Ještě před několika týdny by málokdo hledal jedno z nejdůležitějších bojišť války s Íránem v jemenském přístavu Mocha. Město, které dalo světu jméno jednoho z nejoblíbenějších druhů kávy, bylo po většinu posledních let spíše jedním z mnoha míst nekončícího jemenského konfliktu. To se nyní změnilo.

Htííové během rychlé ofenzivy Mochu obsadili, postoupili dále podél pobřeží a výrazně posílili své postavení v okolí průlivu Báb-al-Mandab. Jde o jednu z nejvýznamnějších změn kontroly území v Jemenu za poslední roky. A její důsledky sahají daleko za hranice země.

Jak upozorňuje ve své aktuální analýze pro Chatham House jemenský expert Farea Al-Muslimi, Hútíové získali mnohem větší schopnost ovlivňovat námořní dopravu mezi Indickým oceánem, Rudým mořem a Suezským průplavem. Společně s tlakem Íránu na Hormuzský průliv tak vzniká situace, kdy Írán a jeho spojenci mohou vytvářet tlak na dva z nejdůležitějších námořních uzlů světové ekonomiky současně.

To samozřejmě neznamená, že Hútíové Báb-al-Mandab jednoduše uzavřeli. Obchodní lodě jím nadále proplouvají. Jejich nová pozice ale podstatně zvyšuje schopnost rozhodovat o tom, jak bezpečná, potažmo jak drahá tato cesta bude.

A právě zde začíná být současný vývoj zajímavější než další kapitola dlouhé historie konfliktu mezi Íránem a jeho regionálními protivníky.

Malý aktér, velké důsledky

Hútíové bývají často popisováni jednoduše jako íránská proxy. Bez dlouhodobé íránské podpory, dodávek technologií, výcviku a know-how by nepochybně nedisponovali schopnostmi, které mají dnes. Jenže takové vysvětlení postupně přestává stačit.

Hnutí, které před několika desetiletími vzniklo v severojemenských horách, dnes kontroluje velkou část země, disponuje raketami, drony a vlastními námořními kapacitami a dokáže ovlivňovat rozhodování států vzdálených tisíce kilometrů od Jemenu. Současná válka s Íránem mu navíc vytváří prostor k prosazování vlastních cílů.

Právě to je možná jedna z nejdůležitějších změn, kterou dnes na Blízkém východě sledujeme. Írán v posledních desetiletích vybudoval síť ozbrojených skupin, která mu umožňovala kompenzovat vojenskou převahu Spojených států, Izraele a jejich spojenců. Jenže některé z těchto skupin postupně získávají vlastní politickou logiku, vlastní ekonomické zájmy a vlastní ambice.

Hútíové tak nejsou pouze prodlouženou rukou Teheránu. Jsou stále více samostatným regionálním aktérem.

Pro samotný Írán je to výhoda i potenciální problém. Hútíové mohou přenášet náklady války daleko za íránské hranice. Současně ale Teherán nemusí být schopen jejich jednání jednoduše vypnout ve chvíli, kdy se mu další eskalace přestane hodit.

Úzká místa globalizace

Ještě zajímavější je ale jiný rozměr současného vývoje. Jak je možné, že ozbrojené hnutí z jedné z nejchudších zemí světa dokáže ovlivňovat cenu ropy, rozhodování evropských rejdařů nebo bezpečnost dodavatelských řetězců mezi Asií a Evropou? Odpověď leží v samotné podobě globalizace posledních desetiletí.

Světová ekonomika je sice globální, její fyzická infrastruktura je ale překvapivě koncentrovaná. Obrovská část světového obchodu prochází několika průlivy, přístavy a kanály. Hormuz, Malacký průliv, Báb-al-Mandab nebo Suez jsou místy, kde se globalizovaná ekonomika najednou smrskne na několik desítek kilometrů moře.

A právě tato místa se stávají nástrojem geopolitické moci. Hútíové přitom nemusí porazit americké námořnictvo. Nemusí ani průliv úplně uzavřít. Stačí zvýšit riziko natolik, aby pojišťovny zvýšily pojistné, rejdaři začali měnit trasy a cesta z Asie do Evropy se prodloužila o tisíce kilometrů.

Relativně levná raketa nebo dron tak může vytvářet ekonomické náklady, které jsou nesrovnatelně vyšší než cena samotné zbraně. A není to přitom pouze příběh Hútíů. Je to jedna z charakteristik současných konfliktů a obecně aktuální světové geopolitiky. Moc už není dána jen velikostí armády nebo ekonomiky. Stále více záleží také na schopnosti zasahovat do sítí, obchodních, komunikačních, energetických či jiných, na kterých jsou ostatní závislí.

Válka dvou průlivů

Právě proto je třeba současný postup Hútíů vnímat společně s děním v Hormuzském průlivu.

Írán dlouhodobě věděl, že v přímém vojenském střetu se Spojenými státy nemůže dosáhnout klasické vojenské převahy. Může ale udělat válku ekonomicky nesnesitelnou nejen pro Washington, ale také pro státy, které se konfliktu vůbec neúčastní.

Hormuz je pro tuto strategii ideální. Přes průliv prochází významná část světových energetických toků. Jenže právě tlak na Hormuz zvýšil význam alternativních cest. Saúdská Arábie může například část své ropy dopravovat potrubím na pobřeží Rudého moře a obejít tak Perský záliv. Pokud se ale současně stane nejistým Báb-al-Mandab, začíná se tento prostor pro alternativy zmenšovat.

