Přestaňme se bát a volme neparlamentní demokratické strany

František Kostlán

S nadcházejícími volbami se množí různá doporučení koho volit, ale i koho nevolit. Ti, co nám radí, však mají často zájem na uchování současného stavu věcí.

Blíží se volby, tudíž se začíná diskutovat, zda a koho volit. Všechny návody, kterak přistupovat ke stranám, navrhované odborníky, publicisty a novináři, se pohybují v rámci tzv. realistického přístupu. Tento způsob uchopování reality s sebou ovšem nese několik „háčků“.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

K objasnění věci je třeba vědět, kým byl současný údajně realistický přístup formulován, a komu proto vyhovuje. Vychází z předlistopadové devastace politiky a žurnalistiky i z neblahé tradice počátku devadesátých let, která na ni svým způsobem navázala.

Po listopadu 89 se novináři vzpamatovávali z posluhování předchozímu režimu. A ti nově přišedší se od těch dosavadních leckdy rádi přiučili. Změnil se režim, uvažování lidí však zůstalo stejné. Ohnutý hřbet vystřídala „státotvornost,“ respektive podivný výklad tohoto jinak pozitivně vnímaného slova. A výraz „oficiální,“ tedy shůry daný komunistickou nomenklaturou, nahradil výraz „mainstreamový,“ dobrovolně přijatý v rámci oné pseudostátotvornosti.

A tak se za halasného třesku zrodila média a v nich novináři hradní, novináři vládní a novináři straničtí. A všichni tvrdili, že jsou žurnalisty nezávislými. Jak také jinak. „Nezávislí hradní novináři“ osedlali koně zvaného Václav Havel, připraveni vyrazit na zteč, kdykoli z vlády či odjinud zavanul mrazivější vánek směrem k hradbám.

Svobodná Evropa a Lidové noviny ostošest papouškovaly i interpretovaly Havlovy názory na politiku, na kulturu, na ne-vyrovnávání se s minulostí a vůbec na všechno, o čem lze do novin napsat. Jeden z redaktorů Lidovek tehdy jednoho mého známého kádroval, co si to dovoluje přinést k nim svůj článek ke zveřejnění, když nepodepsal Chartu 77.

„Nezávislí vládní novináři“ stáli v čele dlouhotrvající vládní propagandy, která si dala za cíl prosadit ekonomickou transformaci bez potřebných prvků práva a etiky. Nebyl to jenom Václav Klaus a spol., kdo v Československu a následně i v České republice umožnil beztrestné řádění v podobě tunelování a rozkrádání desítek až stovek miliard korun, jak to brilantně popisuje Jiří Pehe v článku Odboráři bojují se státem. Bude hůř.

A nebyl to jen Miloš Zeman a spol., kdo u nás přivedl k dokonalosti korupci a klientelismus, kdo do politiky přivedl gangstery a s nimi i jejich metody, včetně těch kompromitačně-estébáckých (akce Olovo, například). Tomuto politickému výkvětu zdatně sekundovali nezávislí vládní profesionálové z mainstreamových médií.

Jeden z nich žádal, abych byl vyražen z Lidovek (působil jsem tam jako komentátor, samozřejmě naprosto nezávislý), když zjistil, že jsem se předtím stal šéfredaktorem Českého deníku až po redakční revoluci, která se proti jeho vydavateli zvedla, protože chtěl narušit onu „státotvornost“ a přejít od poklonkování mocným k roli hlídacích psů demokracie, která zdobí novináře ve skutečně demokratické zemi. Vadilo mu, že jsem z onoho mainstreamového hlásání „správného uvažování a konání“ vybočil.

V rámci obou těchto skupin i mimo ně pak koexistovala skupina „nezávislých stranických novinářů“. Ten kopal v modrém dresu ODS, onen v černém lidoveckém, třetí v růžovém Občanského hnutí a později ČSSD atd. A v rámci jednobarevných světů nám namísto informování předestírali ideologie, coby samospasitelná řešení problémů. Tak vznikl nový tvor člověk ideologický, který dnes na trhu myšlenek válcuje kritický rozum.

Média, namísto informování občanů tak, aby si sami mohli učinit svůj názor, vyráběla na běžícím pásu postoje dle své příslušnosti. Postoje hradní, postoje vládní a postoje stranické. „Dali nám nové postroje a, ač nás chomout pálí, zaujímáme postoje, místo abychom stáli,“ zpíval tehdy Karel Kryl více než výstižně v písni s ironickým názvem Demokracie. A protože si dovolil opravdu hodně, říkat lidem pravdu do očí, smetl mainstream nakonec i jeho, který svým dílem překlenul generace.

