Zběžný pohled na kalendář amerického Senátu vzbuzuje dojem, že modře označené dny — to jest pracovní — jsou rozhodně v menšině proti dnům červeným — nepracovním, volným. Když se tedy Senát rozhodl pro dubnové volno a nastoupil je 12. dubna — s tím, že bude trvat do 27. dubna včetně —, nepřekvapilo mne, že v tomto měsíci je poměr šestnácti dnů volna proti čtrnácti dnům pracovním. Ovšem týden předcházející odchodům/odjezdům na dovolenou musel beztoho každého pozorovatele přesvědčit, že jak Senát, tak Sněmovna reprezentantů (která má, dodejme pro srovnání, v dubnu jedenáct pracovních dnů) jsou nyní beztak převážně fóry volebních kampaní a sotva něčím víc.

Proč? Prostě proto, že za pouhého půl roku, letos v listopadu, budou volby — což jak pro obě v Kongresu zastoupené strany tak zejména pro mnoho jednotlivých kongresmenů (mimochodem, v češtině ženský rod pro označení členky Kongresu neznám) znamená otázku další existence — podle toho, bude-li zvolen(a), nebo ne.

Sněmovna strávila většinu týdne diskusí o rozpočtu — jsouc ovládána republikány, nemá prakticky naději, že její versi přijme Senát, jenž má většinu demokratickou. Ale předseda Sněmovny John Boehner (republikán ze státu Ohio) mohl aspoň napadnout demokratické oponenty: „Demokraté tady ve Washingtonu hrají i nadále svou politiku,“ hřímal. „Užívají svůj starý scénář a stavějí jednu skupinu Američanů proti druhé.“

Velkou iniciativou Senátu naopak byla vzrušená debata o demokratickém podnětu jak zpřísnit zákony, které by zajistily stejné platové podmínky srovnatelné práce pro ženy i muže. Ovšem i kdyby tento návrh v Senátu prošel, sotva by měl úspěch u republikánů ve Sněmovně. Nicméně Harry Reid (demokrat z Nevady), jenž vede senátní většinu, měl alespoň příležitost se zeptat: „Odpuzuje republikány v Senátu myšlenka stejné mzdy pro tvrdě pracující americké ženy natolik, že jim leží v žaludku už pouhá myšlenka na debatu o tomto problému?“

Pravda, lze očekávat, že některé návrhy zákonů přece jenom projdou — například plán o energetické účinnosti, předpis o podpoře inovací ve zpracovatelském průmyslu, některé výdajové zákony. Obě komory také schválily dvouletý rozpočet i zákon o zemědělské politice (v jehož předloze však podstatně seškrtaly potravinou podporu pro chudé) — obojí už v polovině února. Od té doby ale, jak poznamenal jeden komentátor, „hrají většinou politické divadlo“.

Otázka strategie

Kongres obvykle nekončí se zákonodárnou prací tak brzy (brzy vzhledem k datu voleb). Například v roce 2010 projednal zákon o zdravotní péči těsně před Velikonocemi. Prezidenta George W. Bushe vybavili širokými pravomocemi k použití vojenské síly proti Iráku měsíc před volbami v roce 2002. Koncem srpna roku 1994 přijal Kongres zákon o zákazu útočných zbraní pro civilní použití, v září 1986 schválil výraznou revizi daňové soustavy.

Letos jsou ale takové pracovní úspěchy prakticky vyloučeny, neboť žádná z obou stran nechce nahlodávat strategii, kterou považuje za vhodnou pro vítězství ve volbách. Neodrazují je dokonce ani dlouhodobé neutěšené výsledky průzkumů veřejného mínění — poslední Gallupovo šetření přisuzuje oběma oblibu pouhých 13 procent. Obě strany se totiž domnívají, že klíčem k vítězství je účast loajálních voličů. Nathan Gonzales, zástupce šéfredaktora nestranického týdeníku Rothenberg Political Report, tvrdí: „Nadcházející volby budou záviset na zaktivizování a motivaci voličské základny.“

