Jiří Paroubek: I vinou současné kampaně společnost ovládla beznaděj
Redakce DRRozhovor s posledním sociálně-demokratickým premiérem Jiřím Paroubkem, současným předsedou strany LEV 21, o tom, jak dopadnou volby, proč sám nekandiduje, co říká na kampaň své strany, i za jakých podmínek by uvažoval o návratu do ČSSD.
Vás úhlavní rival a bývalý předseda ODS Mirek Topolánek prohlásil, že si přeje v předčasných sněmovních volbách co nejvýraznější vítězství ČSSD. Řekl také, že Bohuslav Sobotka podle něj může být dobrým premiérem. Mohl byste vy říct totéž?
Neuvažuju jako Mirek Topolánek. Co se má stát, se stane, a tady každý hraje za své. Bohuslav Sobotka hraje za sociální demokracii a několikrát jsem řekl, že se zřejmě stane premiérem, i když v posledních dnech trochu optimismus mírním. Ono se to totiž vůbec nemusí stát.
Jakkoli průzkumy — i když to je asi jiná otázka — zatím hovoří pro levicovou většinu, tak nakonec vůbec sociální demokracie nemusí sestavovat vládu. Řekněme, že se to stane, určitě je asi dobré, když jedna z velkých stran bude dostatečně silná na to, aby hrála ve vládě dominantní roli. V tomto smyslu to asi také Mirek Topolánek myslel a v tomto slova smyslu to také má nějaké racionální jádro.
Myslel to podle nás i tak, že pro demokracii je dobře, když vláda, která dvakrát za sebou neuspěla, si poté odpočine v opozici, a naopak dlouholetá opozice dostane šanci vládnout.
Nerad bych vykládal slova Mirka Topolánka. Jednak nebyl žádný politický génius a jednak si myslím, že je jedním z těch lidí, kteří současný stav společenského marasmu zavinili. Ale obávám se, že Bohuslav Sobotka není natolik silnou osobností, a navíc nebude mít tak silnou většinu, pokud se tedy stane premiérem, aby tuto zemi z onoho marasmu dostal.
Dělá sociální demokracie dost proto, aby byl její volební výsledek dobrý?
Kampaň sleduju z výšky — obrazně řečeno — šestého patra, myslím si, že jsem hodně nad věcí. Přesto se mi celkově kampaň zdá — a tím nemyslím jenom sociální demokracii — málo nápaditá, bez myšlenek, bez tématu, bez osobností. Je to na hranici trapnosti a beznaděje.
Dnes jsem byl nakupovat, zastavil vedle mne člověk a říkal: „Vždycky jsem volil sociální demokracii, volil jsem vás. Ale teď nevím, koho mám volit. Koho mám volit? Koho mám volit?“ Několikrát to zopakoval.
Přiznám se, že nedávám lidem odpovědi na tuto otázku. Na to si musí každý odpovědět sám. Společnost nebo její významnou část v každém případě ovládla beznaděj. A je potřeba vidět, že současná volební kampaň k tomu zřejmě přispěla.
Nechci se pouštět do detailů, avšak pokud se například dívám na některé předvolební debaty, tak, ať už je to věc moderátora a volby témat, anebo těch, kteří v nich vystupují, je to děs. Dá se říct, že jako politický profesionál na kampani hledám těžko něco pozitivního. Jak to pak musí vnímat laici...
Myslím si, že nadcházející volby jsou nějakým předělem. Teď ale nevím k čemu. Možná k nějaké „berlusconizaci“ české politiky... Mirek Topolánek by namísto pokusů o státnická prohlášení, která se k němu opravdu nehodí, měl přemýšlet nad stavem české pravice a nad tím, proč se jejím hegemonem už v příštích volbách může stát nový český „Berlusconi“ Andrej Babiš. Je to velmi reálné, se všemi pozitivními i negativními, nebo chcete-li obráceně, se všemi negativními i pozitivními rysy, které to bude znamenat.
Babiš osobnosti nemá, zřejmě se jich bojí
Říkáte, že se české společnosti zmocňuje beznaděj, kterou kampaň prohlubuje. Proč si myslíte, že to tak je? Kde se promarnila příležitost vrátit lidem naději?
