Blíží se volby, tudíž se začíná diskutovat, zda a koho volit. Všechny návody, kterak přistupovat ke stranám, navrhované odborníky, publicisty a novináři, se pohybují v rámci tzv. realistického přístupu. Tento způsob uchopování reality s sebou ovšem nese několik „háčků“.

K objasnění věci je třeba vědět, kým byl současný údajně realistický přístup formulován, a komu proto vyhovuje. Vychází z předlistopadové devastace politiky a žurnalistiky i z neblahé tradice počátku devadesátých let, která na ni svým způsobem navázala.

Po listopadu 89 se novináři vzpamatovávali z posluhování předchozímu režimu. A ti nově přišedší se od těch dosavadních leckdy rádi přiučili. Změnil se režim, uvažování lidí však zůstalo stejné. Ohnutý hřbet vystřídala „státotvornost,“ respektive podivný výklad tohoto jinak pozitivně vnímaného slova. A výraz „oficiální,“ tedy shůry daný komunistickou nomenklaturou, nahradil výraz „mainstreamový,“ dobrovolně přijatý v rámci oné pseudostátotvornosti.

A tak se za halasného třesku zrodila média a v nich novináři hradní, novináři vládní a novináři straničtí. A všichni tvrdili, že jsou žurnalisty nezávislými. Jak také jinak. „Nezávislí hradní novináři“ osedlali koně zvaného Václav Havel, připraveni vyrazit na zteč, kdykoli z vlády či odjinud zavanul mrazivější vánek směrem k hradbám.

Svobodná Evropa a Lidové noviny ostošest papouškovaly i interpretovaly Havlovy názory na politiku, na kulturu, na ne-vyrovnávání se s minulostí a vůbec na všechno, o čem lze do novin napsat. Jeden z redaktorů Lidovek tehdy jednoho mého známého kádroval, co si to dovoluje přinést k nim svůj článek ke zveřejnění, když nepodepsal Chartu 77.