Nejde proto jen o dvě izolovaná bojiště. Začíná vznikat něco, co bychom mohli nazvat válkou dvou průlivů. Na jednom konci Arabského poloostrova Írán, na druhém stále samostatnější Hútíové. Mezi nimi leží největší světoví producenti ropy a infrastruktura, na níž je závislá značná část světové ekonomiky.

Právě to je asymetrickou odpovědí na americkou vojenskou převahu. Slabší aktér nemusí silnějšího porazit. Stačí, když dokáže zvýšit cenu jeho vítězství.

Problém vytvořil i zbytek regionu

Bylo by ale příliš jednoduché vysvětlovat současnou sílu Hútíů pouze Íránem. Je také výsledkem více než desetiletí selhávání politiky vůči Jemenu.

Saúdská vojenská intervence Hútíe neporazila. Jemenské síly stojící proti nim zůstaly rozdělené mezi různé skupiny, regionální patrony a politické projekty. Právě tuto fragmentaci podle Al-Muslimiho dokázali Hútíové při současné ofenzivě velmi efektivně využít.

Zatímco jejich protivníci soupeřili mezi sebou, Hútíové využili relativního klidu po příměří z roku 2022 k náboru nových bojovníků, rozvoji domácí zbrojní výroby a posilování raketových a dronových kapacit.

Dnešní situace je tak také připomínkou limitů politiky, která dlouhodobě řešila jednotlivé části problému odděleně. Jednou šlo o bezpečnost námořní dopravy, podruhé o vztahy s Íránem, potřetí o saúdsko-Hútíovská jednání a někdy také o humanitární katastrofu samotného Jemenu.

Jenže Hútíové všechny tyto roviny propojují. Jsou současně ozbrojeným hnutím, faktickou vládou nad velkou částí Jemenu, partnerem Íránu a aktérem schopným ovlivňovat světový obchod.

Cena, kterou platí Jemen

Právě zde je však namístě přidat jednu důležitou poznámku. Bylo by lákavé vidět v Hútíích pouze další příklad toho, jak může relativně slabý aktér vzdorovat vojenské převaze velmocí. Jenže takový obraz by byl stejně zjednodušující jako jejich popis coby pouhé íránské proxy.

Hútíové jsou totiž autoritářské ozbrojené hnutí, které usiluje především o vlastní moc. A cenu za jeho současný postup neplatí pouze Saúdská Arábie, Spojené státy nebo světoví rejdaři. Platí ji především samotní Jemenci.

Jen během posledních dvou týdnů bylo podle údajů OSN uvnitř země vysídleno více než sto tisíc lidí a další tisíce uprchly přes moře do Džibutska. Země přitom vstupuje do nové fáze bojů po více než deseti letech války, s rozvrácenou ekonomikou, oslabenými institucemi a klesající mezinárodní humanitární pomocí.

Právě tento rozpor bychom neměli ztrácet ze zřetele. Ač Hútíové dokázali využít slabin regionálního a globálního uspořádání, nedělá to z nich jeho progresivní alternativu.

Svět, který se hůře kontroluje

Možná nejzajímavější otázkou proto nakonec není, zda Hútíové dokážou Báb-al-Mandab dlouhodobě kontrolovat. Je jí spíše to, co jejich vzestup vypovídá o světě, v němž dnes žijeme.

Spojené státy zůstávají nejsilnější vojenskou mocností na planetě. Přesto je pro ně stále obtížnější převádět tuto převahu do schopnosti určovat politické uspořádání celých regionů. Mohou zasahovat proti Íránu, mohou bombardovat pozice Hútíů a mohou vysílat válečné lodě do Rudého moře. Mnohem obtížnější je zajistit současně bezpečnost Hormuzu, Báb-al-Mandabu, saúdské infrastruktury a světového obchodu, a ještě zabránit tomu, aby konflikt vytvářel nové regionální aktéry a nové krize.

Výmluvné je, že Saúdská Arábie nyní požádala o pomoc Čínu. Peking následně podle agentury Reuters vyzval Írán, aby využil svého vlivu a pomohl Hútíe omezit. Země, která hostí americké vojenské základny a po desetiletí patří mezi nejbližší partnery Washingtonu v regionu, tak hledá diplomatickou pomoc také u hlavního amerického strategického konkurenta.

Neznamená to konec amerického vlivu ani nástup nějakého nového čínského pořádku. Ukazuje to spíše něco jiného. Blízký východ se stále méně organizuje kolem jediné dominantní mocnosti. Vzniká složitější prostředí, ve kterém Spojené státy zůstávají vojensky nejsilnější, Čína disponuje rostoucí ekonomickou a diplomatickou vahou, regionální mocnosti sledují vlastní zájmy a aktéři, kteří ještě nedávno působili jako lokální ozbrojená hnutí, mohou ovlivňovat fungování světové ekonomiky.

Báb-al-Mandab proto není jen druhým Hormuzem. Je jedním ze symbolů světa, ve kterém vojenská převaha stále méně automaticky znamená politickou kontrolu nebo schopnost prosadit své zájmy v jiných částech světa. A možná právě to bude nakonec jedním z nejdůležitějších důsledků současné války s Íránem.

Pro Evropu je to další připomínka, že ve světě, kde se moc rozptyluje mezi stále větší počet aktérů a kde lze naši ekonomiku zasáhnout tisíce kilometrů od evropských hranic, už nestačí spoléhat na to, že bezpečnost klíčových obchodních cest a stabilitu našeho sousedství zajistí někdo jiný.

Evropa musí být schopna chránit vlastní zájmy, ale zároveň mnohem aktivněji investovat do diplomacie a partnerství se zeměmi regionu, protože bezpečnost Rudého moře nakonec nebude možné dlouhodobě zajistit pouze válečnými loděmi.