Celý ten čas to byli hradní, vládní i opoziční (potenciálně vládní) politici a jejich kluboví nahrávači z řad novinářů, publicistů, odborníků, z řad také „nezávislých“ hradních, vládních a stranických agentur pro výzkum veřejného mínění, kdo zde prosazoval a formuloval onen (hodně úzký) hlavní proud, tedy to, „co je a co není správné“. Kontinuitu zaručoval stejný zájem všech, okostit politiku na pouhou technologii moci, v níž strany a straníci mohou hrabat pod sebe a zároveň zajistit plynulé střídání pretendentů vládního stolu s pamlsky.

A aby tento mechanismus mohl fungovat bez rušivých vlivů, které s sebou demokracie obyčejně nese, vymýšlela celá ta mainstreamová nomenklatura způsoby, jak si v „tržním prostředí“ na český způsob zajistit tento kšeft nastálo.

Používaly a používají se různá hesla a metody, za něž by se nemusel stydět žádný manipulátor napříč dějinami. Třeba to, že nám nezbývá nic jiného než „volit menší zlo“. Co je menší zlo, je přitom podle mainstreamového výkladu jednoduché: buď ODS, nebo ČSSD, podle toho, která z nich je na řadě. Pro ty voliče, kterým není po chuti ani jedna z velkých stran, jsou tu v dárkovém balení připraveny strany menší, ovšem do hry též zasvěcené a přibrané.

Stejná média, která nám po celé volební období předkládala kauzy, průšvihy a důkazy o hanebnosti parlamentních stran, aby šla lépe na odbyt, nás před každými volbami náhle přesvědčují, že tyto strany je třeba volit, protože prý jde o „menší zlo“.

Jako pomyslné „větší zlo“ tu slouží různé hrozby a mobilizace proti „socialismu“, proti „pravicovým komsomolcům“ apod. Nejsilnějším kalibrem je výstraha: Kdo nevolí velké strany, volí komunisty. Tento tah, vymyšlený v marketingovém příšeří stranických kuloárů, je opravdovým trumfem hradních, vládních i stranických žurnalistů.

Politici napřed zplodili volební systém, v němž se hlasy dané stranám, které se nedostaly do parlamentu, rozpočítávají mezi strany úspěšné. A potom volají: Když nedáte hlasy nám, tak posílí komunisti. Už přitom jaksi opomenou dodat, že z těch propadlých hlasů posílí jejich strana víc než komunisti, protože získala celkově více procent. Pokud někomu z těchto politiků vadí, že komunisti získávají hlasy i takto, proč se nepokusí volební systém změnit?

Ano, uhádli jste. Za prvé jim komunisti nevadí, protože ti jsou stejní jako oni (což jsme ostatně mohli sledovat po dlouhých čtyřicet let). Byl jsem několik let zpravodajem z pražské radnice ve Večerníku Praha. Komunisté byli na radnici v opozici, ale výměnou za různé prebendy hlasovali velmi často s koalicí ODS + ČSSD. A za druhé: čím by pak strašili a mobilizovali voliče a naháněli je do poslušného nemyslícího stáda?

Nevolme koalice, jak navrhují někteří jednodušší novináři. Volič stejně nemůže odhadnout, jaká koalice po volbách vznikne, prognóza má příliš mnoho neznámých i pro odborníka, už jen proto, že není jasné, které strany se do Sněmovny dostanou. Nevolme ani parlamentní strany, jak navrhují mainstreamová média. Nevolme žádné zlo, ani větší, ani to údajně menší. Nebojme se a nenechejme se zastrašit. Ke své zemi je nezodpovědný ten, kdo volí stávající parlamentní strany, protože ty už nejednou ukázaly, jak to s ní i s námi myslí. Než to, bylo by odpovědnější nevolit vůbec. Volbu však pořád máme: můžeme volit neparlamentní demokratické strany s tím, že snad ony dají před vlastním prospěchem alespoň na čas přednost prospěchu vlastní země. A nevolme ideologicky. Než levicové či pravicové stereotypy, je důležitější zavést u nás politickou kulturu a obyčejnou lidskou slušnost.

    Diskuse
    June 8, 2011 v 12.50
    Díky za připomenutí tohoto skvělého článku z března 2010
    Děkuji, pane Františku Kostláne, za zpětné připomenutí tohoto úžasného článku.

    V době, kdy vyšel, jsem ještě DR neznala a nečetla.

