Lidový dům historicky už dávno vlastnila sociálně demokratická strana. V roce 1907 jej zakoupila, koncem roku 1939 jej převedla na svou vlastní akciovou společnost Cíl, tehdy nově založenou zřejmě proto, aby bylo možné jejím prostřednictvím ochránit historický majetek strany, která v té době existovala pod názvem Národní strana práce.

Po sloučení ČSSD a KSČ 27. června 1948 akciová společnost Cíl zlikvidována nebyla. Ačkoliv společnost po desítky let nefungovala, nezpracovávala účetní závěrku a nevykonávala žádnou činnost, ve spícím stavu stále existovala.

Členem správní rady byl tak po desítky let například ministr Národní bezpečnosti z počátku padesátých let Ladislav Kopřiva. Takovými detaily, jako byla formální existence akciové společnosti, se tehdy nikdo nezabýval, pro budoucnost ale měla mít nepřerušená existence Cíle zásadní význam.

V Lidovém domě bylo v roce 1953 zřízeno Muzeum Vladimíra Iljiče Lenina. Setrvalo tam až do počátku roku 1990. Těsně porevoluční atmosféra přála radikálním řešením, Komunistická strana neměla sílu protivit se požadavkům na odevzdání svého majetku. Obnovená sociální demokracie požádala v souladu s rychle přijatou legislativou o vydání Lidového domu jako svého historického sídla z majetku KSČ a v březnu 1990 jej rozhodnutím federální vlády získala zpět.

Na podzim roku 1993 však ministerstvo financí vedené tehdy Ivanem Kočárníkem podalo určovací žalobu, jestli obnovená Česká strana sociálně demokratická je skutečně vlastníkem Lidového domu. Peripetie nemá smysl v detailech popisovat, tedy alespoň stručně: o dva roky později soud rozhodl, že Lidový dům patří akciové společnosti Cíl.

Nastal tak další problém. Členy orgánů Cíle byly formálně stále ještě osoby dosazené po sloučení sociální demokracie s komunistickou stranou v roce 1948, všechny už zřejmě zesnulé. Listinné akcie zřejmě již dávno neexistovaly a ČSSD se jimi tedy nemohla prokázat v žádosti rejstříkovému soudu o zápis svých představitelů do orgánů společnosti.

Soud tak žádost o zápis odmítl a právní bitva pokračovala, tentokrát už s novým právním zástupcem ČSSD Zdeňkem Altnerem. Ústavní soud věc rozhodl ve prospěch společnosti Cíl, a tudíž i ČSSD, až v lednu roku 2000.

Smlouvu mezi ČSSD a advokátem Altnerem jsem neviděl, ale je-li v ní smluvena pokuta ve výši 0,3 % za každý den prodlení s plněním, jde o pokutu i na tehdejší poměry lichvářskou. Ne, že by se smluvní pokuta v takové výši ve smluvních vztazích nevyskytovala, ale taková sjednaná výše nesloužila v tomto případě zaručenějšímu vymožení jistiny, vždyť ČSSD získala v roce 1996 jako volební příspěvek 172 882 700 korun, nýbrž ukazuje spíše na záměr spekulovat v budoucím procesu vymáhání.

Navrhoval-li tuto výši smluvní pokuty advokát Altner, bylo to od něj předvídavě mazané. Že s tím souhlasila druhá smluvní strana, je vlastně nepochopitelné, nechceme-li Miloše Zemana nebo Iva Svobodu považovat za hloupé nebo zaangažované, a to bychom si opravdu nedovolili.

Neznalosti, panice a nedostatku orientace v čase a v prostoru bych se - pokud jde o ČSSD - nedivil do léta roku 1996, do té doby takový dojem leckdy vyvolávala. V roce 1997 však už byla silnou stranou se širokým odborným zázemím, Miloš Zeman byl předsedou Poslanecké sněmovny. Myslím, že ani dnes není pozdě k pátrání, proč smlouvu tehdy podepsal s tak vysokou smluvní pokutou.