Státní zástupci, výroky primitivních bubáků v Utrpení Václava Moravce, galerka v paláci nad Vltavou. Koláž z tolika nepřijatelných jevů si vyžaduje dívat se chvíli jinam. Je třeba seznámit se s mladými a perspektivními, co to tady výhledově vytrhnou, a to hned, jakmile odmaturují a někdo zlomyslný jim vysvětlí, proč odsud neodjet. Oxfordy i Harvardy pod jejich vlivem, ostatně, už pár let prospívají. Namísto politických nul a drobných jedniček představuji mladé české debatéry, mistry světa pro rok 2013.

Protože zpráva o každém národním vítězství vyžaduje plurál majesticus, abychom i my, co sedíme doma a rosí se nám čela z vedra a frustrace, měli dojem, že se nás to týká, můžeme po zbytek roku tvrdit: porazili jsme Angličany, takřka automatické favority a něco jako vynálezce tohoto typu soutěžního pření.

Na domácí půdě jsme rozbili Američany, kteří základní pravidla debatování dávno integrovali do způsobu, jakým se v USA diskutuje o záležitostech veřejné politiky. Nelekli jsme se Skotů, které si z jediného mistrovství světa, na němž jsem byla, pamatuju jako ještě nebezpečnější, protože zasmušilejší a motivovanější, než Angličany. Zastavili jsme Australany, jimž jsme se kvůli přízvuku a plážové nenucenosti za mých časů trochu posmívali, než jsem jim naletěla na epesní diskusní špek a projela svému týmu jedno ze závěrečných kol.

Kolega z državy Down Under ke mně v křížových otázkách utrousil, že země někdejšího komunistického bloku jsou ve srovnání se západní Evropou výrazně homofobní, a nelze proto s přihlédnutím k celospolečenskému klimatu doporučit homosexuálním párům adoptovat děti. Psal se rok 2001 a mně málem praskla cévka vzteky. Provokuje, a ještě mi čechrá patriotická peříčka! Přemýšlím, jestli bych se v roce 2013 hádala (a tudíž prohrávala) tak usilovně. O tomhle možná ještě ano.

Nové hvězdy z několika českých gymnázií podobné lapálie nezastavily. Prostě byli v dubnu v New Yorku na International Public Policy Forum 2013 nejlepší a o nějakém handicapu, že jejich rodnou řečí je čeština, se není třeba zmiňovat. Naopak, pro větší požitek z vědomí, jakými jsou „naši mladí“ globálními činiteli, doporučuji každému příslušníku tohoto vítězného národa vzpomenout si na úvodní řeč někdejšího premiéra Mirka Topolánka při zahajování zimní liberecké olympiády, nebo co to bylo, že to mělo podobný rozpočet a starořecké účetnictví.

Napříč debatními typy se obecně posuzuje schopnost formálně, obsahově a eticky obhájit stanovisko, za které odpovídá jednotlivec nebo tým. Hodnotí se vůle pracovat s oponentem na společném cíli, kterým je odpověď či varianty řešení diskutované otázky, nikoliv teatrální přejezd tanku přes jeho hračky. Čili něco, co v české veřejnoprávní, soukromé ani jiné televizi neuvidíte, ale to sem nepatří, jelikož toto je výhradně optimistický text.

Co tam ale pro zlepšení nálady vidět můžete, pokud zapátráte mezi lepšími českými řečníky, bývají například diskuzní perly bývalého prezidenta Václava Klause. Mezi mé nejoblíbenější dlouho patřila televizní bitka předcházející předminulým prezidentským volbám, v němž Václav Klaus zdrtil Jana Švejnara. Donutil ho seriózně pohovořit na téma „jak zrušit válku“. Bylo to moc pěkné, měl se pozastavit nad rozpočtem na obranu.

Český tým letos nejlépe přesvědčil porotu včetně opravdového amerického astronauta Mikea Massimina o tom, že mise s lidskou posádkou mají a nemají být zásadní součástí vesmírného programu. Ano, mají a nemají — debatér musí umět svůj argument prodat i zatratit. Chtěla bych slyšet, jak by pojali to rušení války, zejména její obhajobu. Určitě (a to myslím vážně) by přišli s něčím humánním, co by se celkem dalo akceptovat.

Takže ještě jednou: jsme prostě mistři. A až tahle politická ekipa... O co jí může jít? Prostě až půjde do důchodu, přijdou debatéři a celé Evropě vysvětlí, že se jí tahle dekáda v české politice jenom zdála. Tak určitě.