Úřadující prezidentka Ilijana Jotovová, kterou podpořilo vládní Progresivní Bulharsko (PB) premiéra Rumena Radeva, socialisté z BSP a nacionalistická VMRO, porazila 1. listopadu ve druhém kole Andreje Gjurova, bývalého ekonoma a šéfa úřednické vlády první poloviny letošního roku. Jotovová získala 57,6 procent hlasů, Gjurov 39,5 procenta. Necelá tři procenta voličů zvolila možnost „nepodporuji nikoho“.

Jotovová, která byla devět let Radevovou viceprezidentkou a hlavou státu se stala v lednu po jeho odchodu do stranické politiky, se tak stane první zvolenou prezidentkou v dějinách země.

Skutečnou zprávou těchto voleb ale není jméno vítězky. V prvním kole 25. října přišlo hlasovat jen necelých 23 procent oprávněných voličů. Ve druhém kole to bylo 29 procent. Pro srovnání: v prezidentských volbách v roce 2016 volilo přes 56 procent Bulharů, v roce 2021 přišlo k urnám 40,5 procenta oprávněných voličů. Celkem se letos o nové hlavě státu rozhodovalo méně než dvěma miliony hlasů.

Radevova kandidátka

Formálně proti sobě stáli dva nezávislí kandidáti. Ve skutečnosti však šlo o souboj dvou táborů. Na jedné straně stála úřadující prezidentka Ilijana Jotovová, která je bývalou europoslankyní Bulharské socialistické strany (BSP), s podporou vládního Progresivního Bulharska, BSP a nacionalistické VMRO. Na straně druhé stál Andrej Gjurov, ekonom a bývalý úřednický premiér, za nějž se postavila prozápadní opozice.

Pro pochopení, o co v těchto volbách šlo, je nutné se podívat, kdo stojí za Jotovovou. Politicky je totiž jedním z Radevových lidí, tedy osob blízkých současnému premiérovi Rumenu Radevovi.

Jotovová byla devět let jeho viceprezidentkou, v lednu, když odešel, aby si založil vlastní stranu, po něm převzala prezidentský úřad a jako úřadující hlava státu ho v květnu jmenovala premiérem. Sdílí s ním celou řadu klíčových postojů: oba volají po diplomatickém ukončení války na Ukrajině, odmítají vojenskou pomoc Kyjevu, jsou pro zmírnění sankcí vůči Rusku, ale zároveň stojí za setrvání Bulharska v Evropské unii i NATO. Radev se za ni v kampani otevřeně postavil. Dát hlas ve volbách jí znamenalo podpořit Radeva.

Tyto prezidentské volby se tak staly Radevovou první větší zkouškou před voliči od chvíle, kdy se stal premiérem. V dubnu tohoto roku slavila jeho strana Progresivní Bulharsko drtivé vítězství ve volbách, když se jí podařilo získat 131 křesel v 240členném Národním shromáždění. Do bývalého prezidenta tehdy lidé vkládali naděje, že ukončí oligarchické vládnutí a politický chaos. Po půl roce vlády tak měly tyto volby ukázat, zda lidé Radevovi stále věří.

Nešlo přitom jen o symbol. Bulharský prezident sice nemá výkonnou moc, je ale vrchním velitelem odzbrojených sil, může vetovat zákony, podepisuje mezinárodní smlouvy a jmenuje velvyslance.

Radev sám však v letech 2017 až 2026 ukázal, jak z tohoto úřadu lze udělat silnou protiváhu vládě, když Borisovovým kabinetům vetoval desítky zákonů. V létě 2020 se postavil na stranu masových protivládních protestů. V období politické krize 2020-2026 pak jmenoval několik úřednických vlád, jež byli složené převážně z osob jemu blízkých. Kdo ovládne prezidentský úřad tedy rozhoduje o tom, jak velkou kontrolu nad sebou vláda bude mít.

