Před dvaceti lety propukla úžasná nekrvavá revoluce, která zásadním způsobem proměnila naši zemi. Nejen, že země zkrásněla, zbohatla, je radost dívat se na opravené historické domy, kostely, reprezentační budovy a novou architekturu, země přestala připomínat ubohou stařenku na prahu smrti a proměnila se v žádoucí mladé děvče. Okolí lidských sídel je udržované, v oknech květiny, silnice si již většinou nespletete s tankodromem, pomalu ožívají řeky, vzduch není tak jedovatý.

A také a hlavně: můžeme svobodně říkat třeba to, že náš prezident je pomatený narcis, který nám dělá ostudu po celém světě, a nic se nám nestane, zatímco v minulém režimu věta „Husák je vůl" byla považována za  prozrazení státního tajemství a člověk za to mohl jít do kriminálu na dlouhé měsíce, ne-li roky.

Můžeme cestovat, máme-li na to ovšem, můžeme pracovat v zahraničí, umíme-li jazyk. Mladí mohou studovat po celém světě, máme svobodu slova, svobodu shromažďování, svobodu zvolit zemi, kde chceme žít. Tyto a tisíce dalších věcí jsou úžasné a báječné.

A měli bychom za ně děkovat každý den Pánu Bohu, protože jsou to věci nezasloužené — vždyť jsme pro ně sami nic nedělali po dlouhá desetiletí, po která jsme svrchovaně vládnoucím komunistům lezli do zadku. Nezapomeňme, že 90 % lidí komunistickému režimu dávalo dobrovolně legitimitu ve volbách, tehdy každých pět let, oslavovalo jej v prvomájových průvodech, vyvěšovalo sovětské vlajčičky atd atd.

A pak se ztrouchnivělý režim, kterého už to samotného nebavilo, v listopadu 89 zhroutil, my jsme si zazvonili klíči na náměstích a začala ta naše úžasná sametová revoluce. Začala. Pouze začala — protože ještě zdaleka neskončila. Tedy: neměla by skončit a měla by nabrat naopak nový dech. Neměli bychom se stále víc stávat opět pasivními oběťmi grázlů, kteří si s námi dělají, co chtějí.

Dnes už to nejsou politruci a kádrováci a estébáci, kteří s námi manipulují, tentokrát jsou to zkorumpovaní, nemravnou imunitou chránění politici, propojení s mafiánskou částí podnikatelů, což začalo bohužel už onou gigantickou hospodářskou kriminalitou, která provázela privatizační proces, to příslovečné „zhasnutí světla“, než si mnozí stačili nakrást. Jenže — už jsme opravdu rozsvítili?

Transformace země se od počátku záměrně prováděla tak, že se při ní kašlalo na právní řád, právní rámec, dodnes nemáme kýžený právní stát. Dosud se pamatuji, jak jsme — někteří — v České národní radě sváděli po revoluci boje o alespoň nějaké kontrolní mechanismy. Každý pokus hledat nějakou alternativu ke gründerskému kapitalismu byl nazýván třetí cestou, což se vyslovovalo asi tak se stejnou ošklivostí jako třeba incest nebo otcovražda či tak podobně. Lidé uvěřili neoliberálům, že není alternativa, nepřipustili jsme si, že by existovala nějaká jiná cesta k našemu divokému způsobu přechodu od socialismu ke kapitalismu.

Byla obrovská nevole přijímat jakékoliv zahraniční osvědčené modely a samozřejmě za tím vším stály silné sobecké, partikulární zájmy, které umožnily rozkrást a zprivatizovat věci do vlastních rukou. Tehdy se též objevil onen novotvar pro krádeže: tunelování, kterým jsme obohatili vedle pistole (píšťala), dolaru (tolar) a robotů (RUR) světové jazyky. K tunelování by nemohlo dojít, kdyby tu býval existoval silný právní rámec. Na tento náš přínos světovým jazykům rozhodně hrdi být nemusíme.

