Uznávám, že titulek tohoto sloupku je trochu zavádějící. Nemám totiž vůbec žádný recept na to, jak porazit Andreje Babiše ve volbách. Ale dílem osudu se stalo, že se mi před pár dny podařilo ministra financí, místopředsedu vlády, předsedu nejsilnější vládní strany, vlastníka Mafry a druhého nejbohatšího Čecha, respektive jeho ANO, porazit „na lajky“.

Konkrétně 824:594. (Možná se mezi tím výsledky trochu posunuly, znáte Facebook…) A to se v dnešním zasíťovaném světě počítá.

Co se vlastně stalo? Při návštěvě Kolína, kam jsem se vypravila psát reportáž o to, jak se podařilo tamnímu starostovi a jeho Změně pro Kolín vyhrát volby s 64 % hlasů, jsem na chvilku zabloudila do antikvariátu.

Dali jsme se do řeči s prodavačem, který byl trochu legrační a trochu podivný. Trochu extrovertní a trochu uzavřený. Trochu si ze mě utahoval a trochu se choval hyperkorektně. A trochu se mi snažil prodat a trochu neprodat.

Po půl hodině nakupování (čti vzájemného oťukávání) jsem odešla s Marťanskou kronikou Raye Bradburyho za třicet korun, Třetím pohlavím Gill Sedláčkové za třicet korun a — protože pro ně mám skutečnou slabost — s jednou starou pohlednicí. Za deset korun.

Tu jsem vybírala už v rychlosti, zběžným prolistováním tlustého štosu papírových kartiček v proutěném košíku, a málem jsem před ní dala přednost fotografii Waldemara Matušky. Jenže ta byla za třicet…

Jak říkám, vybírala jsme rychle, prakticky bezmyšlenkovitě. Rozhodovala jsem se hlavně podle velkých, upřených očí děvčátka, které na mě vykoukly v záplavě všelijakého normalizačního pohlednicového nevkusu. Podobizna děvčátka s ovečkou od Václava Mánese.

Když jsem pak z Kolína odjížděla vlakem, dostala jsme chuť si trochu číst. Na Marťanskou kroniku nebyla nálada, Gill Sedláčková mě ale rozhodně zajímala. Jenže se mi dost rozpadala v rukách. Přece jen je z roku 1937. A pak jsem si uvědomila, že jsem se ještě vůbec nepodívala, co je napsáno na pohlednici s děvčátkem a ovečkou.

Čtu:

25. V. 53

Děkuji za pozvání. Do Kutné Hory ale nepřijedu, protože do konce měsíce musím dodělat 90 obrázků do Andersonových pohádek a jen tak tak, že budu hotov. S pozdravem C. Bouda

Moje první myšlenka: Aha, takže doba se nezměnila. Často si stěžujeme, jak toho máme všichni hodně, jak se vše zrychluje, jak nestíháme, jak nevíme, kam dřív skočit, a tady pan ilustrátor v roce 1953 musí zvládnout devadesát obrázků za šest dní. A jakých obrázků! Moje druhá myšlenka: Bouda? Moment... C. Bouda? Ten Cyril Bouda?

No a pak se podívám na adresáta. Stojí tam „Pan M. Forman“. Nevím samozřejmě, a možná se to nikdy nedovím, zda adresát je „ten“ Miloš Forman. V roce 1953 mu bylo jednadvacet let. Cyrilu Boudovi skoro dvaapadesát. K čemu by zval muž o generaci mladší toho staršího?

Miloš Forman se narodil a v mládí žil v Čáslavi, která je od Kutné Hory vzdálená jedenáct kilometrů. Možná je tento M. Forman nějaký jeho bližší či vzdálenější příbuzný. Možná ani to ne. V každém případě mám tento příběh, který jakoby se ztrácel v mlze, ráda.

Je sice starý více než šedesát let, ale klidně se mohl stát včera. Jen s tím rozdílem, jak trefně poznamenal můj dlouholetý kamarád, že pozvání už dávno neodmítáme s takovou noblesou, hezkou pohlednicí a s omluvou. Vystačíme si pět minut po termínu sms zprávou, případně odmítavým tlačítkem na Facebooku.

Jelikož jsem měla z pohlednice radost, vyfotila jsem ji svým telefonem a sdílela na svém profilu na Facebooku. No jo, já vím…

A pak se začaly dít věci. Obrázek se okamžitě šířil dál a dál, úplně cizí lidé jej sdíleli svým přátelům. Bylo vidět, že s něj mají také radost. Jak je tahle historka těší. Nejen ta Boudova, ale i ta moje „Kterak Zuzana k vzácné pohlednici čirou náhodou a za deset korun přišla“.

A to zas těší mě, protože jen nerada přihlížím brilantní facebookové komunikaci strany ANO (i kdyby Andrej Babiš řekl tisíckrát „hnutí“, hnutím se nestane) a tomu, jak ji lidé oceňují nadšeneckými ovacemi, ne nepodobnými fanouškům masových hudebních skupin.

Prostě, získat za jednašedesát let starou historku více „lajků“ než Andrej Babiš za rozdávání koblih, to je snad důkaz, že svět na tom není ještě tak zle. A možná je to v něčem i návod pro dnešek.