Někdy je potřeba mít životní etapu za sebou a jít dál, Davida Macka a jeho odvážné vystoupení chápu. Neměl jsem tolik trpělivosti jako on, mně stačil k rozchodu s KDU jeden pouhý rok před posledními krajskými volbami…

Před třemi lety jsem za KDU-ČSL kandidoval v jižních Čechách. Dnes vím, že v tom byla více naděje na změnu v jedné z nejstarších politických stran než zralé politické rozhodování. Je to příběh patlalství jihočeských lidovců, jejich neochoty myslet jinak, být otevřený jiným možnostem i myšlenkám, nebo jejich tolerance ke korupčnímu prostředí? Neobjevuji určitě Ameriku, sdělím-li, že právě vznik, existence a fungování krajů je podhoubím toho, co známe z celostátní politiky jako oligarchizaci českého veřejného života.

Když jsem skončil práci v novinách, v Deníku jižní Čechy, bylo mi jasné, že chci dál něco dělat proti kmotrům (kdo si ještě dnes na to slovo vzpomene), kteří ovládali (a ovládají) jihočeskou politiku, vesele tyli z evropských dotací i z podivné smlouvy mezi krajem a skupinou ČEZ. Tehdy mi bylo nabídnuto čtvrté místo na kandidátce KDU, měl jsem být „známou“ novou tváří.

Jako ideální síla odporu se jevila vznikající koalice mezi KDU a Stranou zelených. Srdénko zaplesalo, konečně středový subjekt, třeba se někam pohnou i Jihočeši (strana jihočeských starostů, dříve členů ODS ve Strakonicích nebo Českých Budějovicích), i jihočeská TOP 09 (až na Vlastu Parkanovou, příliš známou na Táborsku) byla jinou stranou, než na celostátní úrovni.

Když se později představa žlutozelené kandidátky rozpadla, zůstal jsem přesto KDU věrný. Kromě rodinných důvodů pro mě byla důležitá úvaha nad možným směřováním strany. Navíc KDU může být součástí „krajskou vládu“ s jinými, výše jmenovanými subjekty, nebo „ohlídat“ nemocnou ČSSD, myslel jsem si. Jiří Zimola nevypadal ještě tak ztraceně. Obával jsem se pokračování koalice ODS a ČSSD, že sociální demokraté z vypočítavosti přijmou nabídku KSČM, nikdo nepředpokládal.

Ovšem seznam přátel „Hluboké“, jak se eufemisticky říkalo mafiózním strukturám, byl barevný jako duha — vedle její domovské ODS, která se tehdy rozpadala, tu byli sociální demokraté, lidovci i komunisté. Byla to taková gottwaldovská záloha v jiných stranách. Když bylo potřeba donášet, tito lidé donášeli, když bylo potřeba pomlouvat, nenašli jste lepší a rychlejší „informační zdroj“, bylo-li potřeba něco ve prospěch kmotrů rozhodnout, už byly připraveny hlasovací lístky. Pro pořádek musím uvést, že jedině jihočeští zelení neměli „krtky“ ve svých řadách.

Začala práce na programu. Scházel jsem s předpokládaným lídrem kandidátky, ředitelem biskupského gymnázia a jedním inženýrem z vědeckotechnického parku. Psaní textu, vymýšlení strategie i příprava programu byla však na mých bedrech. Říkal jsem si, že je potřeba něco odvést a poté se ucházet o volitelné místo a usilovat o posun KDU do středu, k občanským hodnotám.

Pár týdnů před primárními volbami začala mela. Za koho bude kandidovat Vlasák? Za jaký okres? Budějovice mají plno, Tábor rovněž. Dobrá, bude to kandidát krajského výboru. Jenže kandidát dosti nepohodlný. Týden před volbami si někteří lidé dali práci, aby obvolávali volitele, že se „na Hluboké“ Vlasák nelíbí, že si to šeredně KDU odskáče. Tenhle denunciant měl smůlu, že jsem jednomu onomu telefonátu byl přítomen a volaný mohl zapnout reproduktor: strach o evropské peníze, že se někomu něco stane a tak podobně.

