Jako reklamou ovlivněný jedinec se rozhoduji využít při své cestě do Liberce barevný autobus jedné soukromé společnosti. Po celém pracovním týdnu jedu odpočívat do mých oblíbených Jizerských hor.

Po nástupu do autobusu si sundavám bundu, chci ji vložit do schránky nad hlavou a ejhle. Protože sedím v přední části vozu, schránka je plná novin pro cestující. Bundu dávám tedy do schránky o dvě sedadla dále. Usadím se do pohodlné kožené sedačky a odpočítávám minuty do odjezdu. Nad hlavami hraje plíživá hudba. Dveře se zavírají na čas a autobus vyjíždí.

V reproduktoru se ozve zapraskání a hlášení hodné letecké společnosti při cestě do centrální Asie, spolu s varováním, že po celou dobu jízdy bude autobusem procházet steward s nabídkou služeb. Chvilku váhám, jestli skutečně nejsem na palubě Airbusu 320, ale výpadovku na Mladou Boleslav poznám bezpečně, jsem tedy v autobusu.

Jsem opravdu unavený, proto první nabídku sluchátek vzor 80. léta odmítám, chci mít klid a dívat se z okna a za sledování mezer mezi stromy usnout. Vydechnu si, když košík se sluchátky zmizí v zadní části autobusu, kde se o něj ostatní cestující perou.

Autobus je už na rychlostní silnici, když steward zaútočí s novou nabídkou. V ruce má bulvární noviny a časopisy, které s úsměvem rozdává. „Ne, děkuji, nechci být během cesty rušen,“ odpovídám. Útok znovu odražen, teď už snad bude klid, pomyslím si, když se ze stropu spustí televizní obrazovka půl metru před mojí hlavou.

Spolucestující nasazují sluchátka a vplouvají do digitálního světa. Někteří do něj vplují tak intenzivně,že zvuk z jejich sluchátek je slyšet až ke mně. Nutnost nasadit si sluchátka vlastní tedy opadá a já tím pádem ušetřil několik zbytečných pohybů.

Do toho ke mně doléhá zvuk rádia od řidiče autobusu. Před obličejem mi běhá Tom a Jerry, kteří se navzájem mlátí palicí a pálí se žehličkou, a když otočím hlavu z okna, abych jim unikl, vidím v pohledu na krajinu jejich odraz v okně autobusu. I ve venkovní krajině mě pronásledují. Není kam se před tím vším schovat.

V panice zavírám oči, abych z toho blázince unikl, když v tu chvíli mi na rameno ťuká steward, který nabízí instantní kávu a umělý granulovaný čaj. Už trochu zoufale znovu opakuji, že nechci být rušen. Steward uraženě odpluje a my se blížíme k Mladé Boleslavi, teď už snad bude klid.

Za Turnovem mě znovu probudí procházející steward, tentokrát za pomoci vedle sedícího muže, který do mě šťouchá palcem. Tentokrát se vybírají kelímky od nápojů od cestujících, nevadí, že jsem žádný neměl, je to zaběhnutý proces, při kterém kdo automaticky neodpoví, musí být vzbuzen.

Netrvá to ani deset minut a steward se znovu omlouvá za vyrušení s tím, že se blížíme k Liberci. Vybírá nesmotaná sluchátka a loučí se s díky za využití služeb. Z rádia puštěného u řidiče se dozvídám, že jízdenky zmíněné společnosti kvůli vyšší ceně benzínu také porostou. V Liberci vysedám, utrmácený a unavený po cestě v tom luxusním autobusu.