Curitiba je město, které netrápí na brazilské poměry mnoho problémů. Není zde vysoká kriminalita, špatná situace s odpadem ani extrémní chudoba. Právě naopak. V rámci Brazílie se hlavní město státu Paraná řadí mezi ty nejvyspělejší, nejzelenější a nejtolerantnější. Město podporuje recyklaci, řidiči jezdí relativně ohleduplně (v Brazílii to znamená, že se nesnaží zabít každého chodce, který se jim připlete do cesty), lokální vláda podporuje výstavbu parků a úspory energie. Ve městě jako je Curitiba by si přál žít prakticky každý Brazilec, a zvláště ti z chudého severu, z nebezpečných velkoměst, jako je Salvador, Recife nebo Fortaleza. Přesto se i tady v pátek 23. června protestovalo; především na podporu celostátních protestů, proti zkorumpovanému mistrovství, extrémistům v Kongresu, kontroverznímu zákonu o ztížení trestního stíhání. A ano, také proti vysokým cenám hromadné dopravy, které tady v Curitibě vzrostly za poslední rok třikrát.

Když jsem se vydával za prudkého deště do centra města, podle všech zpráv se zdálo, že se demonstrace vůbec neuskuteční. V pátek napršelo za jediný den tolik, co obvykle za několik týdnů. Stát Paraná zasáhly povodně, ve zprávách se objevily informace o prvních obětech. Byl jsem promočený na kost během minuty, používat deštník vůbec nemělo smysl. A autobusy do centra města přestaly jezdit; spolu s ostatními netrpělivě čekajícími jsem se na autobusové zastávce tísnil skoro hodinu.

„Vláda nechce, abychom protestovali,“ stěžovala si žena, která se představila jako Maria. „Úmyslně zablokovali autobusy.“ Je pravda, že při pohledu na hromadnou dopravu bezproblémově proudící na opačnou stranu se taková myšlenka vkrádá do hlavy. Zvlášť, když první autobus, který přijede kýženým směrem, pouze vypustí všechny pasažéry a dál nejede.

Po dalších dlouhých minutách autobus konečně přijíždí a mně se sotva podaří vtlačit se dovnitř. Je plno k prasknutí; na první pohled rozeznávám potenciální demonstranty podle brazilských barev na obličeji a složených transparentů. Všichni jsou nervózní. Obzvlášť je to vidět na řidiči autobusu, jenž nás vypustí několik stanic před centrem, a když se další lidé pokouší dostat dovnitř, začne zasunovat rampu pro vozíčkáře ještě ve chvíli, kdy jsou na ní lidé. Jen zázrakem se nikomu nic nestalo. A hledání místa protestu začíná.