    Budu-li upřímná, pro mne jako pro voliče je velké zlo především hrozba koalice ČSSD a KSČM, totalita, nesvoboda, útlak jako před rokem 1989, návrat zpět. NESVOBODA v těchto pojmech jako velké zlo převažuje. Nevěřím příliš Bohumínskému usnesení a mám obavy, že kdyby ČSSD neměla jinou možnost vlády, mohla by si pak odhlasovat i usnesení jiné (což právě není pro mne jako voliče zárukou, že se tak nestane a nebudu zrazena). Nechci tím nikoho urazit, jen SVOBODNĚ sdílím, co považuji za primární obavy z takovéto volby. Zda prozíravě, či nikoliv, se možná uvidí, až ČSSD vyhraje volby a znovu nebude mít jiného partnera k vládnutí (po minulých volbách bylo naštěstí hlasů ČSSD + KSČM dohromady pod 50%).

    Z ČSSD si upřímně vážím názorů a programu křídla Křesťanské platformy ČSSD, ale v případné povolební spolupráce s levým politickým křídlem (nikoliv s ostatními křesťanskými stranami KDU ČSL + TOP 09) je pro mne zatím nevolitelná (i když je to možná škoda).

    Nenechávám se ovládat marketingem, ale vlastním pohledem, intuicí i zkušeností. Volba je věc důvěry nejen k programu stran, ale i k osobnostem a úmyslu program plnit (většinou se poznává z předchozích období, kdo co říkal a pak činil - či činil naprostý opak).

    Volit správně je v této době těžké. Všechny strany mají chyby, tak jako my lidé. Volbu menšího zla pak zbývá volit tehdy, když nechceme nejít k volbám.

    Absolutní dobro zatím v politické sféře není - a asi ani nebude.

    Je ale přesažné - t.j. je volitelné i jinak.
    PM
    June 8, 2011 v 23.39
    I to absolutní zlo usurpátora nebude k mání paní Květoslavo, neb
    postmoderna nám nabízí pouze totalitu liberálního trhu různých odstínů, administrovanou klausismem, berlusconismem, sarkosismem, merkelisme,......... Stalinismu se nedočkáme ikdyž levice dostane přes 60 procent.
    June 9, 2011 v 7.31
    Svoboda je nadřazena...
    Volba SVOBODY projevu, smýšlení, vyznání atd. je prioritně nadřazena jakýmkoliv výhodným či nevýhodným materiálním hodnotám (t.j. Vámi citovanému trhu apod.)...

    NESVOBODA je velké zlo, vše ostatní jsou jen drobné třísky...
    June 9, 2011 v 8.51
    O menším zlu mluví i politolog Tomský:
    PM
    June 9, 2011 v 10.23
    Nezamněňujmž
    svobodu individuálních představ o svobodě, se svobodou zaručenou koletivní smlouvou - právem. O tom mluvil i ipolitolog Platon. Ale tím odbočujeme od zjištění, že duch doby dnes nenabízí možnosti KSČM myslet a natož instalovat totalitu. Přestože je dnes KSČM ovládána duchem protestanskokřesťanské racionality .
    JG
    June 9, 2011 v 13.56
    klekánice, hejkalové a komunisti
    Paní Hyldebrantová, koalice ČSSD a KSČM vládne v Moravskoslezském a Karlovarském kraji. Myslíte, že jsou tam lidé NESVOBODNĚJŠÍ než ve zbytku republiky? Představa o automatickém návratu totality v případě volební porážky pravice je jako to strašidlo Barbucha - živí se lidským strachem, racionální úvaha ho zahubí.
    P.S. Pan Tomský není politolog, ale nakladatel. Proslavil se tím, že chce zvýšit DPH na všechno kromě knih (což je podivuhodnou shodou okolností zrovna obor jeho podnikání)...
    June 9, 2011 v 18.45
    Jakub Grombíř se asi snaží zbytečně
    Člověk už ani neví, jestli se má smát nebo jen bezmocně pokrčit rameny. Může ještě dnes někdo považovat hrozbu návratu před rok 1989 za reálnou? Ona nebyla reálná nikdy, ale řekněme, že tak na začátku 90. let ji bylo lze vnímat jako celkem pochopitelnou (ovšemže iracionální) reakci na bezprostřední historickou zkušenost, která se uzavřela teprve včera. Ale mluvit o tom v roce 2011? To je, s odpuštěním, stejná pitomost, jako kdyby naši dědové v roce 1939 varovali před návratem Habsburků a zcela jim tak unikalo aktuální nebezpečí.

