V pěvecké soutěži Eurovize soupeří každý rok jednotliví zástupci evropských států. Finsko letos vyslalo do semifinále kapelu mentálně postižených pankáčů Pertti Kurikan Nimipäivät. Skupina si vysloužila pozornost zahraničního tisku a jako první v téměř šedesátileté historii soutěže předvedla punkovou skladbu. Nakonec se nedostala ani do finále. Syrové vystoupení takových hudebníků ale oživilo otázku, co si počít se sloganem celé akce: „Stavět mosty napříč světem!“

Ti druzí

Předně bychom se měli vyvarovat pokušení k liberálnímu kýči: číst celý projekt jako blahosklonný projev naší tolerance k hendikepovaným. „Tolik se snažili! A je pěkné, že si mohli zahrát!“ Takový přístup totiž ve skutečnosti říká: „Tolik se snažili být normální! A je pěkné, že si mohli zahrát s normálními hudebníky.“

Zasekli bychom se v optice, která společenskou realitu rozděluje na normální a postižené. Domnívám se, že je třeba přeformulovat takové vnímání a „brutálně překopat“ sociální terén. Jistě, formace normálních umožňuje ve svém rajónu existenci mnoha obskurních podskupin: feministek, levičáků, retardovaných, Romů, muslimů a podobně. Rozšiřování jejich práv zároveň potvrzuje tolerantní charakter celé společnosti.

Je tedy něco špatně? Ano, stále se totiž nalézáme v konstelaci, v níž jsou tito postižení (mentálně, fyzicky, politicky) podřízeni blahovůli normálních. Občas jim je poskytnut prostor v médiích, někdy je pro ně uspořádána sbírka, tu a tam jsou pozváni do diskuzního panelu. Pořád to ale jsou jenom „oni“.

Měli bychom podkopat takový oddělující ideál normálnosti. Největší problém s normálností je totiž ten, že vůbec neexistuje. Lépe řečeno: je to plovoucí termín, jehož význam vždy naplní až převládající světonázor.

Kdo je tedy v současné době normální? Podle soupeřů kapely PKN bychom mohli získat takovou představu: bílý, krásný, dobře a draze oblečený, úspěšný, talentovaný, efektní a zároveň efektivní jedinec. Kdo z vás to má? Málokdo. Taková normálnost nezahrnuje, ale vylučuje.

A vylučuje nejen postižené pankáče, ale i většinu diváků. Pravdivým reprezentantem obyčejných diváků tedy byla právě a pouze tato mentálně zaostalá kapela. Dokonce se domnívám, že v zákulisí Eurovize bych se mezi marketingově opracovanými nadlidmi cítil natolik uboze a retardovaně, že bych s povděkem zaplul do backstage kapely PKN.

Bezedná jamka normality

Pro lepší pochopení jejich i naší situace se tak nesmíme ptát „V čem jsou oni normální?“, ale spíše „V čem jsem já postižený?“. Zjistíme pak, že takový obrat nám poskytne mnohem více společných rysů než úzká škatulka vykonstruované normality. Málokdo má dokonalé tělo, málokdo je spokojen se svou prací, málokdo je špička svého oboru, málokdo zvládá to, co po něm společnost vyžaduje, málokdo je šťastný. A téměř nikdo z nás nerozhoduje, jak se bude točit svět velkých byznysmenů. Všichni jsme spíše postižení než normální.

V minulosti jsem se zúčastnil jedné akce, která připomínala kontext vystoupení PKN v Eurovizi. Jednalo se o sportovní soutěž, kde se zdravými sportovci soutěžili i vozíčkáři. Organizátoři požadovali, abychom dělali „jako by nic“ — chtěli ukázat, že i postižení dokážou lézt na skály a hrát golf jako „normální lidi“.

Důsledkem pak byla tato bizarní situace. Na golfovém hřišti byl přichystán podivný přístroj. Několik asistentů na něj přikurtovalo vozíčkáře, a strojek jej s bzučením vyzdvihl do polohy, v níž stojí golfisté při úderu. Vozíčkář v bolestech odehrál pár jamek a strojek jej pomalu sesunul dolů, asistenti ho odmontovali a posadili zpět na vozík. Souřadnice určující normálnost tak vyjevily své limity: golfové jamky pouze zdůraznily hendikep paraplegiků.

Zároveň jsem tak ale zjistil, že mě s nimi pojí právě sdílené nedostatky. Ani já neumím hrát golf, při své tělesné konstituci těžko zdolám nějakou skálu a při fotbalu se zadýchávám a zakopávám o vlastní nohy. Ani já nejsem dokonalý atlet. Spojovalo nás tak více to, co nejsme. Ekvivalenci zkrátka nenabízela normalita, ale to, co do ní nepasovalo. Navrhuji tedy naprostý opak běžných snah. Neintegrovat postižené do „normální“ společnosti, ale pokusit sebe sama pokorně integrovat mezi postižené.

Radikálně postižená demokracie

Předobraz tohoto kroku můžeme nalézt ve starém americkém filmu Zrůdy z roku 1932. Hlavní hrdinkou je dívka jménem Kleopatra, která se pro peníze vdá za trpaslíka Hanse. Ten vystupuje v cirkuse s ostatními nedokonalými jedinci: vousatou ženou, siamskými dvojčaty, mužem bez končetin a dalšími.

Ti všichni se rozhodnou přijmout Kleopatru mezi sebe, přestože je divným outsiderem. Je totiž blond, krásná, žádoucí: je normální. Uspořádají hostinu a vesele skandují: „Přijímáme ji jako jednu z nás! Přijímáme ji jako jednu z nás!“ Kleopatra se ale zděsí nabídky patřit mezi kabaretní zjevy — odmítá opustit dominantní skupinu normálních. Nakonec se dokonce pokusí svého manžela otrávit kvůli dědictví (čili zase tolik normální nebyla).

Co z příběhu plyne pro naši současnost? Pouze vyděděnci společnosti byly schopni radikálně demokratického kroku: artikulovali svou i Kleopatřinu identitu pod zahrnující „my“.

Měli bychom zvládnout to, co Kleopatra pokazila, a přijmout výzvu, kterou aktualizuje skupina PKN. Ano, jsme jedni z vás. Tím zcela přerýsujeme kontury sociálna. Už nepovedeme demarkační linii mezi normálními a postiženými. Vyjádříme nové rozdělení: my, a ti, kteří hlásají falešný požadavek „normálnosti“ — ve skutečnosti parametr vyloučení.

Je načase — vždyť pohoršení z pozice normálnosti vedlo i k třicetiletému zákazu filmu Zrůdy. Postoj snímku totiž šokoval: ukazoval cizí a nenormální podivíny jako skutečné hrdiny. Subjektem příběhu byli samotné „zrůdy“ — tedy jedinci, kteří v té době živořili v kabaretech a patřil jim jen opovržlivý pohled a skromná almužna. Film odsoudil publikum k nepříjemnému nazření reality skrze oči vyloučených. Neslýchané! Šéf studia dokonce zničil originál tohoto nevkusného škváru.

Dnes bychom se ale už lekat neměli: my jsme ten subjekt. My jsme ti postižení, kteří potřebují pomoc. Ale nikoli skrze charitativní almužny od těch, ke kterým byl život „štědřejší“. Potřebujeme pomoc od sebe navzájem: všichni jsme nějak postiženi. Toto vědomí je základní kámen mostu, který lze napnout napříč světem. To je melodie evropské vize. To je ten pravý punk pro Evropu.