Lidový dům historicky už dávno vlastnila sociálně demokratická strana. V roce 1907 jej zakoupila, koncem roku 1939 jej převedla na svou vlastní akciovou společnost Cíl, tehdy nově založenou zřejmě proto, aby bylo možné jejím prostřednictvím ochránit historický majetek strany, která v té době existovala pod názvem Národní strana práce.

Po sloučení ČSSD a KSČ 27. června 1948 akciová společnost Cíl zlikvidována nebyla. Ačkoliv společnost po desítky let nefungovala, nezpracovávala účetní závěrku a nevykonávala žádnou činnost, ve spícím stavu stále existovala.

Členem správní rady byl tak po desítky let například ministr Národní bezpečnosti z počátku padesátých let Ladislav Kopřiva. Takovými detaily, jako byla formální existence akciové společnosti, se tehdy nikdo nezabýval, pro budoucnost ale měla mít nepřerušená existence Cíle zásadní význam.

V Lidovém domě bylo v roce 1953 zřízeno Muzeum Vladimíra Iljiče Lenina. Setrvalo tam až do počátku roku 1990. Těsně porevoluční atmosféra přála radikálním řešením, Komunistická strana neměla sílu protivit se požadavkům na odevzdání svého majetku. Obnovená sociální demokracie požádala v souladu s rychle přijatou legislativou o vydání Lidového domu jako svého historického sídla z majetku KSČ a v březnu 1990 jej rozhodnutím federální vlády získala zpět.

Na podzim roku 1993 však ministerstvo financí vedené tehdy Ivanem Kočárníkem podalo určovací žalobu, jestli obnovená Česká strana sociálně demokratická je skutečně vlastníkem Lidového domu. Peripetie nemá smysl v detailech popisovat, tedy alespoň stručně: o dva roky později soud rozhodl, že Lidový dům patří akciové společnosti Cíl.

Nastal tak další problém. Členy orgánů Cíle byly formálně stále ještě osoby dosazené po sloučení sociální demokracie s komunistickou stranou v roce 1948, všechny už zřejmě zesnulé. Listinné akcie zřejmě již dávno neexistovaly a ČSSD se jimi tedy nemohla prokázat v žádosti rejstříkovému soudu o zápis svých představitelů do orgánů společnosti.

Soud tak žádost o zápis odmítl a právní bitva pokračovala, tentokrát už s novým právním zástupcem ČSSD Zdeňkem Altnerem. Ústavní soud věc rozhodl ve prospěch společnosti Cíl, a tudíž i ČSSD, až v lednu roku 2000.

Smlouvu mezi ČSSD a advokátem Altnerem jsem neviděl, ale je-li v ní smluvena pokuta ve výši 0,3 % za každý den prodlení s plněním, jde o pokutu i na tehdejší poměry lichvářskou. Ne, že by se smluvní pokuta v takové výši ve smluvních vztazích nevyskytovala, ale taková sjednaná výše nesloužila v tomto případě zaručenějšímu vymožení jistiny, vždyť ČSSD získala v roce 1996 jako volební příspěvek 172 882 700 korun, nýbrž ukazuje spíše na záměr spekulovat v budoucím procesu vymáhání.

Navrhoval-li tuto výši smluvní pokuty advokát Altner, bylo to od něj předvídavě mazané. Že s tím souhlasila druhá smluvní strana, je vlastně nepochopitelné, nechceme-li Miloše Zemana nebo Iva Svobodu považovat za hloupé nebo zaangažované, a to bychom si opravdu nedovolili.

Neznalosti, panice a nedostatku orientace v čase a v prostoru bych se - pokud jde o ČSSD - nedivil do léta roku 1996, do té doby takový dojem leckdy vyvolávala. V roce 1997 však už byla silnou stranou se širokým odborným zázemím, Miloš Zeman byl předsedou Poslanecké sněmovny. Myslím, že ani dnes není pozdě k pátrání, proč smlouvu tehdy podepsal s tak vysokou smluvní pokutou.