    Paní Hyldebrantová, jak by asi takový "návrat totality" vypadal, když jsme součástí NATO a EU? Já tedy vidím totalitní hrozbu někde jinde...
    FO
    June 9, 2011 v 22.49
    O křesťansko-sociální platformě
    Paní Hyldebrantová, psala jste také o křesťansko-sociální platformě ČSSD. Jako člen této platformy (ačkoli teprve krátce) musím napsat, že Vámi preferovaná potenciální koalice této skupiny v ČSSD - s KDU-ČSL, TOP a i ODS (jak jste psala v jiné diskusi) je absolutně mimo realitu - z několika důvodů. Jednak je platforma jen malá skupina, část jejích členů ani není členy ČSSD, a v rámci soc.dem. má okrajové postavení (byť je jejím členem i předseda Sobotka). Ale tím důležitějším důvodem je, že názorově je platforma v rámci ČSSD spíše vlevo a silně odmítá myšlenku velké koalice s ODS, což zřejmě preferuje pragmatické (či kmotrovské) křídlo v čele s Haškem. O TOP 09 ani nemluvě, tam je programová vzdálenost ještě větší, ačkoli i v TOPce je řada křesťanů.
    Naopak si myslím, že by platforma po případných vyhraných volbách ze všech variant preferovala levo-středovou koalici s KDU-ČSL a Zelenými, pokud by to připadalo v úvahu. Tedy prosazovala by to, co ČSSD už jednou udělala - v roce 2002 za Vladimíra Špidly. I když by to asi nebylo s jásotem a byly by i kritické hlasy.
    K článku p.Kostlána. Myslím, že jeho vize podpory neparlamentních stran jako cesty je mimo, je to bohužel pouhé snění. Neparlamentní strany se asi prosazovat budou, ale typu Suverenity. Nedovedu si představit, jak by podpora neparlamentních stran mohla jakkoli zlepšit politickou situaci u nás. Navíc po poslední zkušenosti s neparlamentní stranou jménem Věci veřejné si podle mě většina lidí podobné pokusy rozmyslí a bude volit to neoblíbené "menší zlo".
    K panu Kandovi - máte pravdu, je to iracionální, je to pitomé, je to ahistorické... ale funguje to.
    June 10, 2011 v 9.35
    Křesťansko-sociální platforma ČSSD
    Pane Outrato,
    zúčastnila jsem se 12.2.2011 přednášek a diskusí Křesťansko-sociální platformy ČSSD (a to díky náhodnému pozvání jednoho z autorů v DR na facebooku). Svým obsahem mne i jako "středo-pravičáka" přednášky i diskuse opravdu upřímně nadchly... (Kruh lidí s mnoha podobnými názory a pohledy.)

    Zmiňovanou spolupráci této platformy především s dalšími křesťanskými stranami vidím jako další ideál, který bych i volebně ráda podpořila - ale v opačném případě nemohu. Racionálně si umím představit, jakou povolební koalici bych takovou volbou opravdu volila - což je v mém svědomí nepřípustné.
    VF
    June 10, 2011 v 17.49
    Svoboda. Jaký je skutečný rozměr tohoto slova?
    Pro většinu lidí to znamená svobodu "od něčeho". Od záště, od bolesti, od zákazů. Svoboda je jistě nutnou podmínkou pro důstojný život ve světě, naprosto oprávněně ji kladete na první místo, paní Hyldebrantová. Smíme ale svobodu na tomto prvním místě nechat samotnou?
    Pokud jsme na jiném místě mluvili o tom, že Bible není trhací kalendář, tak z ní vyplývá jasný vzkaz. Na prvním místě je svoboda "k něčemu". Svoboda jednat v důstojnosti naší vlastní volby, svoboda poctivě naplňovat smlouvy, které jsme uzavřeli, svoboda neomezovat svobodu druhých. A taky, mj., svoboda nevykořisťovat a nenechat se vykořisťovat, svoboda netěžit zisk loupením z oprávněného zisku našich bližních. Samozřejmě, svoboda "k něčemu“ znamená, že máme možnost se rozhodovat i špatně. Špatná rozhodnutí mají často své nemilosrdné následky, a můžou nás zavést do neštěstí a bolesti. Taková svoboda na nás klade nároky abychom se vnitřně posílili a měnili. V takové svobodě jsme sami plně zodpovědni.
    Ve shodě s některými vyjádřením přede mnou, se dnes akutně mnohem víc obávám hrozby neoliberální pseudosvobody, než
    zřetelně nevábné a dostatečně zprofanované bolševické nesvobody.
    + Další komentáře