Před dvaceti lety propukla úžasná nekrvavá revoluce, která zásadním způsobem proměnila naši zemi. Nejen, že země zkrásněla, zbohatla, je radost dívat se na opravené historické domy, kostely, reprezentační budovy a novou architekturu, země přestala připomínat ubohou stařenku na prahu smrti a proměnila se v žádoucí mladé děvče. Okolí lidských sídel je udržované, v oknech květiny, silnice si již většinou nespletete s tankodromem, pomalu ožívají řeky, vzduch není tak jedovatý.

A také a hlavně: můžeme svobodně říkat třeba to, že náš prezident je pomatený narcis, který nám dělá ostudu po celém světě, a nic se nám nestane, zatímco v minulém režimu věta „Husák je vůl" byla považována za  prozrazení státního tajemství a člověk za to mohl jít do kriminálu na dlouhé měsíce, ne-li roky.

Můžeme cestovat, máme-li na to ovšem, můžeme pracovat v zahraničí, umíme-li jazyk. Mladí mohou studovat po celém světě, máme svobodu slova, svobodu shromažďování, svobodu zvolit zemi, kde chceme žít. Tyto a tisíce dalších věcí jsou úžasné a báječné.

A měli bychom za ně děkovat každý den Pánu Bohu, protože jsou to věci nezasloužené — vždyť jsme pro ně sami nic nedělali po dlouhá desetiletí, po která jsme svrchovaně vládnoucím komunistům lezli do zadku. Nezapomeňme, že 90 % lidí komunistickému režimu dávalo dobrovolně legitimitu ve volbách, tehdy každých pět let, oslavovalo jej v prvomájových průvodech, vyvěšovalo sovětské vlajčičky atd atd.

A pak se ztrouchnivělý režim, kterého už to samotného nebavilo, v listopadu 89 zhroutil, my jsme si zazvonili klíči na náměstích a začala ta naše úžasná sametová revoluce. Začala. Pouze začala — protože ještě zdaleka neskončila. Tedy: neměla by skončit a měla by nabrat naopak nový dech. Neměli bychom se stále víc stávat opět pasivními oběťmi grázlů, kteří si s námi dělají, co chtějí.