Přiznám se, že jsem o tom tak hluboce nepřemýšlel. Ale v zásadě jsem to naznačil v tom, co jsem říkal. Politické strany se nezabývají do hloubky programem, nemají ho propracovaný, chybí jim výrazné osobnosti...
Čím to, že stranám chybějí osobnosti?
Problém spočívá ve způsobu výběru kádrů, včetně například sociální a občanské demokracie. Výběru kádrů se zmocnila řekněme regionální oligarchie a ta mezi sebe nikoho nepustí. Výsledkem je zprůměrování jejich úrovně, a pokud se objeví někdo nadprůměrný a pronikne, tak jde spíše o velké překvapení. Takový člověk se musí umět hodně přetvařovat.
Prakticky je to nemožné. Faktem je, že síla hnutí Andreje Babiše by měla být naopak v tom, že by měl osobnosti vytahovat jako kouzelník z klobouku. On je může skutečně vytáhnout a umístit na volitelné místo, protože ANO je jeho strana, jeho osobní projekt. Ale ani on je nemá.
Andrej Babiš si k sobě nevybere osobnost, která je silnější než on. Při vší úctě k Věře Jourové, kterou jsem měl rád, byla to moje náměstkyně, je potřeba říct, což jsem zatím veřejně nikdy neřekl, že můj nástupce na ministerstvu pro místní rozvoj Radko Martínek ji vyhodil pro neschopnost. Přes mé protesty. Asi dvakrát jsem mu v tom zabránil, přesto jsem napotřetí řekl, že pokud ji považuje za neschopnou, ať ji vymění.
Pokud jde o Martina Stropnického, když se stal uměleckým šéfem Vinohradského divadla po Jiřím Menzelovi, tak jsem si říkal, že půjde o oživení, protože to Menzelovi nešlo. Pak jsem se mu ale roky omlouval, protože Menzelův repertoár Vinohradského divadla, který jsem znal nazpaměť, byl opravdu mimořádný. Krátce po jeho odvolání jsem do Vinohradského divadla přestal chodit.
Repertoár, který zaváděl nový umělecký šéf, byl totiž nekoukatelný. Což hlavně zaznamenali diváci a to divadlo se nemůže z anabáze Martina Stropnického vzpamatovat dodneška. Současný šéf Tomáš Töpfer to dává horko těžko dohromady.
A to jsou Babišovy esa. Mohl bych ještě jmenovat zmateného profesora Zlatušku. Jinak řečeno, je to děsuplné představení a není to tím, že tu schopní lidé nejsou. V Babišovi je něco, co brání, aby k němu lidé přišli. Myslím si, že se ale může stát, že někdo silný se tam objeví. Možná pan Telička nebo někdo s podobným renomé, kolem kterého se lidé ze společenských elit začnou objevovat. Lidé, kteří se stanou gravitačním polem české pravice.
Ale to je starost české pravice. Osobně vůbec pravicovému voliči v těchto volbách nezávidím.
Miloš Zeman nebere ohled na realitu
Pokud přes všechna úskalí, o kterých jste mluvil, sociální demokracie sestaví jednobarevnou menšinovou vládu opřenou o komunisty, co podle vás dokáže zvrátit z toho, co tu za posledních sedm let prosadily pravicové vlády?
Je otázka, co zvrátit chce. Co mohou zvrátit lidé, jako je Bohuslav Sobotka, kteří jsou spjati přes pana Pokorného s kauzami typu OKD?
Myslíte, že zruší zdravotní poplatky?
Tak, bylo by to dobře, kdyby zrušili všechny zdravotní poplatky. Ale myslím si, že narazí na realitu státního rozpočtu, který je připraven na příští rok. Prakticky budou moci realizovat svůj program až od roku 2015. Ta vláda bude ve velmi složité situaci, pokud to vůbec bude levostředová vláda.
A to proto, že od ní lidé budou očekávat rychlé změny a zároveň bude jednat pod tlakem prezidenta, jeho ambic a také pod tlakem lidí, kteří v sociální demokracii na prezidenta vsadili a spojili se jménem Miloše Zemana svůj kariérní růst.
