Lidem, jako je Michal Hašek, se kdysi u nás doma říkávalo pechfógl. Kdyby vršili malér na malér, ještě by to ušlo. Jenže on jihomoravský hejtman svými kousky nechtěně baví veřejnost, až se za břicho popadá.

Začalo to skromně, doktorátem ze slovenského Oxfordu — Sládkovičova. To ale ještě byla nuda, zvlášť v éře rychlostudentů plzeňských práv.

Potom přišel „lánský puč“ a Haškovo legendární „žádná schůzka nebyla“ vyvrácené v přímém televizním přenosu. Chce to hodně pevné nervy a asi taky hroší kůži a kachní žaludek, nevypařit ze z politiky zadním vchodem.

Po této zkušenosti už Michal Hašek svoji poslední aféru pro jistotu nekomentuje vůbec. Co kdyby se historie opakovala… Mluvit nechává jen svoji mluvčí, od toho tu také je, že. Můžeme ale věřit v její pravost?

Čert je totiž zakopán v tiskových zprávách, které jménem Haškova úřadu podepisovala neexistující osoba. Za falešnou identitou se měla skrývat lobbistka a PR expertka Jana Mrencová, z dřívějška nepravomocně odsouzená za uplácení novináře. Na její spolupráci s Haškem nejdříve upozornil expremiér Jiří Paroubek, potom Babišova MF Dnes a vše svým svědectvím v Deníku Referendum završila bývalá oficiální Haškova mluvčí Denisa Kapitančíková.

↗

Začalo to doktorátem ze slovenského Oxfordu — Sládkovičova, pokračovalo to lánským pučem a Haškovým legendárním „žádná schůzka nebyla“ vyvráceným v přímém televizním přenosu. A teď je tu neexistující mluvčí. Foto cssd.cz

Čas i z politického komentátora udělá cynika. Vlastně už se nevzrušuji nad tím, když si politik nebo dokonce i veřejná instituce najme za peníze daňových poplatníků píaristu či lobbistu, ačkoli na komunikaci mají úřady své lidi a lobbování ústavním činitelům nepřísluší. Prostě to tak je, že veřejná správa outsourcuje spoustu činností. Ani kdyby se potvrdila Kapitančíkovou uváděná suma, dvě stě tisíc Mrencové za půl roku, z klidu by mne to nevyvedlo.

V hlavě mi vrtají jiné dvě záhady. První se týká poslání takové paní Mrencové. Nebyla sem tam spíchnutá tisková správa jen zástěrkou ukrývající jiný druh práce? A proč na výstupech pro média (sbírku e-mailů dal dohromady reportér iDnes Josef Kopecký) byla zvěčněna neexistující žena? Copak zprávy nemohl podepsat někdo z tiskového odboru hejtmanství? Či snad paní Mrencová produkovala takový typ zpráv, který by si tam podepsat netroufli? Co kdyby si na ně nějaký investigativec posvítil? Třeba by našel nějakou jednotící linku… Rovnou by též mohl dohledat, za co přesně byla Mrencová honorována.

Poté, co Deník Referendum posunul kauzu dál, zvedl se i zájem jihomoravských sociálních demokratů, kteří se chtějí Michala Haška ptát na detaily. Zatím jeho jedinou reakcí bylo, že případ označil za součást předvolební kampaně. V tom může mít pravdu. Andrej Babiš ani jeho média nevynechají jedinou příležitost vyprášit konkurenci kožich. Proto by bylo rozumné nezadělávat na skandály a neservírovat je konkurenci na stříbrném podnosu, jak se daří Haškovi.

Kandidátem na hejtmana se opětovně stal na základě dohody s Bohuslavem Sobotkou. A není náhoda, že na úřadu i kandidátní listině je nyní vydatně obklopen právě předsedovými lidmi. ČSSD se zachovala pragmaticky. Přestože v Brně Haškova sláva opadla, za hranicemi města si v širém kraji stojí mezi voliči dobře a má šanci znovu uspět. Jeho elektorát patrně neznervózní ani duchové mluvící za hejtmana. Pokud existuje zásadní důvod pro vypátrání, jak a proč se vše odehrálo, je jím elementární hygiena, jíž musí ctít politici, partaje, ale zejména veřejné instituce.

Druhou záhadu mají na svědomí média. Jak je možné, že některá citovala neexistující figuru? To může do ČTK poslat prohlášení kdokoli za kohokoli? Nejspíš jsem ze staré školy, ale pamatuji doby, kdy novináři udržovali osobní kontakt s mluvčími a celými tiskovými odděleními. Pak se nemohlo stát, že se do party a do děje vetře kdokoli neznámý. Ovšem dnes se spěchá, leckdy ani „nejsou lidi“, a baští se píáristy předžvýkaná strava jako na běžícím páse.

Ta tam je éra, kdo šlo o médiích říct, že jsou hlídacími psy demokracie. Nyní je dvojnásob cenný postřeh předního mediálního analytika Jana Jiráka, jenž upozornil, že „hlídací pes“ (v českém jazyce blíže nespecifikovaný úkaz) může být do angličtiny přeložen buď jako guard-dog, nebo jako watch-dog. První chrání svého pána, který ho krmí, druhý pozoruje a pátrá. Těch krotkých, zobajících z ruky je u nás bohužel víc. A ti, co slídí, tak zase zhusta činí na zakázku politiků, jako je Babiš, či expertů typu Mrencové.

Kdo ze čtenářů, posluchačů a diváků se v tom pak má vyznat? A čemu/komu věřit? Líným žurnalistům, či stále energií kypícím pechfóglům?