Roky jsem hledala odpověď. Jmenuje se lipedém

Yara Abu Aataya

Dopady závažného, přesto podceňovaného onemocnění na fyzický stav i psychiku vysvětluje v osobně laděném komentáři žena, která lipedémem již roky trpí.

Současná společnost vnímá tuk na ženském těle extrémně negativně. Ničí tím životy mnoha žen. Marianne Linberg de Geerová, Bronskvinnorna, 2005

Dlouho jsem si myslela, že je to moje vina. Celý život jsem slýchala, ať zkusím tu nebo onu dietu, ať se víc hýbu, ať přestanu být líná. A já jsem to zkoušela. Znovu a znovu. A nic se neměnilo. Je těžké dělat všechno „správně“ a pořád nevidět výsledky. Pak začnete pochybovat sami o sobě. Myslíte si, že jste líná, že nemáte dost vůle nebo že vaše tělo prostě nefunguje. Jenže někdy problém nejste vy.

Dnes vím proč. Mám lipedém. A není to moje vina.

Lipedém je chronické genetické onemocnění tukové tkáně, které postihuje téměř výhradně ženy. Způsobuje, že tělo ukládá tuk symetricky, typicky na stehnech, hýždích, lýtkách, někdy i pažích, způsobem, který nereaguje na dietu ani cvičení. Není to obezita. Není to nedostatek vůle. Je to onemocnění tkáně, při kterém zvětšené tukové buňky tlačí na lymfatické cévy, omezují krevní oběh a způsobují chronický zánět, bolest a otoky. Výsledkem nejsou jen nohy, které „nevypadají dobře“, je to každodenní bolest, tíha, únava a pocit, že vaše tělo pracuje proti vám.

Odhady říkají, že lipedém postihuje přibližně jedenáct procent žen. To není malé číslo. A přesto většina z nás o něm nikdy neslyšela nebo se to dozví náhodou, přes kamarádku, příspěvek na sociálních sítích nebo od lékaře, který ho výjimečně pozná.

Dlouho jsem nevěděla, proč moje nohy vypadají jinak než nohy dívek, které měly stejný pohyb a podobnou stravu. Pak se mi můj stav během extrémního stresu během genocidy v Gaze extrémně zhoršil a bolest a těžkost v nohou byly v některých chvílích tak silné, že mě to donutilo začít aktivně hledat odpovědi.

Hledání trvalo rok. Na odpověď jsem narazila náhodou na sociálních sítích. Šla jsem hned k obvodní lékařce, která mi řekla, že lipedém nemám, i když jsem se na něj konkrétně zeptala. Pak jsem byla na jedné klinice, odkud mě poslali na obezitologii. Teprve poté jsem se dostala k MUDr. René Vlasákovi z CPM Lymfocentra na pražské Londýnské, kde mi diagnózu potvrdili. Doktor Vlasák se věnuje edukaci o lipedému a jeho neinvazivní léčbě pomocí komprese, výživy, pohybu a masáží.

Pokud se onemocnění dostane do pokročilejšího stádia, přichází v úvahu i liposukce. Jedna z mála klinik v České republice, která se na liposukci lipedému specializuje, je GIA Clinic v Prostějově pod vedením primářky MUDr. Jiřiny Šilhánkové, kterou jsem také navštívila a konzultovala svoje nohy a paže. Léčba není běžně hrazená zdravotní pojišťovnou. Velká část lékařů lipedém stále nezná nebo zaměňuje za obezitu. Ženy chodí roky od lékaře k lékaři, slýchají, že se mají víc snažit, a odcházejí s pocitem selhání místo s diagnózou.

To není chyba žen. To je selhání systému.

Způsob, jakým společnost vnímá tuk, a jak silně je ovlivněná fatfobií, do značné míry formoval to, jak jsem sama sebe vnímala. Lékaři viděli moje tělo a viděli problém chování. Nedostatečnou disciplínu, špatné návyky, nedostatek pohybu. Neviděli onemocnění. Neviděli ženu, která se roky zoufale snaží a nedostává odpovědi.

Poprvé byl lipedém popsán už v roce 1940. Lékaři tehdy upozornili, že většina pacientek reaguje na vzhled svých nohou velmi citlivě, nosí dlouhé sukně, v přítomnosti přátel se schovávají za židli, nechodí do bazénů. Že někdy má pacientka pocit, že jí nohy zničily život.

Osmdesát let víme, jak toto onemocnění působí na ženskou psychiku. A přesto ženy stále platí za léčbu z vlastní kapsy, stále se setkávají s lékařským odmítáním a stále odcházejí z ordinací s pocitem, že je problém v nich.

Lipedém není „jen tuk“. Je to chronické onemocnění pojivové tkáně, které zasahuje celé tělo. Španělská studie z roku 2025 sledovala téměř dva tisíce žen s lipedémem a zjistila, že 99 procent z nich mělo střevní problémy, 97 procent bolesti kyčlí, 96 procent hypermobilitu kloubů a 76 procent hormonální dysbalanci. Není to problém s jedním místem na těle. Je to systémový stav.

A přitom, pokud se podchytí včas, dá se s ním hodně dělat. Protizánětlivá strava, lymfatická drenáž, kompresní terapie, vhodný pohyb, správné suplementy. Ne jako zázračné řešení, ale jako každodenní péče, která mění to, jak se člověk cítí.

Rozhodla jsem se přestat bojovat proti svému tělu a začít bojovat pro něj. Ale chci být upřímná: není to lineární cesta. Pořád mám dny, kdy mám pocit, že nic nefunguje, kdy jsem paralyzovaná a nejsem schopná ničeho. A teď už vím, že i to je součástí toho onemocnění.

Lipedém totiž velmi často přichází společně s dalšími problémy, o kterých se nemluví. S dysregulací nervového systému, kdy tělo nedokáže normálně reagovat na stres a přetížení. S neurodivergencí. S hypermobilitou kloubů, která sama o sobě způsobuje únavu a bolest. Je to propojený systém, který přetěžuje celé tělo, a to nejen fyzicky. Když tedy někdy ležím v posteli a nedokážu nic, není to lenost. Je to tělo, které má plné ruce práce jenom s tím, že existuje.

Dnes jsem pyšná sama na sebe, že jsem nepřestala hledat, i když to nebylo jednoduché a často bezvýsledné. Roky, kdy moje tělo nereaguje na diety a cvičení, nebyly selháním mého úsilí. Byly to špatné nástroje na to, co moje tělo skutečně řeší.

Pokud se v tomhle textu poznáváte, v těch symetricky zvětšených nohou, v té bolestivosti při dotyku, v těch otocích, v té frustraci z těla, které „nereaguje normálně“, není to vaše vina. A nejste v tom sami.