A z druhé strany bude pod tlakem ekonomické reality: k nějakému oživení ekonomiky sice nejspíš příští rok dojde, ale bude to oživení jedno až dvě procenta, což žádné velké příjmy do státního rozpočtu nepřinese a například důchody prakticky neporostou, spíše budou reálně klesat, v nejlepším případě budou stagnovat. Státní zaměstnanci budou s reálnými příjmy také na svých.
Čili změna ve společnosti, pokud jde o její materiální stránku, nenastane. A pokud jde o ty další roviny, to znamená například boj proti korupci, tak si nemyslím, že ČSSD je v současnosti ve stavu, který by ji umožňoval být řekněme nositelem nějakého étosu v této oblasti. Má zkrátka svoje problémy.
Zruší podle vás případná vláda ČSSD církevní restituce?
Je otázka, jakým způsobem se restituce dají zastavit. Zejména pokud Bohuslav Sobotka i Michal Hašek blouzní o lidovcích jako o případném koaličním partnerovi. Tím vlastně říkají, že jim o nic takového nejde. Jediná možnost, jak si řekněme trošku na restituce posvítit, je udělat nějaký model spolupráce s komunisty.
K tomu ale snad situace směřuje. Anebo máte dojem, že to může dopadnout jinak?
Beru vážně prohlášení některých lidí, jako je například Michal Hašek, kteří prohlašují, že s komunisty ČSSD vládnout nikdy nebude.
Může podle vašeho názoru nastat scénář, dle kterého Miloš Zeman pověří sestavením vlády právě Michala Haška?
Pokud sociální demokracie vyhraje volby a levicová většina bude nějakých 105 až 110 poslanců, což si ovšem nemyslím, že se stane, Miloš Zeman by si nedovolil jmenovat premiérem Haška.
Nicméně u Miloše Zemana je možné cokoli. Ostatně jsme to viděli v posledních týdnech v souvislosti s přípravou jeho cesty do Izraele. Ukazuje se, že problematičnost některých jeho vlastností, které byly dříve řekněme latentním problémem, eskaluje. On prostě v řadě otázek nebere ohled na realitu.
A hlavně u sebe nemá nikoho, kdo by ho korigoval. Dřív to byli v sociální demokracii Stanislav Gross nebo Petra Buzková. A vůbec bych neodsuzoval ani činnost Miroslava Šloufa, který prostě také Miloše Zemana korigoval.
Faux pas, které se Zemanovi stalo při jeho viróze, by Miroslav Šlouf nikdy nedovolil. On by mu řekl: „Miloši, podívej se na sebe do zrcadla, v tomhle stavu nemůžeš jít mezi lidi, pokud jsi dostal takovouhle virózu.“ Chci říct, že Šlouf byl politický profesionál, a dneska u sebe Miloš Zeman nikoho, kdo by ho takto korigoval, nemá. Teď navíc dostal úder na solar plexus prostřednictvím své dcery, což je jeho nejbližší osoba, kterou má asi i rád.
Myslím, že i Miloš Zeman má takové lidské rysy, což se někomu může zdát divné, ale svou dceru má nejspíš upřímně rád. A teď se stane toto. Lidsky ho to muselo strašně zasáhnout a je otázka, zde se do voleb ještě vzpamatuje nebo ne. Pokud se nevzpamatuje, jeho SPOZ se do Poslanecké sněmovny nedostane. A to se všemi pozitivními důsledky, které to pro český politický systém bude mít.
Ve svých pamětech o zemanovcích píšete jako o projektu, který v roce 2010 sehrál roli nástroje k poškození levice. Jakou úlohu hrají nyní?
Jde o osobní nástroj Miloše Zemana. Podobnou roli hrají lidé, jako je Michal Hašek, i když si to třeba neuvědomují. Hašek hraje hru Čert a Káča: Káča se čerta drží, dokud to jde a dokud je to pro ni výhodné. Až to pro Haška přestane být výhodné, Miloše rád opustí.
A Zemanovci? Jakou mají perspektivu?
