Nejmenší vládní strana dovrší o víkendu 23. a 24. května ve Zlíně sérii tří sjezdů vládních formací, které proběhly od začátku letošního roku. Zlínský sjezd KDU-ČSL bude nepochybně předmětem pozornosti politické konkurence, sdělovacích prostředků i informované veřejnosti. Žádné dramatické scénáře však jeho průběh pravděpodobně nenabídne.

Od předchozích lidoveckých sjezdů se ten letošní bude z mnoha důvodů lišit. Je to sjezd na jedné straně bilanční, na straně druhé však také odrazový k dalším cílům, které si křesťanští demokraté pro další období kladou.

Návrat do zlatých časů

Zlínský sjezd KDU-ČSL se od těch předchozích nebude odlišovat jen v tom, že na rozdíl od předchozích zasedání obvykle v prostorách starých kulturních domů či hotelových zasedaček se tentokráte odehraje v moderním, multifunkčním kongresovém centru. Zásadní odlišností je především to, že předchozí sjezdy od přelomu století do roku 2010 nabízely především napínavou podívanou na ostré vnitrostranické boje o pozice mezi jednotlivými znesvářenými křídly a frakcemi uvnitř strany, formovanými dle personálních i názorových faktorů. Pomyslným vrcholem těchto tendencí byl vsetínský sjezd v roce 2009, po němž došlo k definitivnímu rozkolu mezi Kalouskovým křídlem a jeho oponenty. Kalouskova skupina posléze ze strany odešla a založila TOP 09.

Jestliže si však lidovci slibovali od vsetínského sjezdu nový začátek, ve skutečnosti se jednalo o konec jedné epochy, který vyústil ve volební neúspěch roku 2010. Novým impulsem tak byl až následný žďárský sjezd na podzim 2010, který zvolil nové vedení strany v čele s Pavlem Bělobrádkem.

Olomoucký sjezd před dvěma lety pak jen potvrdil pozici dosavadního vedení a směřování k zásadnímu cíli, tj. návratu do Poslanecké sněmovny. Je tak možno vést paralelu těchto událostí se situací na začátku devadesátých let, kdy se lidová strana byla nucena rychle vyrovnat se svým národofrontovním dědictvím a vydat se na cestu moderní příslušnice křesťanskodemokratického proudu evropské politiky.

Všeobecně byl za nový impuls pokládán pražský sjezd na jaře 1990. Po následné „aféře Bartončík“ se však skutečným novým začátkem stalo až zvolení Josefa Luxe na sjezdu ve Žďáru nad Sázavou v září 1990. O dvacet let později na stejném místě tak lidovci opět započali novou kapitolu svého působení.

Letošní sjezd je první po úspěšném volebním comebacku, a tak jeho důležitým účelem je samozřejmě bilancovat vývoj posledních dvou let, avšak taktéž na jeho základě definovat bázi pro další směřování strany. Tato charakteristika se promítne jak do personálních faktorů obsazení jednotlivých vedoucích postů, tak do obsahových výstupů jednotlivých usnesení, reflektujících dosavadní vládní praxi. S jistým zjednodušením tak lze vést paralelu mezi letošním sjezdem ve Zlíně a sjezdy KDU-ČSL v letech 1995 a 1997, kdy strana pod vedením Josefa Luxe zažívala prozatím své nejúspěšnější období v polistopadové historii.