Ústí nad Labem je městem paradoxů. Na jedné straně stojí historie inovativních sociálních projektů městské výstavby, na straně druhé jizvy „bujaré“ privatizace 90. let, který zanechala město s minimálním vlivem na vlastní bytový fond. Právě tento oblouk směřující k budoucím rozvojovým plánům města se výstavou pokouší zmapovat kurátorský tým Elen Kužvartové, Jany Pavlové a Boleslava Šmejkala.

Osobnosti, které se dlouhodobě pohybují na poli historie architektury či sociální a kulturní historie, výstavou Bydlet Ústí — Dostupné reality otevírají příznačně problematiku v širších socio-politických, historických i uměleckých kontextech. Odborné zázemí týmu se do výstavy přirozeně propisuje a formuje její charakter: znalostí ústeckých reálií i poctivou historickou a archivní sondou.

Výstava nesestává čistě z uměleckých děl. Ty zde koexistují s různorodou dokumentací, záznamy a dalšími materiály, které jsou rozvedeny dále ve výborně zpracované doprovodné brožuře. Tento kurátorský přístup může zpočátku sice působit matoucím dojmem, pomáhá ale sledovat vybraná témata do hloubky, připomínat důležité milníky a také lokálnímu diváctvu přinést nové informace a imaginaci.

Na třech patrech galerie se návštěvník setká také s fotografickou, video a zvukovou dokumentací a instalacemi spjatými s konkrétními lokalitami a budovami v Ústí nad Labem. Mezi ty patří například instalace Marie Čtveráčkové a Martina Hůly, která zachycuje zvuky života v Hotelovém domě na ústeckém sídlišti Severní terasa.

Nechybí ani komplexní sonda do historie a současnosti jedné z ústeckých nejslavnějších staveb — hotelu Vladimír. V lokálním kontextu je ale možná ještě kontroverznějším objektem pro zkoumání bývalý Hotel Máj — vybydlený skelet kdysi luxusního hotelu je v současnosti trnem v oku místních i smutným betonovým mementem problémů vytlačených na okraj.

Pro svoje dílo s názvem Tkáme si jej vybrali Sláva Sobotovičová a Jonáš Richter. Propojují v něm historii i současnost této budovy s odkazy na squatting či německou minulost města. Otázkou je, zda i přes tyto vrstvy nevyvstává v jejich díle nejintenzivněji především šokující vizualita zmaru, nedůstojných podmínek a života v extrémní chudobě současných obyvatel torza hotelu. Možná příliš doslovně tuto linii zdůrazňuje také samotná instalace videa, která vytváří jakýsi bezútěšný kout schovaný za dělicí stěnou jednoho z prostorů galerie.

Od lokální zkušenosti k univerzálním otázkám

Výstava na ústeckém příkladu ilustruje bytovou krizi jako fenomén, který dnes sužuje velká města napříč celou Evropou. Skrze optiku takřka stoleté místní zkušenosti odkrývá body, které mohou sloužit jako inspirace nejen pro region, ale i pro univerzální řešení. Ústí nad Labem, dlouhodobě bojující s vylidňováním a hledáním nové postindustriální identity, se zde stává laboratoří „situované znalosti“. Ta vychází z konkrétních prožitků místních obyvatel a kolektivní paměti města, v níž se mísí étos meziválečné sounáležitosti s traumaty pozdějších dekád.

Výstava se však úmyslně vyhýbá nostalgickému vzpomínání a přikrášlování historie. Vedle pozitivních příkladů aktivismu a solidarity nekompromisně nasvěcuje i slepé uličky a „ikonické“ ústecké kauzy spojené s rasismem, segregací a vykořisťováním obyvatel.

