Když v březnu tohoto roku český ministr zahraničí Petr Macinka během státní návštěvy Maroka prohodil slova o „,Marocké Sahaře“ (tedy Západní Sahaře, sporném území, jehož suverenitu si Maroko nárokuje, avšak mezinárodní společenství ji neuznává), získal sice mediální pozornost, ovšem současně prokázal medvědí službu České republice, jejíž zájmy by měl mít asi na prvním místě.

Nechci spekulovat, zda motivem byla touha zavděčit se aktuálně nejvlivnějšímu marockému spojenci — USA — či šlo o neobratnost, faktem ovšem je, že říjnová česká vládní návštěva Alžírska měla trochu vyžehlit diplomatické faux pas z letošního jara.

Je dobře, že premiér Babiš společně s ministrem Havlíčkem a zástupci podnikatelů navštívili největší africkou zemi. Právě takové cesty totiž patří k tomu, co se od představitelů státu očekává. Zvláště v Africe, kde si politici potrpí na oficiální setkání, vojenské přehlídky, potřásání rukou, společné fotografie a podpisy nejrůznějších memorand, může účast nejvyšších představitelů země otevřít dveře, které by jinak zůstaly zavřené.

Ať si o ceremoniích můžeme myslet cokoliv, v Africe platí, že účast ministra, lépe premiéra a nejlépe prezidenta připraví skvělé podmínky pro strategické sektory, v nichž panuje obrovská konkurence a o jejichž přidělení rozhoduje nikoliv kvalita nebo cena, ale zejména osobní vztahy s dodavatelskou zemí. Lobbing nejvyšších státních představitelů je v Africe vždy vítaný a Alžírsko v tom není výjimkou.

V zemi, kde volby přinášejí pouze takové politické změny, které jsou akceptovatelné pro armádu, a která vynakládá na obranu kolem osmi procent HDP, jsou vojenské struktury nejsilnější institucí jinak formálně civilního systému. Ani případné oslabení jejich vlivu přitom nemusí znamenat posun k lepšímu. Představa, že lze armádu nechat vyhladovět, a tím změnit její postavení v domácí politice, je naivní.

Alžírsko má díky své geografické poloze a energetickému bohatství nezastupitelné místo v evropské, a tedy i české obchodní diplomacii. Ignorovat stát, který je největším africkým producentem zemního plynu, by ostatně znamenalo přehlížet základní geopolitickou realitu — pokud se tedy zároveň nejsme ochotni zbavit závislosti na této klimadestruktivní surovině.

Tramvaje a zbraně

V česko-alžírských vztazích lze navazovat na fakt, že už socialistické Československo pojily s Alžírskem nebývale pevné vazby. Budovaly se od padesátých let 20. století, kdy jsme začali podporovat národněosvobozeneckou frontu bojující proti francouzské koloniální nadvládě. Ačkoli ideologická podpora měla jistě svůj význam a financování kanceláří organizujících odpor proti francouzské politice mělo svou symbolickou hodnotu, mnohem praktičtější a také žádanější byly dodávky československých zbraní.

O co lepší byla kvalita zbraní, o to horší však byla schopnost komunistického Československa administrativně vše připravit tak, aby vojenský materiál byl příslušníkům antikoloniálního odboje doručen, takže když v roce 1959 byla Francouzi zatčena československá loď Lidice vezoucí zbraně, začaly dodávky „československého speciálu“ proudit na sever Afriky na palubách lodí výhradně pod jinou vlajkou.

Skandál však nikterak nenaboural vzájemně dobré vztahy. Ty se ostatně čile rozvíjely už v době studené války, mimo jiné díky přímému leteckému spojení mezi Prahou a Alžírem, o jehož obnovení se hovořilo také během říjnové premiérské návštěvy. Je sice zřejmé, že České aerolinie už tuto linku obsluhovat nebudou, to však nic nemění na smysluplnosti jejího obnovení. A možná se jednou, až bude spojení znovu fungovat, budou moci čeští turisté projet po Alžíru také plzeňskými tramvajemi, o jejichž dodávkách se při návštěvě rovněž jednalo.

Vůči českému zbrojnímu průmyslu lze vznášet řadu oprávněných výhrad, z afrického pohledu jde ale o jeden z nejúspěšnějších segmentů českého hospodářství, který má na kontinentu vynikající pověst. Výjimečné postavení v něm zaujímá zejména letecký průmysl, o čemž svědčí i alžírský zájem o dodávky letadel Skyfox z Aero Vodochody. Ty mají nahradit legendární československé Albatrosy dodané koncem osmdesátých let. Diskuse o nových letounech tak navazuje na dlouholetou tradici spolupráce, kterou dále posiloval také český servis starších sovětských a ruských strojů.

Zatímco tramvaje brázdící ulice hlavního města nevzbuzují žádné kontroverze a dodávky vojenského materiálu naopak kritizuje kdekdo, zdaleka nejdůležitějším tématem návštěvy byly dodávky alžírského zemního plynu, které by mohly při přetrvávající neochotě podniknout úplnou energetickou transformaci skutečně přispět k posílení české energetické bezpečnosti.

