Je svým způsobem symbolické, že autor Rizikové společnosti zemřel v první den roku, který mnozí považují za jeden z nejnejistějších a nejriskantnějších v poválečné historii. Ulrich Beck zemřel na selhání srdce ve věku sedmdesáti let.

Vnesl do sociologie řadu nových témat a některá témata klasická osvětlil z dosud neznámých stran. Začínal sice jako sociolog zabývající se v empirické rovině výzkumem práce a zaměstnání, svojí teorií reflexivní modernizace však syntetizoval trendy, které byly přítomny už u klasiků sociologické teorie.

Beckova koncepce se rodila v osmdesátých letech 20. století. To byla doba, kdy doznívalo nadšení z nových sociálních hnutí, která měla nahradit „politické zombie“, tedy klasické politické strany. Zároveň to byla doba, kdy teprve začínal neoliberální experiment, takže ještě nenastal propad příjmů lidí práce.

Znejistění středních vrstev a frontální útok na sociální stát a veřejný sektor byl teprve v počátcích. No a konečně vychází Beckova kniha o společnosti rizik jen krátce před výbuchem v Černobylu, který jako kdyby dotvrdil její aktuálnost.

V konceptu rizikové společnosti Beck oživil velké téma sociologie — téma nezamýšlených důsledků jednání. Rizika, která ohrožují přežití našeho druhu, jsou jen vedlejším dopadem naší snahy zajistit si co nejpohodlnější a nejkomfortnější život. Nikdo nám život v krajní nejistotě nenutí, rozhodujeme se pro něj dobrovolně puzeni vidinou naprosté jistoty a bezpečí, o které mohli naši předci jen snít.

Právě v rovině produkce rizik črtá Beck svoji koncepci sociální stratifikace. Vychází ze zkušenosti blahobytné společnosti sedmdesátých let, ve které přístup k široce demokratizovanému konzumu čehokoliv včetně vzdělání smazal obrysy třídní společnosti.

Dělníci se tehdy cítili na jedné lodi se středními vrstvami a střední vrstvy si namlouvaly, že už brzy dostihnou v životním stylu privilegované vrstvy horní. Protože distribuce dobra v podobě příjmů a bohatství vyvezla celou společnost o několik pater výše, převládal tehdy pocit, že tento výtah se nikde nezastaví. O to výrazněji se společnost diferencovala v rovině dělby zla, tedy právě rizik.

Vrstvám horním umožňuje jejich bohatství z řady (ne ze všech) rizik se vykoupit. Mohou se přestěhovat do lokalit nezasažených průmyslovým smogem, mohou žít daleko od hluku, mohou si kupovat vajíčka „šťastných slepic“.

Vrstvy střední sice takovou možnost odejít od rizik nemají, vydatně však z jejich produkce profitují a mohou si namlouvat, že to dostatečně kompenzuje nižší kvalitu jejich životního prostředí. Jsou proto zároveň obětí i komplicem rizikové společnosti.