Byly zesměšněny všechny myšlenky našeho, ale vůbec východoevropského disentu, který byl zajímavý pro mnohé myslitele na Západě tím, že nebyl jen kritikou komunismu, ale i konzumní společnosti a mohl přispět k novým podnětům pro západní demokracie. Do koše se zahodilo všechno nestandardní myšlení o moderní civilizaci, mnohé z toho, co teprve nyní v současné krizi opět na západě nachází nový ohlas, třeba u prezidenta Baracka Obamy.

A tak náš dnešní systém není ani zdaleka skutečnou demokracií, ale pouze jakousi prázdnou potěmkiádou s formálně demokratickým nátěrem. K demokracii nestačí mít demokratické instituce, ty všechny mají leckde — třeba v Bělorusku, k opravdové demokracii je třeba, aby zákonodárci, soudci i exekutivci jednali poctivě, a ne na základě příkazu nějakého Lukašenka, či za úplatu mafiánů z podnikatelské sféry.

Je proto tak nepochopitelné, že za tohoto stavu platí lidová moudrost „Ať zvolíme kohokoli, stejně si budou dělat, co budou chtít; nechají nás sice svobodně říkat, co chceme, ale stejně to nebude mít žádný efekt“? Žijeme v patologické situaci, kdy politici pohrdají svými voliči a občané zase pohrdají svými politiky.

A k tomu obtížný prezident, mafiánsky zvolený, nerespektující ústavu, Parlament, Ústavní soud a zahraniční politiku vlády, veřejně se distancující od principů občanské společnosti, úřadující podle zásady: čím jaklovštějští drzost, tím větší oblibu to přinese!

Dějiny se generačně hýbou v zhruba dvacetiletých etapách. A tak asi nezbude, budeme-li chtít žít tak, abychom si sami sebe mohli opět vážit, než opět jako před dvaceti lety vyjít masově do ulic a požadovat nekompromisně nápravu toho či onoho negativního jevu a rezignaci neschopných politiků. Obávám se, že k něčemu takovému však hned tak nedojde. Pro obecnou pasivitu lidí, proto, že mnozí z nás stále ještě politickou situaci nevidí tak ostře, a hlavně kvůli tomu, že se lidé mají „příliš dobře”.

Kdybychom alespoň chodili k volbám a při nich jako ovce nevolili ty, kteří se nám smějí do obličeje! Kdybychom se alespoň odvážili volit nové tváře a nenechali se strašit „propadnutím našeho hlasu“! Vždyť přeci už jen finanční příspěvek za náš hlas pro ty strany, které nejsou spojeny s korupční mafií, by byl velikým politickým počinem! Proč ve volbách svými hlasy podporovat velké politické strany, které pak naše peníze, které za hlasy dostanou, rozházejí za nesmyslné megaboardy?

Málokdo ví, že například strana, která dosáhne alespoň 1,5 % ve volbách do Poslanecké sněmovny, dostane za každý hlas 100 Kč. Takže například politická strana, která by při stejné volební účasti jako před třemi lety získala 3 % hlasů, by se sice nedostala do Sněmovny, ale získala by asi patnáct milionů korun, což představuje nezanedbatelnou pomoc pro fungování této strany do budoucna.

Když nějaká strana přesáhne tři procenta, získává ještě navíc každý rok příspěvek přes šest milionů korun. To je nesmírně důležité pro další fungování malých stran, v nichž se mohou rodit nové, slušné a poctivé tváře, které budou schopné ozdravit naše politické klima. Jděme k volbám na jaře a volme ty, kterým opravdu věříme — třeba jen pro tu naši stovku!

Mnozí lidé vidí naději v jakémsi přirozeném postupném vývoji, který nás přece jen nakonec dostane zejména z té strašlivé zkorumpovanosti do kýženého stavu podobného tomu, jenž existuje v zavedených demokraciích.

Začínám se ale bát i velmi reálné opačné možnosti. Totiž, že se nemoc naší demokracie bude spíše nadále zhoršovat se všemi představitelnými neblahými důsledky, nesáhneme-li velmi rychle k nějakým radikálním ozdravným prostředkům.