vespod papíry k dlouhodobému řešení, například dopis rektora upomínající poplatek za studium nebo několik prezenčních listin ze schůzí k zařazení do archivních šanonů. Odpovídám ručně Jeho Magnificenci, hodím to pak cestou, šanony ale chtějí trochu probrat, už se do nich nic nevejde.