To bude záležet na jejich volebním výsledku. Pokud dopadnou pozitivně, to jest pokud se dostanou do Poslanecké sněmovny, může se z nich stát politická strana i na delší čas než na jedno volební období. Nevěřím ale na politické strany, které nemají ani ideový základ, mají vágní program, jsou pouhou sbírkou osob, ani ne osobností, protože tam se o osobnostech mluvit nedá.
Jinak řečeno, SPOZ žádným přínosem pro českou politiku nebudou, snad kromě toho, že mají sloužit jako vehikl pro prezidenta k tomu, aby mohl lépe tlačit na levicovou vládní koalici a na sociální demokracii a posilovat svoji osobní pozici, tedy režim osobní moci. Žádnou jinou přidanou hodnotu u nich nevidím.
Naopak, pokud získají nějakých 4,8 % hlasů, půjde samozřejmě o hlasy, které budou scházet levici.
Pokud seženu peníze, povedu svou stranu v evropských volbách
Strana LEV 21 se ovšem o hlasy rovněž uchází, vy osobně jako její jednoznačně nejvýraznější osobnost ale nekandidujete. Co tím manévrem sledujete?
Není za tím nic složitého. Pokud by strana se mnou v čele měla možnost bez peněz získat 1,5 až 3 % hlasů, nemá smysl se nechat rozstřílet na barikádě. Pětiprocentní hranici bychom nebyli schopni bez peněz v soutěži, kde lítají stamiliony, překonat. Má sice asi smysl, aby si mí mladí kolegové zkusili volební kampaň, to je ale asi tak všechno.
A hlasy pro LEV 21 levici chybět nebudou?
Nemyslím si, že to budou rozhodující hlasy, aby chyběly. Kromě toho si myslím, že kampaň, tak jak ji sleduji, je zaměřená na lidi, kteří by volit stejně jinak nepřišli.
Když jste byl předsedou sociální demokracie, ve všech pádech se skloňovalo slovo modernizace. Rozuměli jsme tomu tak, že ji chcete přiblížit poměrům běžným v západoevropských sociálních demokraciích. Jak se vám v tomto kontextu líbí vizuály kampaně LEV 21?
Řekl jsem otevřeně, že s nimi nesouhlasím. Musel jsem ale respektovat většinu, která se ve straně vytvořila. Faktem je, že záměr šokovat vnímám jako sexistický, je to v rozporu se vším, co jsem v životě dělal. Navíc si nemyslím, že jde o něco, co přinese hlasy navíc. Marketingově je to podle mého názoru za pět, nicméně nevidím to jako rozhodující faktor pro volební výsledek. Ale jsem samozřejmě rád, že za těchto okolností nejsem lídrem.
Jste jednou z nejvýraznějších osobností sociálnědemokratického hnutí, přinejmenším v jeho novodobých dějinách po roce 1989. Když jste z ČSSD odcházel, mohl jste do určité míry oprávněně předpokládat, že s sebou strhnete část voličského potenciálu, nějaký voličský blok. To se ale prozatím nestalo. Jaký máte další plán? Jak dlouho se chcete o vybudování nějaké své vlastní platformy pokoušet?
Myslím, že nebližší volby, které se uskuteční po sněmovních, jsou volby do Evropského parlamentu. Myslím, že jsou optimální z hlediska dosažení volebního úspěchu národních socialistů. A to proto, že to záleží na popularitě lídra. A myslím si, že přes snahu médií a rozličných zájmových skupin, které tvoří ve společnosti jistý blok, je možné uspět.
K tomu ale potřebujete peníze. V politice bez peněz není možné působit. I to je odpověď na vaši otázku, kdy se podaří strhnout voliče. Tehdy, až budu mít peníze. Marketingový plán, jak to udělat, samozřejmě mám. Ale investoři, kteří by chtěli investovat do levicového projektu, se nehrnou.
Vždyť každý z nich sleduje jenom to, zda by to mohlo levici oslabit. Myslím si přitom, že by tento projekt levici neměl oslabit, protože by získal nejen hlasy zavedených stran, nýbrž i některé hlasy nerozhodnutých voličů, lidí, kteří dneska tápou a nevědí, koho volit.
Máte nastavenou nějakou osobní hranici úspěchu a neúspěchu v evropských volbách, kdy si řeknete, že v tomto projektu nemá smysl pokračovat?
