Je to jeden z nejkrvavějších konfliktů 21. století a zároveň slovy Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) Antonia Guterrese, „největší humanitární krize naší doby“. Řeč je o syrské občanské válce, která nejenže stála život více než 130 tisíc lidí, ale navíc vyhnala ze země odhadem další tři miliony. Jen v malém Libanonu se v táborech tísní přes milion uprchlíků. Další statisíce musely přijmout Jordánsko, Irák a Turecko. Válka pokračuje třetím rokem a nezdá se, že by se chýlila ke konci; pokračovat tedy bude také příliv těch, kteří se před krveprolitím snaží uniknout. Ostatně v rámci samotné Sýrie muselo přestěhovat více než šest milionů obyvatel a velká část z nich žije je nucena žít bez přístupu k čisté vodě či potravinám. K tomu je třeba přičíst násilí ze strany vládních sil i rebelů a extrémisty z Islámského státu.

Nemá cenu dlouze popisovat rozměry katastrofy, jaké musí čelit Syřané, jejich sousedé a díky rozšíření do Iráku vlastně celý region. Přesto se Evropa a Spojené státy nedokázaly přimět k efektivnější pomoci těm nejpotřebnějším, kteří doslova utíkají o život. Existují jistě i pozitivní příklady, jako Německo, které přijalo na pět tisíc syrských uprchlíků. Největším evropským příjemcem je pak dlouhodobě Švédsko, mimochodem s populací menší než má Česká republika. Paradoxní je argument většiny států, které tvrdí, že si nemohou dovolit rozšiřovat už tak početné řady imigrantů; Libanon byl schopen najít přístřeší pro počet lidí ve výši čtvrtiny jeho vlastní populace, jen o něco lepší poměr je v iráckém Kurdistánu nebo Jordánsku. Vyspělé státy reagují až podivně podrážděně na představu, že by se mohly stát útočištěm také lidem ze Sýrie.