Série filmů Toy Story je čelním distribučním produktem studia Pixar. Zároveň je zatím jediným filmem z této dílny, u kterého bylo pokračování plánováno od počátku. „Dvojky“ a „trojky“, nedejbože ještě další pokračování většinou vzbuzují oprávněnou obavu z recyklace ústředního motivu a z toho plynoucí rozbředlosti. U Toy Story zatím zbytečnou.

Třetí film Toy Story se zabývá silným problémem — dočasností smyslu existence. V příběhu hraček, v němž pajduláci, medvědi, plyšáci, panenky, auta atd. mimo dětský dohled ožívají — jak ostatně velí představa všech dětí do určitého věku snad všude na světě —, nastává fatální moment. Dítě, jemuž hračky patří, dospívá, odchází na vysokou, a nebude je nadále potřebovat. Smyslem života hraček však je, aby si s nimi bylo hráno — emancipace u nich jaksi není možná.

V Toy Story 3 odchází Andy z domu rodičů a jeho hračkám hrozí buď semletí v popelářském voze, případně udušení v igelitovém pytli, v němž by měly putovat na půdu. Nakonec vše dopadne jinak a zdánlivě idylicky — putují do mateřské školy, a tak se smysl jejich služebné existence zdá být znovu naplněn. Jenže v oddělení, kam se dostanou, jsou děti pěkná sebranka. Hraní si je v jejich podání destrukcí.

Zde se naplňuje podobenství o soukromém versus společenském vlastnictví z pohledu toho prvního. Andy své hračky opečovává, chová se k nim hezky, pro každou má jméno. Partě harantů ve školce hračky slouží leda k ukojení ničitelských pudů. Žádnému z nich nepatří konkrétně nic, žádná hračka tak nemá ani své jméno, ani své místo. Toy Story je ale rafinovanější, než aby vytvořila hračkářskou analogii rozdílu mezi soukromým statkem a kolchozem.

Bujaré plenění kvete v oddělení nejmenších dětí, v oddělení starších už to vypadá spíše jako u Andyho doma. V Toy Story 3 je tak společenské vlastnictví postulováno jako možné při dosažení určité úrovně psychosociálního vývoje. Toy Story 3 je tak v jedné úrovni vlastně Komunistickým manifestem. Anebo ztělesněním kibucu.

V úrovni další je však svět Toy Story 3 realistickým ideologickým mišmašem po vzoru kapitalisticko-komunistické Číny. Harmonické společenské vlastnictví je sice možné, jenže je provázeno nezměrným plýtváním. Film jakoby jej i sám propagoval, a šel tak na ruku hračkářským koncernům. Ať už u Andyho doma, v sekci starších předškolních dětí, či v místnosti batolecích destruktorů ve školce se kvůli přehršli hraček není kam hnout. A neustále přibývají další.

To by při troše fantazie šlo nazírat jako kritiku postmoderní pomíjivosti a prázdnoty konzumního přístupu. Spíše je tomu ale naopak. Téměř všechny hračky připomínají konvenční produkty hračkářského průmyslu, některé, jako Ken a Barbie, které zde patří mezi hlavní postavy, jsou jejich věrnými a doslovnými kopiemi.

Film tak místy zavání plánovitou propagací globálních firem jako Mattel, Hasbro a dalších. Nadbytek a plýtvání ústící v těkavost a neukotvenost vztahu zde pak nefiguruje jako opak k situaci omezeného objemu statků a silnějšího vztahu k nim. Ve všech prostředích je nadbytek a plýtvání prezentováno jako fakt, jako normalita. Podezřívavý divák by mohl mít za to, že dokonce jako podmínka standardně spokojeného dětství, což by jistě hračkářské korporace viděly nejraději.

Příběh svými odkazy na popkulturu, problematizací vztahu člověka k hmotným věcem, tematizací kolektivní identity a otázkami po smyslu existence směřuje k tomu, že si jej více užijí dospělí diváci. Na rozdíl od dětí budou tak moci spíš pominout a prominout místy epizodické a nepříliš propojené děje, kdy velkolepé vizuální a zvukové efekty mají občas sloužit jako přelepení fabulačních děr.