Zástupce ombudsmana Stanislav Křeček ve středu vystoupil na téma povodní a protipovodňové ochrany. Připomněl, že vyhlašování záplavových zón a jejich aktivních zón, společně se zodpovědným územním plánováním, významně přispívá ke snižování rizika a škod při povodních. Jako preventivní opatření je podle něj nezastupitelné. Ani opakující se povodně minulých let a miliardové škody však nevedly k jeho důslednému využívání.

Povodně způsobují v České republice jedno z největších ohrožení majetku, vedou ke ztrátám na životech, k devastaci kulturní krajiny i ekologickým škodám. „Opakují se, nelze jim zcela zabránit a každá povodeň má navíc jiný charakter. Základem účinné protipovodňové ochrany je proto prevence začínající už na úrovni územního plánování,“ uvedl Křeček.

Zdůraznil přitom, že se veřejný ochránce práv od roku 2012 soustavně zabýval otázkou stanovování záplavových území a praxí úřadů v oblasti ochrany před povodněmi. Šetření dle jeho slov zahrnulo všechny krajské úřady, magistrát hlavního města Prahy, ministerstvo životního prostředí a ministerstvo zemědělství. Z jeho závěrů však vyplývá, že ani opakující se povodně v minulých letech a miliardové škody nevedly k tomu, aby bylo preventivní opatření spočívající ve stanovení záplavového území důsledně realizováno.

„Je až s podivem, že i po rozsáhlých záplavách posledních let přetrvávají nedostatky v protipovodňové ochraně. Soukromé zájmy mnohdy převládají nad veřejnými, jak potvrzují případy vydávaných stavebních povolení pro stavby v záplavových územích. Stát zjevně nedokáže důrazně prosadit svůj zájem na ochraně velkých skupin obyvatel, a to zejména ve chvíli, kdy se rozhodování týká konkrétních staveb,“ tvrdí Křeček.

Úřady si pak podle něj mnohdy samy podrážejí nohy svou nedůsledností při vyhlašování záplavových území. „Všichni přitom víme, že povodně zase přijdou, že je to jen otázka času, ale prevenci stále podceňujeme,“ doplnil zástupce ombudsmana.

Podle jeho zjištění například na některých významných vodních tocích dosud nejsou záplavová území vůbec vyhlášena (například v Olomouckém kraji jde o jedenáct vodních toků, v Jihomoravském o šest toků, v Kraji Vysočina o čtyři), jinde sice existují, ale k jejich aktualizaci dochází se zpožděním.

Podle ministerstva životního prostředí mají navíc příslušné vodoprávní úřady možnost uložit správci vodního toku, aby zpracoval a předložil návrh záplavového území a jeho aktivní zóny, pouze tehdy, jestliže je to zahrnuto v plánu dílčího povodí, který se aktualizuje jednou za šest let.

Pokud v plánu tato možnost zahrnuta není, musí vodoprávní úřad vyčkat aktualizace plánu (tedy například dalších šest let), aby mohl v následujícím období správci tuto povinnost uložit. Zástupce ombudsmana je přesvědčen, že tento postup, s ohledem na šestiletý interval aktualizace plánu dílčího povodí, zcela popírá smysl vyhlašování záplavových území a jejich aktivních zón, jako nástroje k předcházení budoucím škodám na zdraví, životech, majetku osob a životním prostředí.

V souvislosti se zjištěními v oblasti ochrany před povodněmi Křeček upozornil také například na rozpory v plánech oblastí povodí v rámci jednoho kraje, na umisťování staveb do záplavových území či na chybějící vymezení aktivních zón záplavových území

Úřady se podle něj shodují v tom, že je třeba podporovat akumulační funkci krajiny a kontrolovat rozliv velkých vod tím, že se nebudou povolovat stavby v záplavových územích, kde zatím žádné objekty nestojí. V praxi se však v rámci jednoho kraje objevují nesrovnalosti a neodůvodněné rozpory v plánech oblastí povodí, pokud jde o přístup úřadů k umisťování a provádění staveb v záplavových územích.

Za příklad Křeček označil plán Povodí Moravy a plán Povodí Odry pro Olomoucký kraj, kde se v plánu Povodí Moravy ukládá vodoprávnímu úřadu, aby v aktivní zóně usiloval o odstranění všech stávajících objektů (umožnil by se tak rozliv vody). Naopak u Povodí Odry v Olomouckém kraji mají být všechny stávající objekty z aktivní zóny záplavového území vyjmuty, tj. bude na ně pohlíženo jako na objekty, které se v aktivní zóně nenacházejí a jejichž vlastníci a uživatelé tak nemusí respektovat přísná omezení.

„Což ovšem zcela popírá princip protipovodňové ochrany. Každý objekt v záplavovém území je totiž překážkou, která mění odtokové poměry v daném místě,“ doplnil zástupce ombudsmana. „Pokud jsou rozdíly v plánech povodí, je rozdílné i rozhodování úřadů v obdobných věcech, což vede k právní nejistotě občanů a může to vyvolávat dojem svévole ze strany státních orgánů,“ upozornil Křeček.

Zdůraznil přitom, že vlastnit nemovitost ve vymezeném záplavovém území s sebou přináší určitá omezení spočívající mimo jiné v tom, že některé činnosti podléhají souhlasu vodoprávního úřadu. Pokud se však nemovitost nachází přímo v aktivní zóně záplavového území, musí se vlastník podřídit přísným omezením a podmínkám vyplývajícím ze zákona.

Na takových pozemcích nesmí například docházet k nové výstavbě, nemovitosti nesmí být oploceny, a to ani živým plotem, vlastníci nemovitostí zde nesmí skladovat žádný odplavitelný materiál, provádět terénní úpravy zhoršující odtok povrchových vod, nesmí zde být umisťovány žádné překážky apod. Je možné provádět údržbu staveb a stavební úpravy, ale pouze takové, které nebudou mít vliv na odtokové poměry.

V praxi však podle Křečka běžně dochází k případům, kdy z iniciativy vlastníka či investora dojde k vyjmutí určitých pozemků a budov z aktivní zóny záplavového území, aby se nemusel podřizovat přísným omezením. Mnohdy si vlastníci dokonce údajně sami nechávají „přepočítat“ záplavové území a jeho aktivní zónu pro konkrétní úsek vodního toku.