Někdy je potřeba mít životní etapu za sebou a jít dál, Davida Macka a jeho odvážné vystoupení chápu. Neměl jsem tolik trpělivosti jako on, mně stačil k rozchodu s KDU jeden pouhý rok před posledními krajskými volbami…

Před třemi lety jsem za KDU-ČSL kandidoval v jižních Čechách. Dnes vím, že v tom byla více naděje na změnu v jedné z nejstarších politických stran než zralé politické rozhodování. Je to příběh patlalství jihočeských lidovců, jejich neochoty myslet jinak, být otevřený jiným možnostem i myšlenkám, nebo jejich tolerance ke korupčnímu prostředí? Neobjevuji určitě Ameriku, sdělím-li, že právě vznik, existence a fungování krajů je podhoubím toho, co známe z celostátní politiky jako oligarchizaci českého veřejného života.

Když jsem skončil práci v novinách, v Deníku jižní Čechy, bylo mi jasné, že chci dál něco dělat proti kmotrům (kdo si ještě dnes na to slovo vzpomene), kteří ovládali (a ovládají) jihočeskou politiku, vesele tyli z evropských dotací i z podivné smlouvy mezi krajem a skupinou ČEZ. Tehdy mi bylo nabídnuto čtvrté místo na kandidátce KDU, měl jsem být „známou“ novou tváří.

Jako ideální síla odporu se jevila vznikající koalice mezi KDU a Stranou zelených. Srdénko zaplesalo, konečně středový subjekt, třeba se někam pohnou i Jihočeši (strana jihočeských starostů, dříve členů ODS ve Strakonicích nebo Českých Budějovicích), i jihočeská TOP 09 (až na Vlastu Parkanovou, příliš známou na Táborsku) byla jinou stranou, než na celostátní úrovni.

Když se později představa žlutozelené kandidátky rozpadla, zůstal jsem přesto KDU věrný. Kromě rodinných důvodů pro mě byla důležitá úvaha nad možným směřováním strany. Navíc KDU může být součástí „krajskou vládu“ s jinými, výše jmenovanými subjekty, nebo „ohlídat“ nemocnou ČSSD, myslel jsem si. Jiří Zimola nevypadal ještě tak ztraceně. Obával jsem se pokračování koalice ODS a ČSSD, že sociální demokraté z vypočítavosti přijmou nabídku KSČM, nikdo nepředpokládal.