Pokud bych viděl, a to je součást mé kvalifikace, že úspěšní být nemůžeme, nemusím za každou cenu kandidovat. Mám přesnou představu o tom, jak připravit volební kampaň, vést ji. Pokud bych věděl, že neuspěju, do voleb bych nešel. Ostatně právě v těchto dnech si připravuju své běžné angažmá, práce ani své budoucnosti mimo politiku se nebojím.
Kdybych zůstal ve vedení ČSSD, Zeman by se prezidentem nestal
Nepředpokládáme, že byste nám řekl, i kdybyste to tak v koutku duše cítil, že litujete svého odchodu z ČSSD. Přesto se vás chceme zeptat, zda ve scénářích do budoucna, které zvažujete, je i možnost vaší reintegrace do ČSSD?
Sociální demokracie je pro mě uzavřená kapitola. I lidsky i politicky. V roce 2005 jsem se stal předsedou vlády a zároveň jsem převzal odpovědnost za stranu, která měla preference někde kolem deseti procent. Lidé, které jsem tahal nahoru, které jsem dostal do hejtmanských úřadoven či do krajské politiky po volbách v roce 2008, se ke mně po té, co jsem sám, na základě vlastního rozhodnutí, odešel z funkce předsedy sociální demokracie, zachovali nechutně. Nechci s nimi mít nic společného ani lidsky, ani pracovně.
To, že jsem socialista, neznamená, že musím být organizován. Nota bene dneska jsem předsedou socialistické strany, která má svůj socialistický ideový základ, máme propracovaný hospodářský program. Nicméně za každou cenu dělat politiku nemusím.
S tím lze jen těžko polemizovat, obzvlášť když neznáme pozadí a podrobnosti toho, o čem hovoříte. Ale přece jenom, když vidíte vývoj sociální demokracie od vašeho odchodu a zejména peripetie s Milošem Zemanem, nutně nás napadá, že kdybyste zůstal blízko vedení ČSSD, nebo součástí jejího širšího vedení, strana by byla daleko disponovanější Zemanovu tlaku čelit. Nenapadá vás, že jste sociální demokracii chyběl v době, kdy vás nejvíce potřebovala?
Oni mne ale přeci ztratili sami. Byl jsem víceméně donucen odejít, takže nevím, proč bych měl něčeho litovat. Je zřejmé, že kdybych byl ve vedení sociální demokracie, nebo na ně měl vliv, Miloš Zeman by se prezidentem nestal. Chybu udělalo vedení ČSSD tím, že se zbavilo jediného kandidáta, který mohl Miloše Zemana, Karla Schwarzenberga nebo Jana Fischera porazit. A tím kandidátem byl Jan Švejnar.
Nominace Jiřího Dienstbiera prostě rozhodla o tom, kdo vyhraje prezidentskou volbu. To přece dneska musí vidět každý. Oni mohli pouze opsat scénář, který jsme použili v roce 2008. Člověk, který se neopíral o nějakou silnou politickou stranu — ČSSD tehdy měla čtyřiaosmdesát mandátů v parlamentu a ODS 122 — přesto málem dokázal nemožné. Zkrátka se nám bezmála podařilo Švejnara na Hrad prosadit.
Stejný scénář mohlo použít vedení ČSSD i v přímé volbě. A kdybych tam byl, tak bych na tuto variantu asi tlačil. Síly, které mě chtěly dostat ze strany, byly ale prostě takové, že nemělo smysl se tomu vzpírat. Neměl jsem důvod nechat se urážet na každém kroku, nemít zázemí a nemít možnost říkat co chci v Poslanecké sněmovně. To není pro mě. Jsem tu od toho, abych pracoval pro lidi, pro voliče, anebo politiku nemusím dělat.
Nyní se chlapcům možná situace, ve které se nacházejí, líbí, přesto by si mohli po třech a půl letech udělat „sčot“, jestli se jim to všechno vyplatilo. Když jsem si nechal po té štvanici, kterou jsem zažil před volbami v roce 2010, udělat zdravotní testy, můj profesor, který je vyhodnocoval, říkal, že jsem na tom nebyl dobře. Když jsem si je nechal udělat letos v lednu, žádný zdravotní problém mi nenašli. Odchodem z ČSSD jsem si velmi pravděpodobně prodloužil život o celou řadu let.