Právě toto napětí mezi akty vzájemnosti a strukturálními problémy tvoří páteř výstavy, která je rozdělena do čtyř tematických okruhů: Město jako stavebník, Kořistění z bydlení, Kolektivita a identita a domov. Tento přístup zároveň výstavě umožňuje předávat ucelený koncept a nesklouznout do častého nešvaru průřezových expozicí zaměřených na konkrétní fenomény, jímž je brouzdání po jejich povrchu.

Historie jako inspirace i varování

Historická linie, která stojí v jádru kurátorského konceptu výstavy, nás vrací do meziválečného období, kdy bylo Ústí nad Labem pod vedením starosty Leopolda Pölzla (německého antifašistického sociálního demokrata) aktivní v řešení sociální péče i ve snaze o zlepšení bytové situace obyvatelstva. Městská výstavba, v době volné tržní ekonomiky, tehdy přinesla 100 domů s 1350 byty.

K řešení bytového nedostatku se v Ústí nad Labem po první světové válce připojil také jeden z největších podniků — Schichtovy závody. Impérium „mýdel s jelenem“ se koneckonců dočkalo v letošním roce také celovečerního filmového dokumentu Království mýdlových bublin, kde se otázka výstavby také objevuje.

Ty postupně vystavěly na dnešním Střekově dvě kolonie domků pro dělníky i úředníky a jednu kolonii s pětipatrovými obytnými bloky. Připomínku doby, kdy bylo město klíčovým hráčem v zajišťování důstojného života svých obyvatel, reprezentuje na výstavě mimo jiné umělecká instalace Seance Medarda Zemana a Martina Netočného. Jednoduchá instalace se záclonou, historickým stolkem a kontrastním objektem z 3D tiskárny dominuje prvnímu podlaží výstavy a vytváří pomyslný portál mezi časovými vrstvami či střet racionality a okultismu připomínající historické spiritistické seance.

Město příležitostí?

Současná linka problematiky bytové výstavby na výstavě metaforicky vrcholí prezentací vytištěné a zarámované Strategické rozvahy k politice rozvoje města z konce roku 2024. Tento podklad pro budoucí transformaci města, kterou pro magistrát Ústí nad Labem vypracovala firma AQE advisors, je pro koncept výstavy stěžejním bodem. Město v něm totiž slibuje ambiciózní návrat k obecnímu bydlení (8 % nově vzniklých bytů do obecního bytového fondu) a rozvoj města v napojení na plánovanou vysokorychlostní trať Praha—Drážďany.

Řada řešených problémů však paradoxně pramení z nedávné historie města. Éra státního socialismu přinesla masivní panelovou výstavbu, která nedostatek bydlení částečně vyřešila. Po roce 1989 se ale tyto byty staly předmětem radikální privatizace. V roce 1989 město vlastnilo více než polovinu bytového fondu, ve vlnách privatizací v 90. letech a na počátku nultých let ale odprodalo do osobního vlastnictví téměř 96 %.

V kontextu těchto problematických kroků i současných ikonických kauz Ústí nad Labem — například takřka dvacet let se táhnoucí kauza takzvané „Ústecké díry“ týkající se rozestavěného základu budovy na Mírovém náměstí v centru města — se přirozeně nabízí otázka, zda tyto velkolepé vize magistrátu o zatraktivnění města pro investory i mladé obyvatele, nejsou utopie.

Solidarita, vytěžený kraj a kolektivní paměť

Hned několik vystavených uměleckých děl se věnuje tématům, jako je solidarita, aktivismus, nedostupnost bydlení i identita, která se pojí k domovu. Sochařka Erika Velická ve své instalaci navazuje na akci z roku 2013, kdy aktivisté obsadili ubytovnu v Krásném Březně a pomohli k novému bydlení romským rodinám, kterým hrozilo vystěhování.

Akci se povedlo medializovat a ukázat na problematiku obchodu s chudobou i tlaku pronajímatelů na získávání neúměrně vysokých příspěvků na bydlení. To vše v neudržovaném, hmyzem zamořeném domě. Jednalo se ostatně o podobný příběh, jaký v roce 2024 zaznamenal dokument Dům bez východu.

