V pěvecké soutěži Eurovize soupeří každý rok jednotliví zástupci evropských států. Finsko letos vyslalo do semifinále kapelu mentálně postižených pankáčů Pertti Kurikan Nimipäivät. Skupina si vysloužila pozornost zahraničního tisku a jako první v téměř šedesátileté historii soutěže předvedla punkovou skladbu. Nakonec se nedostala ani do finále. Syrové vystoupení takových hudebníků ale oživilo otázku, co si počít se sloganem celé akce: „Stavět mosty napříč světem!“

Ti druzí

Předně bychom se měli vyvarovat pokušení k liberálnímu kýči: číst celý projekt jako blahosklonný projev naší tolerance k hendikepovaným. „Tolik se snažili! A je pěkné, že si mohli zahrát!“ Takový přístup totiž ve skutečnosti říká: „Tolik se snažili být normální! A je pěkné, že si mohli zahrát s normálními hudebníky.“

Zasekli bychom se v optice, která společenskou realitu rozděluje na normální a postižené. Domnívám se, že je třeba přeformulovat takové vnímání a „brutálně překopat“ sociální terén. Jistě, formace normálních umožňuje ve svém rajónu existenci mnoha obskurních podskupin: feministek, levičáků, retardovaných, Romů, muslimů a podobně. Rozšiřování jejich práv zároveň potvrzuje tolerantní charakter celé společnosti.

Je tedy něco špatně? Ano, stále se totiž nalézáme v konstelaci, v níž jsou tito postižení (mentálně, fyzicky, politicky) podřízeni blahovůli normálních. Občas jim je poskytnut prostor v médiích, někdy je pro ně uspořádána sbírka, tu a tam jsou pozváni do diskuzního panelu. Pořád to ale jsou jenom „oni“.

Měli bychom podkopat takový oddělující ideál normálnosti. Největší problém s normálností je totiž ten, že vůbec neexistuje. Lépe řečeno: je to plovoucí termín, jehož význam vždy naplní až převládající světonázor.