Všechno má svoje a i kvalita života bez politiky má svoji cenu. Aspoň pro mě. Tím ale neříkám, že třeba do budoucna, kdyby by se strana ocitla v podobné situaci jako v roce 2005, že by mne to nezajímalo. Navíc se obávám, že se tam během roku dvou může dostat.
Rath sháněl peníze pro stranu. Za mě by se to nestalo
V úvodu jste mluvil o tom, že strany nejsou schopny přivádět do politiky osobnosti. Vy jste své období vymezil roky 2005 až 2010. Vyčítáte si v tomto ohledu něco? Například že jste ve straně nevytvořil lépe podmínky pro osobnosti, které by v ní byly schopny výrazněji působit? Jaké osobnosti jste vy ve straně vytáhl?
Přece jsem obecně vzato otevřel dveře desítkám zajímavých lidí úspěchem v krajských volbách. To strana začne zhodnocovat v těchto volbách a zejména v příštích pěti deseti letech. Protože ti lidé se dostanou do produktivního věku a měli by postoupit do dalšího politického patra.
Nejsou to titíž lidé, o kterých jste mluvil jako o regionální oligarchii?
Není to totéž. Často totiž nemusejí být přímými držiteli moci. Jsou to lidé, kteří pracují velmi dobře. Jmenovat můžu třeba Marcela Chládka, který určitě není žádný oligarcha, je součástí nějakých rozhodovacích procesů a je to velmi dobrý člověk, který pracuje na úrovni kraje. A navíc je senátorem. Je to určitě člověk, kterého se podařilo vytáhnout díky ohromnému úspěchu v roce 2008.
Další z takových osobností je David Rath, který byl výtečný ministr zdravotnictví. Jiná věc je, jak dopadl. Jsem ale přesvědčen, že sháněl straně finance, to každý soudný člověk musí vědět, že si David Rath ty peníze nestrkal za žebro, aspoň ne za svoje…
S Davidem Rathem jsme dokázali v roce 2006 vyřešit všechny problémy, které na ministerstvu zdravotnictví nastřádali jeho předchůdci prakticky od začátku 90. let. Nastavili jsme financování zdravotnictví tak, že přežilo celou éru pravice. Až dneska je v situaci, kdy by potřebovalo nové impulsy.
David Rath byl skutečně mimořádnou osobností. A pokud bych byl předsedou, určitě by se s ním nestalo to, co se s ním stalo.
Proč si to myslíte?
Prostě tvrdím, že by se to nestalo. Nikdy bych nepověřoval lidi z krajů tím, aby zajišťovali finance pro stranu. Řeknu to pouze v obecné rovině: riziko je příliš velké.
Za druhé Slávek Jandák. Veškeré výhrady, které k němu mají lidé, jak on říká, gruppenführeři pravdy lásky…
No, to jsme třeba my dva…
Slávek Jandák, když ho srovnám se všemi jeho nástupci, tak byl člověk, který měl aspoň trošku praktického uvažování. Za Slávka Jandáka šly aspoň nějaké investice divadlům, státní opeře, Národnímu divadlu… Kromě velkých řečí, které tu a tam má, se žádné velké chyby nedopustil. A pro sociální demokracii to byl perfektní lídr, v Jihočeském kraji dělal dobré výsledky.
Taktéž David Rath byl jedním z lidí, kteří udělali výborný výsledek v krajských volbách v roce 2008. On, Michal Hašek a další byli lidé, které jsme mohli lidem ukázat, šlo o novou krev. Michala Haška jsem přece udělal z bezvýznamného poslance předsedou našeho sněmovního klubu. V prvním roce byl sice přítěží, pak už byl ale jenom pozitivní devizou.
