Úplně rozumím motivaci Františka Kostlána, s níž doporučuje volit mimoparlamentní demokratické strany. Přesto se k jeho doporučení nemohu bez výhrad připojit; vlastně se k němu nemohu připojit vůbec.

Je něco horšího než stávající parlamentní strany? Na počátku volební kampaně se vnucuje odpověď: Ale ano, ovšem. Jsou to mimoparlamentní strany, z nichž nyní propagační agentury a Václav Moravec vyrábějí „realistickou alternativu“. Co je totiž devízou stran TOP 09, Věci veřejné či SPO-Zemanovců, jejichž předsedou, jak s groteskní bezelstností informovala česká média, se stal Miloš Zeman?

Nic jiného než to, že nepůsobily ve stávající Sněmovně. I to je však v případě TOP 09 i party Zemanových kamarádů sporné. Ani se nemusíme nořit hlouběji do jejich útrob, abychom si všimli, že jsou to vesměs staří známí šíbři, kteří se podíleli na psaní některých ze zvláště temných kapitol polistopadového vývoje, a pokud jde o lídry TOP 09 dokonce i v posledních čtyřech letech.

Zemanův vstup do Sněmovny ale nehrozí, nakonec nejspíše nepřekročí ani tři procenta, protože voliči demokratické levice se až posud vždy projevovali racionálněji, než česká pravice doufala.

Na pravici je situace složitější. Zde se pro určitou část voličů již stalo pravidlem, že se před každými volbami vždy znovu přichýlí k novému vzdušenému zámku s ničím neopodstatněnou nadějí, že tentokrát se již opravdu jedná o tu pravou pravicovou alternativu.

Politická tradice pravicových jepic má své kořeny ještě v Občanské demokratické alianci, kterou posléze nahradila Unie svobody, tu pak nakrátko Evropští demokraté, a ty na dobu ještě kratší Strana zelených. Jejich efemérní existence byla jistě předurčena už tím, že problémy, které chtěly řešit, pravicovými recepty zvládat nelze, byť je k tomu český mediální provoz povzbuzoval sebevíc.