Svět, jak ho známe, je především naší představou. Sdílenou zkušeností docházíme k definici stejného. Nuance jsou blahosklonně ignorovány jen pro jediný účel: prospěchu konfrontace. Teprve ve výhni porovnání je ukut obraz světa, jehož finální podobu kalí hloubky domluvy, kdy je věc již jasná. Domluvili jsme [se]. Domluvit ale znamená skončit.

Třídimenzionální prostor definoval filosof René Descartes, přičemž Isaac Newton přiloživší ruku k dílu doplnil osy, které jako lešení drží Vesmír. Netrvalo to dlouho a člověk se postavil doprostřed světa a řekl: zde jsem jako Bůh — ve mně se protíná Všehomíra! Jazyk se posléze stal limitou prostoru a našeho vnímání světa, neboť umístění mluvčího se stalo klíčovým pro definování vztahů.

Vnímat prostor se přitom učíme již od dětství, když se u nás rozvíjí senzomotorické vnímání. Pohyb přitom uspokojuje potřebu dítěte přiblížit se ke zdrojům ruchů. Takto se utváří vnímání prostoru, které determinuje další znalosti: nejen orientaci ve světě, ale též schopnost orientovat se v psaném textu a psát, číst, počítat... Ostatně oslabené vnímání prostoru se objevuje především u dětí, jenž mají obtíže při učení.

Při vnímání prostoru můžeme narazit i na takové obtíže, jako je interpretace zprávy, symbolu a kódování sdělení. Každý objekt je šifrou. Musíme se k němu přiblížit, aby bylo možné ho uchopit. Ne nadarmo Kant předvedl problém prostoru jako největšího filosofického problému. Vždyť i čas udáváme v měřítkách prostoru! Naše představy závorkují jednotlivé zkušenosti do prožitku časovosti. Často až démonické naléhavosti očekávané 

mso-fareast-font-family:"Times New Roman";mso-ansi-language:CS;mso-fareast-language:

„jiné" zkušenosti.< p>