V pondělí 15. června zemřel Josef Topol, dramatik, básník a překladatel, který podstatnou měrou ovlivnil české divadlo v 60. letech 20. století a svými hrami se podílel na jeho — z dnešního pohledu až zázračných — úspěších.

Jeho jméno a inscenace jeho her byly spojeny se jménem režiséra Otomara Krejči a herců Marie Tomášové a Jana Třísky. Komorní hry Jejich den, Kočka na kolejích a Slavík k večeři byly uvedeny v Divadle Za branou. Poslední hra, Dvě noci s dívkou, souvisí s jeho násilným zavřením pod ubohou a průhlednou „bezpečnostní“ záminkou v roce 1972.

V Národním divadle byl uveden Konec masopustu v režii Otomara Krejči v roce 1964 (v předchozím roce už Topolův překlad Shakespearova Romea a Julie, který se stal základním interpretačním východiskem pro Krejčovu inscenaci.)

V Divadle Na Zábradlí uvedli v roce 1984 jeho básnický překlad Euripidovy Ifigenie v Aulidě (filologický základ mu k tomu poskytl Karel Hubka a mnohou konzultaci spolu s ním i Eva Stehlíková). Inscenace se hrála v režii Jana Kačera a z její rozhlasové verze je slyšet, jak nenásilně a přitom důsledně převádí Euripidovo sdělení do současného jazyka i existenciálního pocitu.

Eva Stehlíková ve své knize Co je nám po Hekubě vzpomíná, s jak přesnou divadelnickou intuicí Josef Topol řešil místa filologicky strnulá, až se dopracoval takové podoby textu, která mohla sloužit moderní inscenaci.

Na konci 80. let uvedli na Vinohradech Hlasy ptáků a v roce 1991 ve Stavovském divadle hru Sbohem, Sokrate. Ještě bylo v Městských divadlech pražských Stěhování duší s Jaroslavou Adamovou — a pak už dlouhé mlčení Josefa Topola dramatika, o jehož příčinách se lze dočíst v několika rozhovorech (a dnes i nekrolozích).

Bytost země

Nejsilněji se ovšem Josef Topol (podle mého přesvědčení) zapsal do české divadelní kultury hrou Konec masopustu. Je to mezi českými dramaty do dnešních dnů poslední skutečná tragédie se všemi atributy, s mytologickým základem i rituální funkcí chóru — o inscenaci z roku 2011 jsem psala před čtyřmi lety.

Uvádělo se (a dodneška se to ještě opisuje), že Konec masopustu je hra o kolektivizaci, jeden teatrolog dokonce kdysi vyslovil názor, že hra kolektivizaci straní a po roce 1989 je neaktuální.

Jenže na to, aby někomu stranil, je Josef Topol příliš dobrý dramatik, v Konci masopustu podrobuje dramatickému sporu jak tradice, tak modernitu, jeho tematizace vztahu k půdě a hospodaření na ní nemá nic společného s velkými dramaty 19. století, kde je majitelství gruntu příčinou nelidského zacházení s lidmi, ale dramatik nestojí ani za poměštěním venkova, které v době Konce masopustu nabíralo na rychlosti a dnes je v podstatě dokonáno.

V Konci masopustu nejde u rolníka Krále, který zatvrzele lpí na svých polích a zásadách, o majetek (jako Lízalovi v Maryše), ale o bytost země, která člověka živí, zaměstnává — až nakonec pochová. O vztah k půdě jako k živoucí podstatě, nikoli jako k výrobnímu prostředku nebo vlastnictví. O vertikálu lidské existence na zemi. V závěru hry jsou Maškary přes Královo pole a vedou s ním tento dialog:

Král: Co tu děláte?

Maškary: Chceme si nadejít.