Nestává se často, aby se v Izraeli a v Brazílii o sobě navzájem tak intenzivně diskutovalo. Nyní však už více než půl roku média, politiky i diplomaty obou zemí zaměstnává bezprecedentní aféra týkající se nového izraelského velvyslance v Brazílii. Aféra, která rychle zhoršuje vzájemné vztahy. A která zároveň vypovídá o tom, jak se vede diplomacie státu Izrael pod taktovkou premiéra a současně ministra zahraničí Benjamina Netanjahua.

„Bibi“ Netanjahu ve středu 13. ledna vystoupil na tiskové konferenci, aby se k celé záležitosti poprvé vyjádřil. A pohrozil: buď Brazílie přijme navrhovaného velvyslance, nebo nebude mít vůbec žádného.

Tím velvyslancem má být Dani Dajan, v Izraeli i mimo něj prominentní a provokativní figura, která dlouhá léta šéfovala Radě Ješa zastupující osadníky na okupovaných územích. Rodilý Argentinec Dajan přitom není jen tak obyčejný osadník. Jak napsal list Times of Israel, je „nezpochybnitelným symbolem izraelského osadnického hnutí, které považuje většina mezinárodního společenství za nelegitimní.“ Nebo spíše nelegální, chtělo by se říct; tak alespoň vidí rozšiřující se izraelské osady na Západním břehu téměř všechny státy na světě včetně Brazílie.

Jmenování někoho takového na nejvyšší diplomatickou pozici v sedmé největší ekonomice světa by bylo samo o sobě kontroverzní a vyvolalo by patřičné vášně. Jenže způsob provedení byl ještě neskutečnější: o Dajanově jmenování Netanjahu informoval na svém twitterovém účtu ještě před tím, než ho vůbec schválil jeho vlastní kabinet, a bez předchozích konzultací s brazilskou stranou. Jinak řečeno, izraelský ministerský předseda vmetl Dajana svým brazilským kolegům do tváře jako jistou volbu, kterou prostě musí akceptovat.

Brazilské ministerstvo zahraničí zareagovalo diplomaticky a na nominaci neodpovědělo. Namísto schválení v řádu několika týdnů tedy zůstalo Dajanovo jméno viset ve vzduchu několik měsíců, což se za normálních okolností považuje za jasný znak nesouhlasu s navrhovaným kandidátem. A očekává se navržení nového jména. Izrael už takto v minulosti postupoval, aniž by došlo ke konfliktu, například v roce 1997 vůči Turecku.

Avšak současná vláda zareagovala posměšně a přezíravě: Cipi Chotovelyová, náměstkyně ministra zahraničí, se například nechala slyšet, že Brazílie může velvyslance buď přijmout, nebo čelit následkům. „To vám za to nestojí,“ prohlásila. Dani Dajan od té doby opakovaně chodil do izraelských médií, kde ujišťoval o míře svojí politické podpory a dosavadním vrcholem bylo již zmiňované vystoupení samotného premiéra Netanjahua na veřejné tiskové konferenci.

Reakce tisku a možné důsledky

Dajanovo jmenování a postup, jaký ho provázel, zvedl ze židle řadu brazilských politiků, diplomatů a dokonce i jinak spíše proizraelských médií. Čtyřicet bývalých brazilských velvyslanců se podepsalo pod otevřený dopis vyzývajícího pro odmítnutí nominace kvůli flagrantnímu porušení diplomatického protokolu. Kauze se obsáhle věnovaly mimo jiné editorialy dvou největších a nejvlivnějších deníků v zemi.

List Folha de S. Paulo napsal, že „rodiště Oswalda Aranhy a Louíse Martinse de Souzy Dantase, kteří sehráli významnou úlohu při vzniku státu Izrael a při záchraně stovek Židů pronásledovaných nacisty, si nezaslouží takovou urážku ze strany Benjamina Netanjahua.“ List Estado de S. Paulo publikoval úvodník s nadpisem „Neslušnost místo diplomacie“, kde připomněl vzácnou schopnost premiéra Netanjahua urážet spojence a také další urážky jeho kabinetu vůči Brazílii. V nejvýraznější z nich označil mluvčí ministerstva zahraničí předloni největší latinskoamerickou zemi za „diplomatického trpaslíka“, když se brazilská vláda vymezila vůči izraelskému postupu v Gaze.

Těžko říct, čeho se Netanjahu snaží dosáhnout postupem vůči státu, kde, jak správně upozorňuje Folha de S. Paulo, panují výjimečně dobré vztahy mezi židovskou menšinou a miliony potomků přistěhovalců z arabských zemí. I kdybychom přijali verzi, že počáteční vyjádření na Twitteru bylo nedorozumění, měl Izrael řadu možností, jak celou kauzu zklidnit. K tomu ostatně vyzývala mainstreamová izraelská média, upozorňující na zcela zbytečné rozvracení vzájemných vztahů, paradoxně označovaných v Latinské Americe za prioritní. Netanjahu místo toho zvolil konfrontační a provokační strategii, kterou se podle mnohých mstí právě za kritiku jeho operací v Gaze a zpětně i za brazilské uznání Palestiny v roce 2010.

Je to pro něj vlastně typické. Izrael nikdy nebyl izolovanější než za jeho vlády a daří se mu intenzivně znepřátelovat klíčové spojence včetně samotných Spojených států. Kdokoli, kdo není naprosto nekritickým obdivovatelem jeho vlastní politiky, se stal nepřítelem Izraele a má za to patřičně platit alespoň na diplomatické úrovni: Obama, Evropská unie, nyní Brazílie... Ministerstvo zahraničí má přitom Netanjahu nyní osobně pod kontrolou, nese tedy za tuto izolaci a permanentní konflikt s bývalými spojenci veškerou zodpovědnost. Místo dialogu se opírá o extrémní skupiny ve vlastní vládě i v zahraničních státech, mimo jiné o brazilské evangelikály, kteří mu jako jediní v Kongresu vyslovili po vzoru svých amerických kolegů podporu.

Zdá se, jako by mu přitom vůbec nevadilo, že svým chováním přispívá k růstu protiizraelských a antisemitských nálad daleko mimo region Blízkého východu. Růstu nepřátelství se nyní obávají i brazilští židé, žijící podle různých průzkumů ve zdaleka nejméně antisemitské společnosti v Latinské Americe a paradoxně zastávající mnohdy velmi vysoké politické pozice včetně těch vládních.