↗

České Budějovice se svou vizí rozrůst se na 135 tisíc obyvatel by mělo přinejmenším začít mluvit o tom, jak si udržet těch několik tisíc lidí, které má k dispozici právě teď, tedy studentů. Je namístě hovořit o dobudování ubytovacích kapacit, o lepším propojení kampusu na okraji města s centrem. Ať už investicemi do pohodlných cyklostezek, nebo například zavedením prodloužených autobusových spojů. Foto FB Město České Budějovice

Začal nový akademický rok a České Budějovice mají nový problém — okolí kampusu Jihočeské univerzity se dennodenně plní automobily, jimiž na fakulty přijíždějí studenti z regionu. Jak uvádějí místní obyvatelé i mluvčí městské policie, auta blokují nejen běžná parkovací místa rezidentů, ale stojí také na výjezdech a travnatých plochách. Přestupků policie zatím eviduje stovky.

Podle vyjádření primátorky města Dagmar Škodové Parmové (Naše Česko) a mluvčí univerzity Edity Kadlecové město i instituce řešení hledá. Bude jím prý dobudování parkovacích kapacit, do nichž jen sama univerzita investuje vlastních 14 milionů korun.

Jakkoli se plán řešení v režii města a rektorátu na první pohled musí leckomu jevit jako zcela logický — „není kde parkovat, místa zajistíme“, podíváme-li se na něj v širších souvislostech, nemůžeme než konstatovat, že je přinejmenším zbrklý. Nebo lépe: reakce města a univerzity ukazují, že obě instituce nejsou schopné odlišit problém od jeho příznaku. Jde přitom o způsob práce, který odcházející radnice uplatňuje trvale, a ještě jej — nejspíš v dobré víře — vydává za schopnost „mít výsledky“. Není to tak.

Řešte příčiny!

Vzrůstající tlak na parkovací kapacity v okolí univerzity rozhodně neukazuje na to, že by město zanedbalo rozvoj místní infrastruktury. Ukazuje k něčemu jinému. Univerzita zanedbala rozvoj toho, co činí vysokou školu univerzitou, respektive toho, co má být pevnou součástí podstaty každé sebevědomé univerzity. Mám na mysli budování akademické obce v pravém smyslu slova.

Podstatou a posláním univerzity totiž není jen zajišťovat kvalitní výuku vymezenou rozvrhem. Nedílnou součástí jejího provozu musí být také průběžné a rozmyšlené investování do toho, aby si studenti se školou utvořili pouto. Může to znít banálně, trávení času v blízkosti školy, učitelů, spolužáků nebo třeba knihoven je však v procesu studia přinejmenším stejně důležité jako navštěvování přednášek a seminářů. Ukazují to zkušenosti, historie i analýzy.

Znáte to jistě z filmů o Harrym Potterovi, kde Bradavický hrad tvoří univerzitní klauzuru par excellence. Významná část toho podstatného, co studenty posouvá dopředu, se neděje v učebnách, ale na koleji, na chodbách, v přilehlých parcích nebo třeba na hřišti. Platilo to v minulosti a platí to i nyní — stát se členem akademické obce má znamenat opustit domov a na několik semestrů vstoupit do jiného světa.

To, že část studentů Jihočeské univerzity bude denně dojíždět za jakýchkoli okolností, je samozřejmě nevyhnutelné a rozhodně ne odsouzeníhodné. Je však v zájmu školy, aby tento podíl byl co nejmenší. Z vlastní zkušenosti vím, že proměnit žáka střední školy, který je (právem) zvyklý zejména opakovat „pravdy“, ve studenta, znamená jej zásadním způsobem vytrhnout se zaběhaného způsobu myšlení. Jinými slovy dostat ho z pohodlí, zaskočit ho. A to u člověka, který se denně vrací do svého gymnaziálního pokojíčku a přichystané večeři, lze jen s velkou námahou na obou stranách.

Zdravá univerzita, zdravé město

Kyvadlové studium je navíc velmi nevýhodné také pro město. Nemám teď na mysli přímo další zbytečné investice do parkovišť, ale především to, že univerzita, která ze svého kampusu denně propouští většinu studentů, nemůže městu přinést tolik, kolik by mohla a měla. Jihočeskou univerzitu stabilně navštěvuje necelých deset tisíc studujících. Má snad někdo z obyvatel města dojem, že České Budějovice jsou, tak jako Brno, Olomouc či Hradec Králové studentským městem? Nemůžete ho mít. Nejsou.

Lidé, kteří by jinak trávili čas v centru krajské metropole, navštěvovali by hudební kluby a divadla a propisovali se do podoby a chodu města se totiž každé odpoledne rozprchnou do regionu.

Důsledky jsou pravděpodobně závratné — právě absence poptávky a energie mladých spoluutváří podmínky pro to, aby České Budějovice byly městem, kde lze bez uzardění namísto kulturní infrastruktury pořád dokola investovat do infrastruktury dopravní, rozumějte automobilové. Hudebních klubů je ve městě méně než za mého dospívání, nezávislé divadelní scény byly převálcovány obchodními galeriemi a třeseme se, aby ve stotisícovém městě přežila dvě klubová kina…

Otevřete knihovny!

Komplexní řešení samozřejmě není jednoduché, leccos by ale jistě šlo udělat obratem. Za nestoudnost považuji například to, že univerzita není schopna zaplnit vlastní ubytovací kapacity na kolejích. Platí, že dojíždějí i ti, kteří by za stávajících podmínek zůstávat mohli. Rektorát by měl ihned začít pracovat na tom, aby se koleje naplnily studujícími.

Dalším možným krokem je bez prodlení prodloužit otevírací dobu knihoven, které jsou i přes rozvoj digitálních zdrojů pro studium klíčové. Škola může otevřít svou vlastní knihovnu alespoň do desíti večer a tlačit na to, aby se podobně zachovala i Jihočeská vědecká knihovna. Například nonstop provoz technické knihovny v pražských Dejvicích učinil z jejího okolí hotspot studentského života.

Náklady na večerní a noční zprovoznění knihoven by byly přiměřené, efekt bez nadsázky obrovský. A začít by se mohlo třeba těmi 14 miliony na plánované parkoviště…

Město Budějovice se svou vizí rozrůst se na 135 tisíc obyvatel by pak mělo přinejmenším začít mluvit o tom, jak si udržet těch několik tisíc lidí, které má k dispozici právě teď, tedy studentů. Je namístě hovořit o dobudování ubytovacích kapacit, o lepším propojení kampusu na okraji města s centrem. Ať už investicemi do pohodlných cyklostezek, nebo například zavedením prodloužených autobusových spojů. Věřím, že kde je vůle, je i řešení.

Má-li však být vůle, je nezbytné nejprve dobře rozumět situaci. Reakce rektorátu a primátorky, která mimochodem několik let působila coby děkanka místní ekonomické fakulty, na „problém s parkováním kolem univerzity“, však ukazuje, že město i univerzita svou fantazií dlí někde hluboko ve dvacátém století. Řešení, pro něž se město i univerzita rozhodli, problém nevyřeší, ba co víc odsune jej ze zřetele, a v důsledku tak prohloubí.

Je proto namístě perspektivu obou institucí změnit. Pro rozvoj města jde o zásadní výzvu. Jakkoli se tak na první pohled nemusí zdát.