Český film Čechům aneb vědecká praxe na FAMU
Jakub VrbaNová publikace FAMU z dílny členů katedry kamery je jedním z hlavních výstupů padesátimilionového grantu. Kniha však trpí zásadními akademickými nedostatky a legitimizuje nacionalistickou a šovinistickou rétoriku.
Nedávno vyšla bohatě ilustrovaná kniha v pevné vazbě a na křídovém papíře nazvaná Živý film. Jde o jeden z hlavních výstupů z více než padesátimilionového grantu Ministerstva kultury NAKI, za kterým stojí především vyučující z katedry kamery na pražské FAMU a jehož cílem měla být metodika digitálního restaurování. Ačkoliv knihu nevydalo Nakladatelství AMU, ale reklamní a grafické studio Lepton, logo AMU najdeme hned na první stránce knihy.
Dalo by se tedy říci, že svazek je v první řadě vizitkou vědy na této škole, nevypovídá však jen o ní. Editoři této kolektivní monografie, profesoři Marek Jícha a Jaromír Šofr, překvapují čtenáře již v „prologu“ této knihy. Sami se nazývají „aktivisty výzkumu“ a zdůrazňují svoji nezávislost na „diktátu Evropské unie“. „Přece jde o naše památky, a je tedy na našich odbornících, co a jak s nimi,“ pokračují.
Národní filmový archiv totiž vypsal otevřené výběrové řízení na technické provedení digitální restaurování několika českých filmů, které vyhrála laboratoř v Budapešti, vše bylo navíc placeno z evropských fondů EHP. Jedním z ústředních argumentů celé knihy je právě teze, že české filmy mají restaurovat pouze Češi v České republice. A bez diktátu „bruselských struktur“, které zasahují „do nezávislosti profesních a autorskoprávních národních záležitostí členských států EU“. Jak se kupříkladu rovněž dočteme, „osudová je nechráněnost proti vývozům zdrojů pro restaurování do zahraničí. Kameramani [svou iniciativou] vyjadřují svoji víru, že restaurování filmových pokladů bude nadále probíhat v českém prostředí, tam kde tyto byly natočeny.“
K boji proti „maďarskému technikovi“ se přidává i Juraj Jakubisko. „Prečo tak záleží vedeniu českého filmového archívu, ktorý získava dotácie z Európskej únie, a od štátu, aby sa diela rekonštruovali v inej zemi, tak vzdialenej českej kultúre a histórii,“ ptá se režisér filmu Báthory. A zdálky možná slyšíme slova Petra Robejška o esenciálně „nekompatibilnách kulturách“.
Své téze podpírají autoři knihy prapodivným způsobem. Nalezneme zde třeba citace z Parlamentních Listů, nesouhlas diváků s digitalizací Popelky Českou televizí dokládají výňatky z diskuzí pod články na serverech AHAonline.cz a Blesk.cz. Oba servery přitom v závěrečném výčtu internetových zdrojů chybí. Najdeme tu naopak spoustu tvrzení, ať již odborných autorů knihy nebo jejich oponentů, která nejsou ozdrojovaná vůbec. Kniha obsahuje i zápisy ze schůzí, které podle všeho nebyly autorizovány.
Kladu si otázku, zda termín "digitální restaurace" není zavádějící. Nebyla by lepší "digitální rekonstrukce" ? Jde o pokus získat podobu filmu, kterou měl než na něm zapracoval zub času. Na rozdíl od restaurace obrazů se ale původní negativ nijak nemění, kdežto některé změny při restauraci fyzického objektu jsou nevratné.
Sken negativu zase zachová v míře dnešními možnostmi dosažitelné podobu, kterou má teď, než nastane jeho další deteriorace. V budoucnosti bude možné získat z něj kopii třeba podle jiných principů rekonstrukce.
Sdílet