Vědomí, že propojení politiky s podnikáním ničí společnost, se šíří mezi lidmi jako kruhy na vodě. Stále více sílí diskuse o tom, že by se měly tyto dva principy oddělovat, většinou však tato myšlenka ustrne na tom, že by bylo dobré regulovat lobbing. Lobbisté by podle těchto návrhů měli být v Parlamentu označeni cedulkami a měli by hlásit, s kým jednali. Oponenti argumentují tím, že se takováto praxe dá vždycky obejít a co chtějí aktéři jednání utajit, zůstane vždy utajeno. Jako první krok, označující vůli věci měnit, by snad tento pokus mohl být přijatelný. Pokud však zůstane pouze při něm, půjde jen o šplouchnutí vody, které nic neumylo.

Minulý týden se v naší schránce objevil časopis Pražan, který vydává strana Věci veřejné. Je v něm rozhovor s podnikatelem Vítem Bártou, majitelem největší bezpečnostní agentury v zemi, člověkem, jehož firma získala ve veřejné soutěži (do které se nikdo kromě něj nepřihlásil), právo starat se o některé pražské památky, jde tedy opět o další privatizaci veřejné služby. Tento podnikatel se rozhodl nejen financovat tuto stranu, ale rovněž kandidovat za ni v jarních volbách do sněmovny. Jako jediný argument proč tak činí, uvádí, že je bohatý, a nemá tedy motivaci jít do politiky kvůli penězům. Jeho důvodem ke kandidatuře je tedy oznámení, že nepotřebuje krást a že se mu program VV líbí. Že v politice jde také o jiné věci jako je ovlivňování zákonů ve prospěch některých zájmových skupin mocných, že být v politice neznamená jenom mít peníze, ale také moc a kontakty a také, že bohatí bohužel často porušují mnoho zákonů proto, aby svoje bohatství ještě zvětšili, to jsou fakta, která pan Bárta tak nějak zapomněl.

Je vlastně pěkný nápad nosit na saku místo cedulky lobbista, cedulku poslanec. Slýchávám také argumenty, že lobbisty potřebujeme, že jedině přes ně se dá vysvětlit, o co v jednotlivých zákonech jde a že lobbisty jsou přece i neziskové organizace. Zapomíná se dodat, že je tady jeden zásadní rozdíl. Zástupci neziskového sektoru nelobují za své osobní zájmy, ale hájí právo veřejnosti. Právo dýchat, hájí přírodu, vědu, kulturu atd. Nemají za sebou žádné peníze a jejich vliv je parlamentní většinou marginalizován v každém zákoně. Zástupci podnikatelů hájí vlastní podnikání, které nebývá veřejným zájmem a vlastní zisky, které odtékají všemi kanály z veřejných rozpočtů.

Zatím je řeč o podnikání v parlamentní politice, kde je možno přímo ovlivňovat zákony v praxi. Pozoruhodné je, že tady zcela chybí zájem monitorovat chování poslanců, kteří jsou, aniž mají označená saka, přímo lobbisty v parlamentních lavicích, ačkoli lze na jejich návrzích jasně vidět, čí zájem prosazují. Za všechny budu jmenovat pana poslance Oldřicha Vojíře, který, coby člen  dozorčí rady ČEZ a současně funkcionářem mocného Hospodářského výboru sněmovny, byl zpravodajem zákona O obnovitelných zdrojích a dalších energetických zákonů a navrhl také vyloučení občanských sdružení z rozhodování.

Dalším takovým poslancem je známý přívrženec soukromých televizí Petr Pleva, který vždy v jejich prospěch oslaboval veřejnoprávní media a nikdy to nikomu nepřišlo nepatřičné. Ani opozici. Zmiňovat za všechny ještě třeba bývalého ministra dopravy Aleše Řebíčka, o  jehož umění spojit politiku s byznysem se popsalo mnoho papíru, snad ani nemá smysl. Snad ještě horší je situace v místní politice. Tady je rakovinný nádor propojení politiky s podnikáním ještě viditelnější. Celá země je rozparcelovaná a tunelovaná místními mafiemi. Politicko-podnikatelský kartel zasáhl města i vesnice. Jistě existují výjimky tam, kde se aktivizovala občanská společnost, moc jich ale není. Znám to i vlastní zkušenosti O Praze nemluvím, poměry v ní jsou stejně vykřičené, jako případ pana Řebíčka a lze jen doufat, že volby alespoň něco napraví.

Budu mluvit o krásném místě, kde máme šedesát let chalupu, a tak mohu jeho proměny sledovat v čase. Do zastupitelstva se dostalo několik podnikatelů, a tak si obec minulý rok vzala úvěr na získanou dotaci na multifukční dům (kde dosud sídlila), který rozpočet obce zatíží (obec je tak nyní např. v nájmu u jednoho z nich a platí slušné peníze), plánuje se rozsáhlé zastavění krajiny a salámovou metodou se pracuje na změnách územního plánu. Proto se po celé zemi staví a za stavbami, které jí ukrajují úrodnou půdu a hyzdí dosud krásnou krajinu, většinou stojí korupce.

Pokud tedy oddělení politiky a ekonomiky myslíme opravdu vážně, potom z toho jasně vyplývá, že podnikatelé nemají kandidovat do vysoké ani místní politiky a politici zase nemají sedět v dozorčích radách podniků. Nemyslím tím ovšem každého majitele živnostenského listu. O svých zájmech a záměrech mají zástupci byznysu veřejně diskutovat se všemi subjekty, které jejich podnikání zasahuje. V politice mají působit slušné a mravní osobnosti občanské sféry a mají vytvářet zákony, které vyvažují zájmy všech složek společnosti. Je třeba vytvořit dobré podmínky pro malé a střední podnikatele, protože právě oni jsou páteří ekonomiky. Bez oddělení politiky a ekonomiky deformace společnosti ve prospěch mocných a korupce nezmizí. Podnikatelé na kandidátkách politických stran nemají co dělat.