Nebo Jiří Šlégr. Jako člověk, který je sportovní národní hrdina, byl také přínosem pro sociální demokracii. Nedá se prostě říct, že jsem neměl odvahu ty lidi vytahovat, ale samozřejmě to nebylo snadné. A samozřejmě by to nyní chtělo v každém kraji někoho vytáhnout, protože v situaci, kdy máte čtrnáct televizních debat a deset z nich sociální demokrat prohraje, nemůžete uvažovat o tom, že budete mít přes třicet procent.
Něco se povedlo, něco se nepovedlo. Pan Pecina byl také člověk, kterého jsem vytáhl do politiky.
Teď ale mluvíte o věcech, které se nepovedly, ne?
Ale to vůbec ne. Pecina jakkoli nebyl zvlášť úspěšný ve volbách, přeci jen je to figura. Stejně tak Jan Kohout je figura. To jsou lidé, které jsem vytáhl do politiky já. Nevím, kdo od časů Miloše Zemana, který ale stranu svým způsobem dotvářel a mohl přitahovat nějaké zajímavé osobnosti, což se mu více nebo méně dařilo, kdo prokázal v tom zavedeném systému stranické oligarchie větší odvahu. Vladimír Špidla ne, Stanislav Gross na to neměl čas a u Bohuslava Sobotky jsem to zatím nezaznamenal.
Mnozí z těch, které jmenujete, ale v současné době sociální demokracii poškozují. Mnozí například před prezidentskou volbou podpořili Miloše Zemana a další nyní ČSSD opustili a kandidují za SPOZ.
Kdo z nich kandiduje za zemanovce? Kohout přece ne?
Pecina například. A Hašek zvolil v posledních měsících strategii, která spočívala v upřednostnění vlastních zájmů skrze oslabení zájmů strany…
Jistě. To už ale byla záležitost současného vedení ČSSD, aby mu dalo nějakou perspektivu. To se všechno dalo udělat. Strana je dost velká pro všechny, i pro Pecinu. Pokud jde o Haška, nemůžu za to, že je strana rozpolcená.
Mám jedno manažerské heslo, které uplatňuju celý život: lidi nejsou špatní, lidi jsou jen špatně vedení. Takže to, že se po mém odchodu mnohé vyvíjelo jinak, neznamená, že třeba Honza Kohout nebyl vynikající ministr zahraničí Fischerovy vlády. Bohužel mi ho nevzali do čela plzeňské kandidátky, byl by perfektním lídrem. Pecina byl určitě objev, také ve Fischerově vládě. I další osobnosti tu byly.
Podobným způsobem je třeba dotvářet tvář sociální demokracie i dnes: sahat, mít odvahu překonat odpor ostatních. Pokud se dívám na čela některých současných kandidátek, výkony jsou slabé. Výkony lídrů v televizních debatách, na které se dívají statisíce lidí, a taky se podle nich orientují, jsou velmi slabé. A je to ještě mírně horší, než před čtyřmi lety. Někdy výrazně horší.
Když si svou éru rekapitulujete, nacházíte něco, co ve vás hlodá? Co byste, pokud byste měl příležitost, udělal rád jinak?
Přiznám se vám, že o tom nijak zvlášť nepřemýšlím. Uzavřel jsem tuto kapitolu onou knihou pamětí a nijak zvlášť se k tomu nevracím. V ČSSD jsem našel řadu zajímavých lidí, lidí, se kterými si lidsky rozumím a nyní už nepotřebuju řešit to, co bylo. Myslím, že to byla úspěšná éra a až se tomu jednou budou věnovat historici, třeba se budou zabývat také otázkou, proč byla ČSSD v letech 2006 až 2008 tak úspěšná.
A vlastně i v roce 2009, kdy se konaly evropské volby. Myslím si totiž, že příští rok strana sedm mandátů neobhájí. Evropské volby se netýkají provozu domácí politiky jako volby sněmovní či krajské. Evropské volby nejsou pro levicového voliče nijak zajímavé. Skok ze dvou europoslanců na sedm byl maximum toho, co se mohlo povést.
Myslím, že by se vedení ČSSD mělo zabývat tím, co se stalo, že již nejsou schopni těchto výsledků dosahovat. To je jediné, co bych jim poradil. Ale jak říkám, podle mě nemá smysl hrabat se v minulosti.
VRATISLAV DOSTÁL, JAKUB PATOČKA