Bylo pak překvapivým vítězstvím, že se delegáti nenechali až tak zastrašit, poznal jsem mezi nimi plno statečných a skromných lidí. Ze čtvrtého bylo sedmé místo, ale rozhodně nešlo o místo poslední. Situace ještě není beznadějná.

Dál jsem pracoval na programu, chtěl jsem diskusi, debatu. Narážel jsem na hráz nezájmu a rezignace. „Však on nás někdo zvolí,“ znělo nad chlebíčky, limonádou a pečlivě připravenou kávou. Jistě, osazenstvo ožilo, když jsem do velkého programu napsal, že mezi křesťanské tradice kraje patří i husitství. To bylo povyku. Kdepak křesťanská, katolická strana se skrývá za oním „K“ v názvu strany! Šumava, jistě, ale pořádně vykácená. Namítal jsem, že je potřeba hledat kompromis mezi oběma extrémy, „lesáckým“ a „ekologickým“. Pánové nechali kamizoly doma, aby to tak nesvítilo. Program, výsledek dohod, měl jít do tisku a „lesáci“ si vymínili vlastní formulace. Posun se nekonal.

Nečinnost lídra, špatná programová diskuse, nepřipravenost na různé volební scénáře a především neustálá kolaborace s kamarády z jiných stran i strach z „Hluboké“ čtený v očích kolegů mne vedly k emailu předsedovi Bělobrádkovi. Jeho blahosklonost i nezájem mne šokovaly.

Ptal jsem se, jestli lidovcům stále dělat šaška. Vypracoval jsem tedy „Protikorupční výzvu“, která obsahovala jasné požadavky pro případné koaliční partnery: vypracování auditu veřejných zakázek, zejména stavebních; v případě podezření iniciování policejního vyšetřování; zveřejnění všech informací, které se týkaly smlouvy mezi ČEZem a Jihočeským krajem, v jejímž rámci mělo být rozděleno 110 milionů korun ročně na propagaci; kontrola hospodaření NP Šumava a podobně. Schválení výzvy bylo podmínkou mého setrvání na kandidátce KDU-ČSL.

Týdny před volbami, včetně tiskové konference byly utrpením. Diskuse se nekonala, protože, jak pravil jeden nadšený mladý lidovec, „chci, aby KDU-ČSL v jižních Čechách fungovala jako rodina, kde panuje upřímnost, soudržnost a především přizpůsobivost“. Neumím se přizpůsobovat lenosti a „Hluboké.“

Poslední ránou byly plakáty se senátorem Kalbáčem a lídrem kandidátky Dvořákem. Připomínám, že Josef Kalbáč byl oním nechvalně známým lidovcem, který podpořil volbu Václava Klause prezidentem. Neudiví, že byl později Klausovým externím poradcem. Na tyto plakáty peníze byly, další kandidáti si je museli shánět sami. Bylo jasné, jak mají volby především dopadnout: zajistit místa pro věrné straníky.

Od posledních krajských voleb jsem se v KDU neangažoval, stal jsem se pro lidovce nepohodlnou osobou. Místo aby si vzali ponaučení, radovali se ze svých pár mandátů. Poslední komunální volby v Českých Budějovicích přivedly do zastupitelstva krajského města osobnosti, jež už měly svou pověst z předchozích údobí a před pár týdny přinesly rošádu na místě budějovického primátora, podle scénáře před pár lety. V jihočeském zastupitelstvu se KDU projevuje naprostou nečinností, není ani slyšet, ani vidět. Josef Kalbáč je členem krajského předsednictva strany.

Moje jihočeská zkušenost potvrzuje nejen vystoupení Davida Macka, ale i úvahy Lukáše Jelínka v Deníku referendum. Na základě této zkušenosti soudím, že KDU-ČSL je strana nereformovatelná a sympatie k osobnostem typu Adama B. Bartoše, které prokázali jihočeští mladí lidovci, jen prohlubuje moje znechucení nad stranou, která se mohla stát silným středovým subjektem, integrujícím i zelenou i sociálně odpovědnou politiku.