Nemá rád lidi. Vzpomenete si ještě, jak zametl s Ivanem Pilným, toho času ministrem financí? Letos v dubnu Ivan Pilný ještě jako poslanec a předseda hospodářského výboru Sněmovny veřejně říkal, že do Sněmovny kandidovat nebude. Na kandidátku v Královéhradeckém kraji se totiž dostal jeho asistent a místostarosta jednoho z menších východočeských měst, ale na Pilného místo nezbylo.

V květnu bylo leccos jinak a Pilný byl najednou ministr financí a volební lídr politického hnutí ANO v Kraji Vysočina. A stačilo poslat seniory sekat trávu, protože na důchody prý nebude, a Pilný se z „osobních důvodů“ poroučel z kandidátky a po sněmovních volbách prý skončí i v politice. Přijde vám v pořádku, aby dospělý člověk se sebou nechal provádět takovéhle kejkle? I když je to v dresu miliardářova politického hnutí?

Koalice se ale — marná sláva — uzavírají až po volbách. Roli přitom sice hrávají i osobní náklonnost a ochota někomu zdvihnout telefon. Nejde ale o hledání partnera k láskyplnému objetí, ale o podíl na moci a možnost ovlivňovat podobu státu a jeho směřování. Josef Lux blahé paměti o své lásce k Václavu Klausovi vyprávěl a říká se, že ho společné vládnutí možná i stálo život. Ani Petr Nečas s Miroslavem Kalouskem jistě do vlády s partou radioamatérů kolem Radka Johna a Víta Bárty nevstupovali z lásky. Měl bych naopak za jisté, že se jim po krachu tehdejší vlády ve skutečnosti ulevilo.

S těmi volbami je pak také kříž. V roce 1998 si málokdo mohl myslet že neurvalci ze Sládkova SPR-RSČ nedostanou ani čtyři procenta hlasů (polovinu výsledku z roku 1996) a vypadnou ze Sněmovny už navždy. A leckdo byl jistě šokován, když v průzkumech až desetiprocentní Důchodci za životní jistoty skončili nakonec ještě pod republikány. Jaká vláda by vznikla, kdyby tyto dvě strany do Sněmovny prošly, nechejme dějinám.

A kdo z vás čekal, že v roce 2010 vypadnou ze Sněmovny lidovci? Tehdejší předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda takto předvídavý jistě nebyl. Ještě ve volebním štábu říkal, že čeká 5,8 procenta hlasů a že se nechá překvapit lepším výsledkem. Lidovci sami pak říkali, že o výsledku strany rozhodla úmyslná pasivita, s jakou ke kampani přistoupili lidovečtí straníci na jižní Moravě.

Podobná překvapení už nám přinesly i letošní říjnové volby. Nebo ani jeden ze čtenářů těchto novin nechtěl v koalici KDU-ČSL a STAN vidět černého koně říjnového hlasování? Přidávat další příklady, že o výsledku voleb rozhodují voliči a že se ho stranické štáby dozvídají stejně jako my ostatní až pár hodin po uzavření volebních místností, není potřeba.

Podtrhnout je ale potřeba, že předvolebním tématem říjnových voleb nemá být povolební spolupráce mezi jejich účastníky. Zrovna to je totiž věc, na kterou nikdo neumí dnes odpovědět přesně. A připomeňme si jenom účelovost, se kterou před každými volbami slýcháme o nutnosti zabránit koalici ČSSD a KSČM. Možnost ustavit takovou koalici tu přitom po roce 1989 byla jen jednou a tehdy ji sociální demokraté zamítli.

Sestavovat před volbami koalice s Babišem a proti němu znamená upírat pozornost na Babiše. Úkol politických stran je ale jiný. Mají se soustředit na politický souboj a do politického střetu nutit i zdejšího oblíbeného miliardáře-politika. Právě jemu totiž střet o věcná témata vyhovuje zdaleka nejméně. Vyhovuje mu chovat se jako měňavka. Nenechat se chytit při jasném postoji. Neodradit žádného možného voliče žádným jasným slibem.

Leccos o politických představách politického hnutí ANO přitom víme již dnes. Chce kšeftovat se naším zdravím. Chce zrušit kraje. Chce, abychom pracovali za dvanáct, respektive patnáct tisíc hrubého. A některé strany to chtějí taky tak a jiné opačně. A půjdou spolu do koalice? To uvidíme po volbách. Dnes potřebujeme vědět, co která ze soupeřících stran chce po těch volbách prosazovat. Abychom mohli v říjnu vybírat podle znalostí, ne podle mělkého dojmu.