Odpověď voličů směrem k premiérovi však nebyla příliš lichotivá. V dubnu Progresivní Bulharsko oslovilo téměř 1,5 milionu lidí, Jotovová v prvním kole prezidentských voleb získala přibližně 530 tisíc hlasů. Podle analýzy bulharské kanceláře Nadace Konrada Adenauera tak vládní tábor přišel zhruba o dvě třetiny svých voličů. Radev si sice v průzkumech drží osobní popularitu, na jeho kandidátku se ale nepřenesla. Lidé, kteří v dubnu volili Radeva, nevolili stranu, program ani tým. Volili osobnost, Rumena Radeva. A když teď na lístku nebyl, tak k volbám nepřišli.

Progresivní Bulharsko vzniklo narychlo, několik týdnů před dubnovými volbami, a nemá dlouhou historii, ustálenou členskou základnu ani výraznou ideovou tradici. Co ho drží pohromadě, je především jméno zakladatele. Bulharsko takové projekty zná: hnutí bývalého cara Simeona II. v roce 2001, Borisovův GERB o osm let později, uskupení showmana Slaviho Trifonova v roce 2021. Voliči v Bulharsku opakovaně neodevzdávají hlas stranám, ale spíše jakýmsi zachráncům, kteří jim dávají naději, že bude lépe.

Kampaň bez skutečné kampaně

Prezidentskou kampaň v podstatě neprovázela žádná větší debata o vizích ani konkrétních plánech. Jotovová opakovaně odmítala Gjurovovy výzvy k televiznímu duelu a oba kandidáti se v něm střetli až pár dní před druhým kolem.

Nejvýraznějším bodem diskuse pak byla válka na Ukrajině a vztahy s Ruskem: Jotovová zopakovala, že mír přinese pouze vyjednávání a navrhla setkání černomořských zemí, které by podepsaly moratorium na nepřátelské akce. O tom, co by mohla změnit v životě samotných Bulharů a jaká témata jsou pro obyvatele země skutečně důležitá, Jotovová mluvila jen málo.

Přitom právě tam leželo hlavní zklamání z prvního půlroku Radevovy vlády. Ceny dále rostou a část voličů je spojuje se zavedením eura od 1. ledna, přestože ekonomové za inflací vidí spíš jiné faktory. Opozice Jotovovou pak kritizovala za milosti, které jako viceprezidentka udělila odsouzeným překupníkům drog. Balkánská investigativní síť BIRN zase upozorňovala na využívání státních zdrojů k propagaci vládní kandidátky.

Nejvíc ale kampaň poznamenala válka, která se přiblížila k bulharskému pobřeží. Na začátku října zasáhly drony lodě v bulharské části Černého moře. Vláda byla kritizována za pomalou reakci a chybějící obrannou strategii, ministři se navíc zdráhali jmenovat Rusko jako pravděpodobného útočníka. Jotovová, která v kampani mluvila o „koalici za mír“ a o tom, že Bulharsko musí zůstat mimo konflikt, na tuto situaci nedokázala přesvědčivě odpovědět.

Kdo nepřišel, rozhodl

Na nízké účasti se podepsaly i opoziční strany. Borisovův GERB, druhý nejsilnější v parlamentu, ani Hnutí za práva a svobody — Nový začátek (DPS) oligarchy Deljana Peevského nepostavily vlastní kandidáty a v prvním kole nikoho nepodpořily. U Peevského strany šlo v podstatě o bojkot prezidentských voleb. V jejích baštách, jako je region Kardžali s početnou tureckou menšinou, k urnám téměř nikdo nepřišel, a výrazně ubylo i hlasů z Turecka, kde DPS dříve získávala desítky tisíc hlasů krajanů.

Toho dokázal využít Gjurov. Padesátiletý ekonom s doktorátem z Vídně začínal v liberálním hnutí Ano, Bulharsko, v roce 2021 přešel do reformní strany Pokračujeme ve změně a vedl její poslanecký klub. V roce 2023 se stal viceguvernérem centrální banky, jeho působení tam ale provázel spor s protikorupční komisí o neslučitelnost funkcí, který skončil až u Soudního dvora EU.

Paradoxem letošních voleb je, že do vysoké politiky ho vrátila právě Jotovová. V únoru ho jmenovala šéfem úřednické vlády jako jediného kandidáta nespojeného s odcházející koalicí. Gjurov vládl do května, zdůrazňoval prozápadní orientaci země a podepsal bezpečnostní dohodu s Ukrajinou. O pár měsíců později se s ženou, která ho jmenovala, utkal o prezidentský úřad.