Velická tak připomíná podstatnou sílu pospolitosti i snahu vytrvat. Cihly k její instalaci poskytl Boris Rudý, známá ústecká osobnost spjatá s vyloučenou lokalitou Předlic, kde pronajímá své byty za příznivé nájemné bez rozdílu. Boris Rudý je také znalcem místních majetkoprávních poměrů, příběhů a kauz, které se v Hraničáři promítly do realizace velkoformátové mapy Předlic.

K tématu nedostupnosti bydlení i rasismu se ve svých dílech vyjadřují také studující Fakulty umění a designu UJEP. Kateřina Bílá v instalaci Naše reality trefně demaskuje specifický jazyk realitních makléřů, když v satirické nadsázce nabízí nebytové prostory v Předlicích za absurdní částky. Její instalace je pokračováním instalací, v nichž se věnuje současné nedostupnosti bydlení.

Kolektiv OPĚT se zformoval také na půdě ústecké fakulty a v Hraničáři se vrací k bolestivým událostem z 90. let spojených s ústeckou Matiční ulicí, jednou z nejznámějších rasistických kauz v ČR. V prostorách galerie kolektiv symbolicky založil kompost s půdou z inkriminovaných parcel a toto gesto přerodu provázal s komunitními aktivitami na místě dnes již zbouraných činžovních domů. Společný úklid okolí a příprava nového fotbalového hřiště, na kterém se poté uskutečnil mini fotbalový turnaj, navazuje na angažovanou a kolektivní uměleckou praxi skupiny umělců.

K identitě regionu, traumatu vytěžené krajiny a zaniklých obcí se vztahují Šimon Sýkora a Vanda Michalská. Kvůli rozšiřování těžby uhlí byla za minulého režimu zlikvidována celá řada obcí. K jedné z nich se vrací Sýkora ve svém malířském zpřítomnění obce Tuchomyšle, která dnes leží pod hladinou jezera Milada, ale existuje dále ve vzpomínkách a místní kolektivní paměti.

Vanda Michalská pak vnáší do výstavy osvěžující, spekulativní tón. Její video nepracuje s nostalgií, ale s nadsázkou a mýtem. Skrze nelidské aktéry a fikci reflektuje současné plány na využití okolí Milady a ptá se, komu bude tato nově vzniklá krajina vlastně patřit?

Architektonické rozpaky

Interiér historické budovy Hraničáře z první poloviny 20. století je členitým prostorem, ve kterém se ucelená výstavní architektura vytváří náročně a své limity jistě přináší i rozpočet, se kterým nezávislý prostor operuje. Ukazuje se to také na fyzické podobě Dostupných realit, která sází na využití nábytku z minulého století, kterého je na výstavě opravdu hodně.

Přílišná interiérová popisnost zde ale může působit prvoplánově. K tématu by se jistě hodilo konceptuálnější řešení, které by bylo více provázané s progresivní grafikou výstavy od Jakuba Klimeše. Nedotažené detaily instalace (např. zmuchlané závěsy a záclony) možná vizuálně umocňují v tématu přítomný zmar, vytváří ale také poněkud rozpačitý celkový dojem.

I přes estetické výhrady je Bydlet Ústí důležitým počinem. Výstava se nebojí mluvit o bydlení coby lidském právu a skrze mix dokumentace a uměleckých děl ukazuje konkrétní příklady solidarity i aktivismu. Projekt jasně dokazuje, že bytová krize je opakující se problematikou, kterou lze na základě politických rozhodnutí a strategických kroků řešit. Inspirace minulostí, ať už tou meziválečnou nebo poválečnou, nám ukazuje, že město může být silným aktérem, pokud k tomu najde odvahu.

Bydlet Ústí je tak především výzvou k tomu, aby se strategické dokumenty o „dostupných realitách“ konečně začaly propisovat z papíru do ústeckých ulic.