Demokraté tvrdě pracují na tom, aby svoje voliče přesvědčili, že republikáni se zabývají jenom problémy bohatých. Republikáni jsou pevně přesvědčeni, že deprimující výsledky průzkumů obliby prezidenta Obamy, značný odpor proti novému zdravotnickému zákonu a setrvalé obavy z dalšího vývoje ekonomiky jim přinesou rozhodné výsledky. A, jak už uvedeno, právě oživení, resp. mobilizace voličské základny je nejsilnějším podnětem pro chování stran v Kongresu.

Republikáni ve Sněmovně usilují neustále o zrušení nebo změny zdravotnického zákona. Jako obvykle Senát vůbec neplánuje se jím zabývat. Demokraté začali prosazovat „agendu správné střely“ — zákonodárné podněty (jako je například zvýšení minimální mzdy), které republikáni léta přezírali.

Třebaže obě komory už schválily rozpočet na nejbližší dva roky, předseda rozpočtového výboru Sněmovny Paul Ryan (republikán z Wisconsinu a v roce 2012 kandidát na viceprezidenta) předložil svůj vlastní 99stránkový návrh. Věrní straníci zajásali. „Jsem hrdá, že mohu podpořit vyrovnaný rozpočet, který drží na uzdě vládní výdaje, podporuje vytváření pracovních míst a znovu dává přednost naší obraně,“ řekla například Vicky Hatzlerová (republikánka ze státu Missouri). Republikáni rychle zaplavili volební okrsky prohlášeními pro tisk, v nichž tvrdili, že demokraté (političtí protivníci) hlasovali proti vyrovnanému rozpočtu — i když k dosažení této vyrovnanosti by mělo dojít teprve za 10 let.

Demokraté tento návrh nenáviděli. „Je to projekt hospodářského poklesu,“ prohlásil jeden z předáků demokratické menšiny ve Sněmovně Steny Hoyer (poslanec z Marylandu).

Další plány

Navzdory všem afektům a nečinnosti tvrdí členky a členové Kongresu, že se mohou svým voličům vykázat výsledky své činnosti. Například demokratický senátor z Aljašky Mark Begich — který chce na podzim znovu kandidovat, ale má silného protivníka — uvádí jako plod své práce podíl na únorovém schválení zemědělského zákona. Za významnou skutečnost považuje také fakt, že Senát schválil (ale Sněmovna dosud nepřijala) rozšířenou podporu dlouhodobě nezaměstnaným. „Když přijdu domů, lidé uznají, že se něco důležitého děje,“ řekl.

Ovšem až příliš často přehlušuje politický kravál hovory o pokroku, domnívá se republikánská senátorka Susan Collinsová (která ve svém státě Maine chce také znovu kandidovat). Vždyť kongresové hašteření obou stran o pomoci Ukrajině trvalo déle než tři týdny a když nakonec došlo ke shodě, byl Krym už čtrnáct dní anektován. „Svět kolem nás je plný krizí, v naší zemi stagnuje zaměstnanost. Máme skutečné problémy a máme několik návrhů zákonů, jež podporují obě strany a které by měly přijít do pléna,“ prohlásila senátorka.

Až bude koncem dubna Kongres opět zasedat, čeká jej další politické drama. Mezi prvními body senátního programu je zvýšení minimální mzdy, což vyvolá znovu ostré stranické půtky. A nominace Sylvie Mathewsové Burwellové, ředitelky rozpočtového odboru Bílého domu, jako ministryně zdravotnictví, zcela jistě povede k dlouhým stranickým polemikám o zdravotnickém zákonu.

Ti, kdo hodlají kandidovat — jako třeba senátor Begich — doufají, že jakmile lidé uslyší, co pro jejich stát zákonodárci udělali, projeví svoje sympatie jako voliči a rozliší jednotlivce od chaosu. Aspoň tak věří Begich. „V listopadu to poznám,“ konstatuje.