Zemanova osobní odpovědnost je zřejmá bez ohledu na to, že po roce 2001 už ve vedení strany nebyl. Na problém bylo zaděláno tehdy, protože takto vysoká smluvní pokuta k obstrukcím oddalujícím rozhodnutí přímo navádí. Zeman by měl umět obhájit, proč smlouvu podepsal bez projednání předsednictvem nebo jinými orgány strany. Je třeba na něj naléhat i za cenu konfliktu.

Nechápu, proč ČSSD danou smlouvu nezveřejní. Politika je něco jako obchod s důvěrou, dohady v této věci prospívají jen těm, kteří mají co tajit. Na mimořádné opravné prostředky ve sporu nemůže mít zveřejnění smlouvy žádný vliv, nedovedu si představit, že by zveřejněním bylo možné cokoliv ztratit.

Rozsudek, nařizující ČSSD zaplatit nejen odměnu ve výši 18 518 228 korun, ale i smluvní pokutu ve výši přes 320 miliónů korun, není žádným samozřejmým výronem spravedlnosti, nýbrž téměř nejpřísnější variantou ze všech, jakými mohl být spor rozhodnut. Přesto však nepovažuji šance ČSSD na úspěch v mimořádných opravných prostředcích za nijak velké.

V rozhodnutích Nejvyššího soudu lze snadno dohledat přivolení obdobným, ba i vyšším smluvním pokutám. Jediná nadějná linie argumentace se může týkat délky soudního řízení. Ta je opravdu mimořádná a dalece překračuje nejdelší průběhy občanskoprávních soudních pří akceptované dosavadními rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva, který už nejednou dovodil, že ani obstruování některé ze stran (ba ani té strany sporu, která délku řízení namítá) nemůže nepřiměřeně dlouhé řízení opravňovat.

Taková úvaha ovšem předpokládá po vyčerpání mimořádných opravných prostředků žalovat stát, s výsledkem nejistým a s výhledem pokračování sporu i na evropské úrovni. Jinak řečeno, je to na další dlouhá léta.

ČSSD v kůži svého voliče

Chápu, že současné vedení sociálně demokratické strany je rozsudkem zaskočeno a vlastně má právem pocit, že na ně dopadá nespravedlivě. Ale sociální demokracii se nepřihodilo vůbec nic neobvyklého. Jen zhruba to samé, co se přihodilo tisícům, ba statisícům rodin.

Stačilo zapomenout koupit si do tramvaje jízdenku, nevyzvednout včas poštovní zásilku nebo nemít dostatek peněz na zaplacení elektřiny, telefonního účtu nebo nemocničního poplatku. Tisíce rodin přišly z drobného opomenutí nebo po napadení vymahačskými predátory o ledacos, mnozí i o všechno. O úspory, bydlení, cennosti a také o životní perspektivu.

Politické strany se jim vysmívaly tisíckrát opakovanou cennou hraběcí radou, že dluhy se mají platit. Vytvářely novou společenskou třídu nedotknutelných, kteří zůstali ponecháni vlastnímu osudu při zoufalých pokusech dostat se z úplného sociálního dna.

Sociální demokracie jistě byla v těchto věcech o něco citlivější než některé jiné politické strany. Ale jen o málo. Za své chudé se nepostavila. Poníženým nepodala pomocnou ruku, nespravedlivý systém podporovala sice méně nadšeně než jiní, ale neudělala nic podstatného pro to, aby jej změnila.

Skutečný každodenní život, jeho obtíže a trápení, se politické elity, jíž jsou představitelé sociální demokracie nedílnou součástí, nedotýkal. ČSSD byla nejlépe disponována k tomu, aby svým voličům porozuměla. Aby je hájila, aby za nimi stála a aby sváděla vážný a nesmlouvavý politický zápas jménem těch, kteří tak těžko hledají zastání - prodavaček, dělníků, pracovníků ve službách, důchodců, samotných matek s dětmi. Ti všichni se ale postupně zklamávali.

