Vědomí, že propojení politiky s podnikáním ničí společnost, se šíří mezi lidmi jako kruhy na vodě. Stále více sílí diskuse o tom, že by se měly tyto dva principy oddělovat, většinou však tato myšlenka ustrne na tom, že by bylo dobré regulovat lobbing. Lobbisté by podle těchto návrhů měli být v Parlamentu označeni cedulkami a měli by hlásit, s kým jednali. Oponenti argumentují tím, že se takováto praxe dá vždycky obejít a co chtějí aktéři jednání utajit, zůstane vždy utajeno. Jako první krok, označující vůli věci měnit, by snad tento pokus mohl být přijatelný. Pokud však zůstane pouze při něm, půjde jen o šplouchnutí vody, které nic neumylo.

Minulý týden se v naší schránce objevil časopis Pražan, který vydává strana Věci veřejné. Je v něm rozhovor s podnikatelem Vítem Bártou, majitelem největší bezpečnostní agentury v zemi, člověkem, jehož firma získala ve veřejné soutěži (do které se nikdo kromě něj nepřihlásil), právo starat se o některé pražské památky, jde tedy opět o další privatizaci veřejné služby. Tento podnikatel se rozhodl nejen financovat tuto stranu, ale rovněž kandidovat za ni v jarních volbách do sněmovny. Jako jediný argument proč tak činí, uvádí, že je bohatý, a nemá tedy motivaci jít do politiky kvůli penězům. Jeho důvodem ke kandidatuře je tedy oznámení, že nepotřebuje krást a že se mu program VV líbí. Že v politice jde také o jiné věci jako je ovlivňování zákonů ve prospěch některých zájmových skupin mocných, že být v politice neznamená jenom mít peníze, ale také moc a kontakty a také, že bohatí bohužel často porušují mnoho zákonů proto, aby svoje bohatství ještě zvětšili, to jsou fakta, která pan Bárta tak nějak zapomněl.