Je to jeden z nejkrvavějších konfliktů 21. století a zároveň slovy Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) Antonia Guterrese, „největší humanitární krize naší doby“. Řeč je o syrské občanské válce, která nejenže stála život více než 130 tisíc lidí, ale navíc vyhnala ze země odhadem další tři miliony. Jen v malém Libanonu se v táborech tísní přes milion uprchlíků. Další statisíce musely přijmout Jordánsko, Irák a Turecko. Válka pokračuje třetím rokem a nezdá se, že by se chýlila ke konci; pokračovat tedy bude také příliv těch, kteří se před krveprolitím snaží uniknout. Ostatně v rámci samotné Sýrie muselo přestěhovat více než šest milionů obyvatel a velká část z nich žije je nucena žít bez přístupu k čisté vodě či potravinám. K tomu je třeba přičíst násilí ze strany vládních sil i rebelů a extrémisty z Islámského státu.

Nemá cenu dlouze popisovat rozměry katastrofy, jaké musí čelit Syřané, jejich sousedé a díky rozšíření do Iráku vlastně celý region. Přesto se Evropa a Spojené státy nedokázaly přimět k efektivnější pomoci těm nejpotřebnějším, kteří doslova utíkají o život. Existují jistě i pozitivní příklady, jako Německo, které přijalo na pět tisíc syrských uprchlíků. Největším evropským příjemcem je pak dlouhodobě Švédsko, mimochodem s populací menší než má Česká republika. Paradoxní je argument většiny států, které tvrdí, že si nemohou dovolit rozšiřovat už tak početné řady imigrantů; Libanon byl schopen najít přístřeší pro počet lidí ve výši čtvrtiny jeho vlastní populace, jen o něco lepší poměr je v iráckém Kurdistánu nebo Jordánsku. Vyspělé státy reagují až podivně podrážděně na představu, že by se mohly stát útočištěm také lidem ze Sýrie.

V této situaci je proto malý zázrak, že se o syrské uprchlíky začínají aktivně zajímat mnohem vzdálenější a politicky méně zainteresované státy Latinské Ameriky: Brazílie, Argentina, Chile, Kolumbie a Uruguay.

Brazílie byla první zemí světadílu, která se rozhodla implementovat strategii otevřené náruče. Její konzuláty ve státech sousedících se Sýrií byly loni pověřeny zařizováním speciálních humanitárních víz pro žadatele utíkající před občanskou válkou, brazilská vláda se také rozhodla vydávat tato víza příbuzným azylantů. Za rok existence programu humanitárních víz jich bylo uděleno více než čtyři tisíce a počet žadatelů o azyl ze Sýrie rekordně roste. Rozhodnutí nevyvolalo negativní odezvu, naopak vzbudilo zájem v regionu. Například Argentina přijala na tři sta rodin.

Ale zvlášť inspirativním příkladem pro naši vlastní českou reprezentaci může být přístup třímilionové Uruguaye.

Zajímavé iniciativě dala vzniknout návštěva uruguayského ministra zahraničí Luise Almagra v táboře UNHCR v Jordánsku. Ministerstvo zahraničí kvůli nevyhovujícím podmínkám nejprve navrhlo ujmout se syrských sirotků, nakonec se však nechalo přesvědčit, že přijmout několik nejohroženějších rodin bude užitečnější. Uruguay se zavázala během několika měsíců přijmout 120 vybraných syrských uprchlíků a nejen to; poskytne jim zázemí v katolické misii na okraji hlavního města Montevideo, bezplatné školství a zdravotnictví a měsíční podporu. Vláda jim posléze nechá vybudovat trvalé bydlení.

120 lidí se může zdát jako málo — a je to málo. Přesto se jedná o unikátní a komplexní projekt malé země s mnohem nižší životní úrovní než má Česká republika, který snad pomůže vybičovat další k ještě odvážnějším krokům. I když právě Česká republika pravděpodobně nebude jedna z nich. Když na začátku roku apelovala Amnesty International spolu s Organizací pro pomoc uprchlíkům na vládu, aby poskytla útočiště alespoň tisícovce uprchlíků, ministerstvo zahraničí to kategoricky odmítlo. Bez ohledu na to, že disponujeme potřebným zázemím, financemi a především se rozhodně nemusíme potýkat s přílivem žadatelů o azyl. České úřady drtivou většinu z nich tak jako tak zamítají.