Z původního odhodlání vydržet pár let odříkání s nadějí na lepší časy se stala beznaděj, protože namísto lepších časů přicházely další rány osudu. Exekuce, nedostatečná ochrana zaměstnanců, zdražování nedoprovázené odpovídajícím růstem příjmů, špatná vymahatelnost práva, přísné, nevlídné a nesmlouvavé úřady.

Česká republika jistě nepatří k chudým zemím, ale sousedství těch nejbohatších ukazuje, že lepší životní podmínky jsou možné a že jich lze dosáhnout ve světě, který se od našeho až tak moc neliší. Když už bychom mohli sbírat odhodlání k tomu, abychom se takovým zemím začali přibližovat, řekne ministryně práce a sociálních věcí, která je i místopředsedkyní ČSSD, že naší výhodou je nízká mzdová úroveň.

Sociální demokracie leckdy u moci nebyla, ale po mnoho let byla naopak vůdčí politickou silou vlád a na stavu, v jakém se nachází česká společnost, na rozpoložení, v němž se nacházejí čeští voliči, se podílela významným způsobem. Přinejmenším nečinností nebo neschopností domyslet důsledky se leckdy podílela na rozdělování společnosti, na stavění jedněch proti druhým.

Strana lidí práce

To nejlepší, co by se po tomto rozsudku mohlo přihodit, by bylo nové sblížení České strany sociálně demokratické s voliči. Méně billboardů, méně slov. Více kontaktní kampaně, blíž k voličům. Větší porozumění pro každodenní problémy obyčejných lidí. Jasné představy o tom, kam by naše společnost měla směřovat, jakou ji chceme za deset či dvacet let mít.

Je to takové zdánlivě nenápadné rozcestí. Uslyšíme-li něco jako: „Všichni nám ubližují, je to další křivda, jsme pronásledováni, vždycky jsme museli snášet ústrky,“ zřejmě se žádného velkého sebezpytování nedočkáme.

Chci ale věřit v jiný výsledek. V nové promýšlení role sociální demokracie v dnešním složitém světě. V poznání, že slabší a znevýhodnění, ať se jmenují třeba Dežo nebo Mohammad, potřebují zastání, podporu a nezištnou pomoc, protože dobré skutky se v životě vždycky nakonec vyplatí, zmnožují tu nevlastnější podstatu lidství, na níž stojí naše civilizace.

Velká humanitní tradice moderního sociálně demokratického politického proudu by si takovou proměnu přístupu zasloužila. Už kvůli těm mnoha sociálním demokratům, evropským i českým, kteří žijí svými ideály a ve svém malém nebo velkém světě se snaží je uskutečňovat.

Rozsudek samozřejmě významně ovlivní politickou soutěž. Volná soutěž politických stran je jednou z nejvyšších ústavních hodnot. V tomto smyslu je třeba sociální demokracii dát za pravdu, že ji rozsudek znevýhodňuje a poškozuje. Také ji činí svým způsobem nesmírně zranitelnou. Snadno si umíme představit tajemné postavy, které budou nabízet faustovský prospěch: pomůžu vám vylepšit hospodaření, stačí, když mi to tady podepíšete.

Hospodaření ČSSD bude kauza ovlivňovat ještě alespoň deset let. Tvorbu nové politiky, rozbití mnohých místních bratrstev, viditelnou obměnu parlamentního zastoupení, to všechno lze stihnout mnohem dříve.

Vyprázdněné účty by také mohly sociálně demokratickou stranu otevřít aktivismu, občanské angažovanosti, tedy silám, které jsou přirozenými spojenci v úsilí o lepší budoucí svět, jen je třeba jim trpělivě naslouchat a snažit se porozumět jejich myšlenkám, motivům a dílčím cílům.

Důsledky rozsudku tak mohou přinést novou kvalitu do současných politických poměrů. Odhodlá-li se ČSSD postupovat důsledně a otevřeně, může znovu získat postupně poztrácené sebevědomí a definitivně se oddělit od uhrančivé postavy Miloše Zemana, který jako své věno přinesl ČSSD škodu za 340 miliónů. Teď jde o to, aby konečný užitek byl mnohem vyšší.