V prvním kole dopadl s 31,95 procenta nad očekávání, protože průzkumy mu předpovídaly výrazně větší ztrátu. Kampaň stavěl na varování, že pokud vládní strana ovládne i prezidentský úřad, zmizí poslední protiváha vlády s absolutní většinou. Zvítězil v hlasování v zahraničí, doma však zmobilizoval hlavně jádro voličů prozápadní opozice a rezervy už neměl.

Jotovová naopak rezervy měla. Kostadinov, třetí v prvním kole s 12,5 procenta, ji sice výslovně nepodpořil, prohlásil však, že jeho voliči Gjurova nikdy volit nebudou. Podle sociologů nakonec hlasovali převážně pro Jotovovou, stejně jako příznivci euroskeptické strany Veličie. Borisovovo doporučení volit Gjurova na tom nic nezměnilo. Geografie výsledků byla předvídatelná: Jotovová vyhrála na venkově, Gjurov v Sofii. Gjurov porážku uznal ještě ve volební noc.

Radevova moc téměř bez protiváh

Po vyhlášení výsledků vystoupila Jotovová na tiskové konferenci po boku Radeva. Velkou část otázek pak zodpověděl premiér. Na dotazy ohledně nízké účasti neodpověděl ani jeden z nich. Prezidentka zvolená na pět let tak hned první večer působila spíš jako doprovod.

Radevova zahraniční politika mezitím dostává konkrétnější obrysy. Na říjnovém summitu Evropské rady Sofie spolu s Budapeští prosadila, aby ze závěrů zmizela formulace, že Ukrajina má do EU vstoupit „co nejdříve“.

O pár dní později Radev oznámil, že Bulharsko nepřispěje na dalších 70 miliard eur, o nichž EU pro Kyjev uvažuje. Státní dodávky zbraní z armádních skladů skončily, komerční prodej pokračuje. Nejde o otevřený rozchod s Bruselem, spíš o tiché vyvazování se ze závazků, které vláda nepovažuje za výhodné. Prezidentka ze stejného tábora tento kurz pravděpodobně podpoří.

Pozorovatelé upozorňují, že soustředění vlády, parlamentní většiny i prezidentského úřadu v rukou jednoho tábora oslabuje kontrolní mechanismy, na kterých bulharská demokracie dosud stála. Radev má v současné době výrazně silnější pozici, než kdy měl Borisov, který vždy vládl v koalicích a s nepřátelským prezidentem.

Část veřejnosti si proto klade otázku, zda se jeho model nakonec bude tolik lišit od toho, proti kterému kdysi vystupoval. Borisovův GERB byl také stranou jednoho muže, opřenou o osobní popularitu lídra, loajální struktury a neformální vazby na média a podnikatelské sítě. Po šesti měsících vlády je jistě na takové srovnání příliš brzy, některé podobnosti ale stojí za pozornost.

Koncentrace moci zároveň znamená i jasnější odpovědnost. Radev už nemůže neúspěchy přičítat úřednickým vládám nebo prezidentovi z jiného tábora. Prvním důležitým testem bude volba nové Nejvyšší soudní rady, ke které parlament potřebuje dvoutřetinovou většinu. Radev ji sám nemá. Pokud bude hledat podporu u proevropské opozice, bude to signál, že reformu justice bere vážně. Pokud se dohodne s Borisovem, posílí to pochybnosti o tom, nakolik se jeho vláda od předchozích liší.

Někteří pozorovatelé nevylučují ani návrat protestů, které v posledních letech v Bulharsku několikrát vedly k pádu vlád. Gjurov by se v takovém případě mohl stát lídrem opozice, kterou liberální tábor dlouho postrádal. Prvním měřítkem budou komunální volby na podzim 2027. Ty prověří, zda Progresivní Bulharsko dokáže fungovat i tam, kde na lístku nestojí jméno Radev.

Výsledek prezidentských voleb tak Radevovu pozici formálně posílil. Nízká účast a odliv voličů však ukazují, že důvěra, kterou získal na jaře, není automatická. Jak s ní naloží dál, se ukáže v následujících měsících.