Miloslav Nevrlý v Karpatských hrách napsal: „Viděl jsem v jednom časopise barevný celostránkový snímek (škoda papíru, barev i práce pro něj): unylý mladík na něm zamačkával nedokouřenou cigaretu o vejce na slanině. Nedopalek vězel v talíři nádherné slaniny, v barevném vejci. Byla to bezpochyby mladíkova večeře, zaplatil ji svými penězi, mohl s ní naložit, jak chtěl, prostě ji jen nenechal projít útrobami, ale přesto se mně udělalo při pohledu na snímek téměř nevolno. Nedovedu vysvětlit proč, ale bylo to odporné.“

„Téměř nic na světě mně nevadí, ale tak hluboká neúcta ano. Kdybych měl královskou moc, zavřel bych unylého mladíka na tři roky do káznice o vodě a chlebu. Nevím proč, ale neslevil bych mu ani den.“

Přesně takovou neúctu prokázal Filip Turek, když při oslavě svých jednačtyřicátých narozenin típl doutník do zákusku, jemuž se říká „větrník“. Mělo to symbolizovat jeho údajný úspěch — nikoliv v boji proti všeobecně oblíbené pochoutce, ale proti výstavbě větrných elektráren.

Turek totiž patří k předním tvářím českého protivětrného hnutí. Kritizuje větrné turbíny a šíří o nich lži a polopravdy. I jeho přičiněním lidé ve dvaceti z jednadvaceti místních referend konaných společně s komunálními volbami odmítli rozvoj větrných elektráren ve svých obcích.

Zatímco Turek slaví, mnozí novináři i lobbisté za obnovitelnou energii se snaží vysvětlit, proč větrné projekty v referendech tak drtivě neuspěly. Nejčastěji to přičítají dezinformacím, a tím nepřímo i Turkovi a jeho lžím. Chceme-li však, aby se Turkovi jeho neúcta jednou skutečně vymstila, musíme se ihned přestat vymlouvat na dezinformace. Odpor proti větrným elektrárnám totiž úzce souvisí především s ekonomickým modelem jejich místního rozvoje.

Racionalita odporu

Současný model rozvoje větrné energetiky spoléhá na soukromé developery. Postavit turbínu je však tak nákladné, že kromě velkých developerů, jako je ČEZ, takřka nikdo nestaví „za hotové“ a na stavbu si musí půjčit. Banky jsou opatrné, na developerech klečí a úvěr odmítnou, pokud developer nedoloží dostatečné záruky, že projekt bude ziskový. Jak má developer možnosti?

Jednou z cest je osekat podíl obcí a místních obyvatel na zisku elektráren. Developer, ať má jakkoliv úctyhodné úmysly „ozelenit“ českou energetiku, se nakonec musí podřídit zákonům trhu: maximalizovat zisk a trvat na tom, že obci dá jen zlomek obratu celého projektu.

Praxe bývá pestrá. Developeři nabízejí domácnostem a obcím přímé poplatky, dokonce i podíl na stavbě turbín, přímé odvody nebo jiné výhody. Model rozvoje větrných elektráren, jak ho nastavil stát, je však pro obce ze své podstaty zcela nevýhodný a k developerům velkorysý. Zatímco stát v posledních aukcích na výkon větrných elektráren garantuje cenu kolem 3200 korun za megawatthodinu, zákonem stanovený poplatek činí nejvýše padesát korun za megawatthodinu.

Jde o propastný nepoměr a lidé to vnímají. Nedůvěřují soukromým developerům, kteří často nejednají transparentně. Je přirozené, že lidé v obcích nechtějí povolit projekt, z něhož nejvíc získá developer, potažmo banka a výrobce turbín.

Snaha maximalizovat zisk navíc developery nutí stavět stále vyšší turbíny, protože výš fouká stálejší vítr. I to živí odpor proti větrným elektrárnám: široké zástupy lidí — od krajně pravicových a proruských dezinformátorů po ty, kdo mají prostě rádi krajinu kolem svých domů a chalup v dnešní podobě — je označují za „větrné giganty“. Turbíny jsou skutečně stále vyšší. Nižší stroje kolem sta metrů výšky, jaké si například před dvaceti lety postavila obec Jindřichovice pod Smrkem, se dnes už prakticky nevyrábějí.

Nižší turbíny jsou přitom méně vidět, méně mění vzhled krajiny, a pro ledaskoho tak mohou být přijatelnější než dnes budované turbíny vysoké přes dvě stě metrů. Nemají sice takový výkon, obci to ale vadit nemusí: její rozpočet není pod tlakem bank a má i jiné zdroje financování — daně a státní či evropské dotace.

Dezinformace jsou tedy jen nástrojem odporu proti větrným elektrárnám. Ten totiž nakonec pramení z financializace větrné energetiky a z toho, že se místo sektoru sledujícího veřejný zájem, tedy výrobu čisté energie, stala sektorem, v němž energetické korporace hledají nové zisky.

Demokraticky, nebo vůbec

Je to prosté: větrné elektrárny budeme budovat spravedlivě a demokraticky, nebo vůbec. Upínáme pozornost k dezinformacím, pídíme se po napojení protivětrných aktivistů na Kreml, ale zcela přehlížíme, že odpor proti větrným elektrárnám má svou racionalitu. Stát totiž nedokázal zaručit, aby se zisky dělily mezi místní a developery.

Jedním z řešení je veřejná výstavba. Stát by mohl vypsat investiční programy pro kraje, obce, komunitní energetická společenství či energetická družstva a poskytnout jim na výstavbu výhodné půjčky nebo dotace. Podmínkou by bylo, aby si místní podíl z provozu turbín rozdělili. Ostatně inspirací v tom může být Rakousko, kde veřejný model rozvoje větrné energetiky plody prokazatelně přináší.

Vymlouvat se na dezinformace, na „hloupé balíky“ z vesnic, kteří věří kdejakému nesmyslu, umí kdokoliv. Uznat, že za současný kolaps větrné výstavby může ekonomika, je ale mnohým z nás, kdo se pohybujeme v českém zeleném hnutí, proti mysli.

Znamenalo by to totiž zpochybnit i převažující přístup k zeleným politikám spočívající na zcestné snaze přemluvit kapitalismus, aby neničil planetu. Výsledkem je, že korporace zabírají krajinu pro čisté zdroje, ale tlakem na zisk nahánějí lidi z regionů do náruče krajní pravice — jen ta totiž jejich zcela oprávněné obavy uchopuje.

Přestaňme s touto kulturou povýšenectví. Debakl větrných referend by neměl být jen výzvou k demokratickému rozvoji větrné energetiky, ale i podnětem ke změně paradigmatu zelené politiky jako takové. Planetu totiž zachráníme jen pro lidi, ne pro zisk. A třeba pak i ten „unylý mladík“ skončí o chlebu a vodě.