Svět, jak ho známe, je především naší představou. Sdílenou zkušeností docházíme k definici stejného. Nuance jsou blahosklonně ignorovány jen pro jediný účel: prospěchu konfrontace. Teprve ve výhni porovnání je ukut obraz světa, jehož finální podobu kalí hloubky domluvy, kdy je věc již jasná. Domluvili jsme [se]. Domluvit ale znamená skončit.

Třídimenzionální prostor definoval filosof René Descartes, přičemž Isaac Newton přiloživší ruku k dílu doplnil osy, které jako lešení drží Vesmír. Netrvalo to dlouho a člověk se postavil doprostřed světa a řekl: zde jsem jako Bůh — ve mně se protíná Všehomíra! Jazyk se posléze stal limitou prostoru a našeho vnímání světa, neboť umístění mluvčího se stalo klíčovým pro definování vztahů.

Vnímat prostor se přitom učíme již od dětství, když se u nás rozvíjí senzomotorické vnímání. Pohyb přitom uspokojuje potřebu dítěte přiblížit se ke zdrojům ruchů. Takto se utváří vnímání prostoru, které determinuje další znalosti: nejen orientaci ve světě, ale též schopnost orientovat se v psaném textu a psát, číst, počítat... Ostatně oslabené vnímání prostoru se objevuje především u dětí, jenž mají obtíže při učení.

Při vnímání prostoru můžeme narazit i na takové obtíže, jako je interpretace zprávy, symbolu a kódování sdělení. Každý objekt je šifrou. Musíme se k němu přiblížit, aby bylo možné ho uchopit. Ne nadarmo Kant předvedl problém prostoru jako největšího filosofického problému. Vždyť i čas udáváme v měřítkách prostoru! Naše představy závorkují jednotlivé zkušenosti do prožitku časovosti. Často až démonické naléhavosti očekávané 

mso-fareast-font-family:"Times New Roman";mso-ansi-language:CS;mso-fareast-language:

„jiné" zkušenosti.< p>

Osvěžující i depresivní zážitek

Radikální jinakost zážitku Smetanova nábřeží v srdci Prahy byla na jedné straně osvěžující, ale bráno pohledem druhým též depresivní. Přesto přitakávala těm mýtům populární kultury, které se obrací k veřejnému prostoru jako místu, kde se žije. Ulice jsou centrem dění — to díky nim máme možnost potkat „druhé". Domov je určen soukromé náruči rodiny, oddychu. Ale pravda je venku, jak proklamuje slavný sci-fi seriál.

Ulice však není veřejným prostorem automaticky jen tím, že se táhne odněkud někam. Veřejným prostorem se toto veřejné prostranství stává až při naplňování role společného venkovního místa pro život. Ulice jako veřejné prostranství funguje všude, kde je možné projít, proběhnout, kde není „prostor" pro zastavení, setkání, pro život.

Veřejným prostorem se ale stává až vznikem možnosti „pobývat". To dává i možnost poznat, která ulice je kvalitní podle toho, kolik se na ní zastaví lidí. To znamená že mají důvod se tam zastavit, mají se na co dívat, že se tam něco děje a že se cítí bezpečně.

Základní rozdíl mezi prostranstvím a prostorem je tedy v uspořádanosti. Prostor je organizovaný, kultivovaný a snadno se v něm nechá zorientovat. Prostranství proti tomu představuje chaos, nebezpečnou džungli ze které je třeba utéci.

Smetanovo nábřeží jako pěší zóna bylo osvěžující zkušeností, neboť podobná snaha zcela vybočuje z běžné zkušenosti České republiky.

Depresivní však byla zkušenost Malé Strany. Bez toho by ale nebyl obraz kompletní — vše má svůj rub a líc. Požadavek na souhledné řešení dopravní situace Smetanova nábřeží a Malé Strany je adekvátní odpovědí. Kvalita na jedné straně si vyžaduje kvalitu na straně druhé.

Společný jmenovatel

Problém Smetanova nábřeží i Malé Strany je přitom týž: jedná se o veřejné prostranství, nikoliv prostor. Ne nadarmo architekt Jan Gehl tvrdí, že především má jít o lidi. Jsou to totiž lidé, kdo přináší živost ulicím, kdo přetváří prostranství v prostor. Je to člověk, který organizuje svět a uspořádává ho ke své podobě. Ovšem co je to za podobu? Je to výsledek diskuse — oblázek bez hran, vad a kazů se kterým jsou všichni spokojeni. Na kterém jsme se všichni domluvili.

Teď ale teprve poznáváme. A právě poznání se stalo červenou nití spojující pět sobotních proměn Smetanova nábřeží v pěší zónu. Město experimentovalo, zda by takovouto dopravní úpravu centrum bylo schopné snést. A také provokovalo k diskusi, kterou občanská iniciativa Auto*Mat v menším rozměru vede již deset let.

Akce Magistrátu hl. m. Prahy, Útvaru rozvoje města a Auto*Matu Nábřeží žije! Se stala ukázkovou intervencí, neboť vida: otevřela se diskuse o možných podobách města, ve kterém žijeme. Jedno je jisté: všem nám jde o veřejný prostor. Aby byl kvalitní, musíme ho kout v žáru konfrontace. Avšak nezapomínejme: člověk především!