Otázka plynu, Rusko a okolí

Alžírsko již plyn do Evropy dodává, a to prostřednictvím tří plynovodů, z nichž jeden vede přes Maroko a další dva pod Středozemním mořem. Zatímco „suchozemská“ spojka je od roku 2021 pro Evropu uzavřena, a tedy alžírský plyn z Maroka dál na kontinent neputuje, podmořské trasy mají dostatečnou kapacitu pro další evropské zájemce.

Jeden plynovod vede přes Tunisko do jižní Itálie, zatímco druhý je veden po mořském dně a ústí ve Španělsku. Právě možnosti, jak prostřednictvím těchto tras nebo LNG terminálů dostat do České republiky větší objem alžírského plynu, byly klíčovým tématem návštěvy. Zda se podaří dosáhnout konkrétní dohody, však zatím zůstává otevřené.

Plyn z Alžírska nepochybně představuje alternativu k dodávkám z Ruska či Kataru, které jsou v obou případech z různých důvodů rizikové. Další diverzifikace zdrojů je proto namístě a může být pro českou energetickou bezpečnost přínosná. Ve prospěch Alžírska hovoří také jeho zjevná snaha posilovat pozici významného dodavatele na evropských trzích. Dokládá to mimo jiné projekt Transsaharského plynovodu, který má vést z Nigérie přes Niger až do Alžírska.

Ambiciózní plán přivést plyn z pobřeží Guinejského zálivu až ke Středozemnímu moři získal významnou politickou podporu. Alžírský parlament totiž v říjnu schválil vyslání jednotek národní armády do Nigeru, což představuje první takovou zahraniční misi od roku 1973. V Nigeru, kde vládne vojenská junta podporovaná Ruskem a na severu bojují Tuaregové ve spojení s islamisty proti centru, mají alžírské ozbrojené síly zajistit tolik stability, kolik je potřeba k položení plynovodních trubek.

Přelomový krok Alžírska vyslat pozemní síly za hranice země ukazuje nebývalou snahu chránit vlastní energetické zájmy a faktickou ochotu spolupracovat s režimem navázaným na Rusko. Pragmatičnost dokládá také nedávné sblížení mezi Alžírskem a Mali, které má úplně stejné problémy jako Niger a řeší je stejně — tedy spoluprací s Ruskem. Uklidnění otevřeného sporu mezi Alžírskem a Mali bylo přáním Moskvy, která je jedním z důležitých dodavatelů zbraní do Alžírska a současně podporovatelem junt v Sahelu.

Proměna alžírského přístupu k okolním zemím je reakcí na rostoucí ambice Maroka upevňovat své regionální postavení, k čemuž mu výrazně pomáhá podpora Donalda Trumpa. Americký prezident se ostatně dočkal i poměrně svérázného poděkování: jeho jméno nese část marocké dálnice vedoucí napříč Západní Saharou. Právě proto není použití označení „Marocká Sahara“ pouhou diplomatickou nepřesností, nýbrž dokladem nepochopení dynamiky vztahů mezi dvěma klíčovými regionálními mocnostmi, s nimiž chce Česká republika udržovat dobré vztahy.

Rizikovost případné plynové dohody s Alžírskem nespočívá ani tak v povaze tamního režimu, který se v tomto ohledu příliš neliší od režimů v sousedních zemích, jako spíše v mylné představě, že diverzifikace dodávek odstraní všechna rizika spojená s dovozem strategických surovin ze zahraničí. Ta totiž nemusí vyplývat pouze ze zjevných vazeb na Rusko. Historie ostatně ukazuje, že Alžírsko je, stejně jako většina autoritativních režimů, vysoce pragmatickým aktérem, který uvažuje především v ekonomických kategoriích a nemá problém obchodovat s kýmkoliv, kdo spolehlivě platí.

Větší zranitelnost plyne ze zvýšené domácí poptávky, jejíž uspokojení bude přirozeně pro vládu prioritou. Nízké domácí ceny jsou dotovány nejrůznějšími exportními přirážkami, což zajišťuje státnímu rozpočtu příliv dolarů a eur, z nichž následně země investuje do vlastních veřejných statků. Alžírsko si je velmi dobře vědomo toho, jak finančně spolehlivá je Evropa jako odběratel a má zájem zachovat oboustranně výhodnou spolupráci. Alžírsko potřebuje evropské peníze a Evropa potřebuje alžírský plyn. Nikde není řečeno, jak dlouho bude harmonie zájmů trvat.

Autoritářská povaha režimu sama o sobě nic nevypovídá o tom, nakolik spolehlivým obchodním partnerem daná země bude. Vyloučení spolupráce se všemi státy, jejichž politický systém je podobný tomu alžírskému nebo ještě autoritářštější, by navíc Českou republiku bez alternativní koncepce přivedlo do mezinárodní izolace.

Pragmatismus neznamená ignorování vlastních hodnot a zásad, nýbrž nalezení přijatelných mantinelů pro naplňování vlastních potřeb. Tyto hranice přitom nesmějí být výsledkem snahy zůstávat u líbivých, leč na reálné plány a kroky nenavázaných prohlášení, ale měly by vycházet alespoň z rámcově promyšlené strategie, která bude mít širší společenskou podporu.