Ve středu 19. 6. 2013 zemřel zpěvák, hudebník, skladatel a básník Filip Topol, významná osobnost českého undergroundu, která se stala legendou již za svého života. Filip vstoupil na uměleckou scénu jako čestvý teenager v roce 1978 při příležitosti narychlo zorganizovaného živého nahrávání Pašijových her velikonočních skupiny Plastic People of the Universe ve stodole na Hrádečku u Václava Havla, kde vystoupil sólově před publikem z Havlova okruhu, do kterého patřil i Filipův otec, dramatik Josef Topol, a z okruhu Plastiků, v té době již pronásledovaných cenzory a Státní bezpečností.

Proces se skupinou Plastic People tehdy přiměl umělce a intelektuály z disentu k veřejnému vystoupení proti omezování občanských svobod, známému později jako Charta 77. V této době formuje Filip Topol se spolužáky a kamarády Davidem Skálou a Honzou Hazukou skupinu Psí vojáci, která se rovněž nevyhne výslechům a zákazům. Svůj veřejný debut si skupina odbyla v roce 1979 na IX. Jazzových dnech pořádaných Jazzovou sekcí a již při tomto prvním koncertě excelovala.

Skupina a především Filip Topol se tak dostali do hledáčku StB a ještě nezletilý Filip putoval v doprovodu své matky k prvnímu výslechu. Podobně jako Plastic People nebyl Filip primárně odhodlán bojovat proti režimu, ale režim si z něj vytvořil kulturní opozici těžkého kalibru, která o sobě i přes zákazy a perzekuce dávala stále silněji vědět. Samotná účast na koncertě Psích vojáků se tak stala minimálně pro příslušníky jedné generace aktem vzpoury a odporu proti normalizaci a režimní cenzuře.

V první polovině osmdesátých let nebylo myslitelné, aby Psím vojákům vyšla oficiální deska, přesto mezi příznivci skupiny kolovaly a donekonečna se kopírovaly koncertní nahrávky, které patřily k tomu nejlepšímu z domácí alternativní tvorby. Skladby jako Tažení krále Jana, Prasopes, Národ Psích vojáků a mnohé další se stávaly kultovními a vzhledem k tomu, že skupina nemohla legálně koncertovat, byla opředena mystériem Blanických rytířů, bojovníků, kteří nespatřeni a nepoznáni přesto přicházejí, aby hájili svobodu.

Filip byl typem takového bojovníka, neměl pud sebezáchovy, který by mu velel podřídit se a ustoupit moci. Z vlastní rodiny, kde jeho otec byl na indexu a nemohl umělecky působit, z nejbližšího okolí rodinných i osobních přátel, ale i z bezprostředních setkání s osobnostmi undergroundu jako byli Mejla Hlavsa, Mikoláš Chadima, Ivan Martin Jirous a další, čerpal morální sílu a přesvědčení, že prioritní je svobodná tvorba a zachování vlastní integrity a důstojnosti.

Absence sebezáchovných brzd však měla také své neblahé důsledky v sebedestruktivních extempore, kterými se Filip nešetřil, zejména pod vlivem alkoholu. Koncerty Psích vojáků byly vlastně Filipovými koncerty, málokdo dokázal vnímat také další členy skupiny. Za všech okolností usměvavý a očima těkající David Skála seděl soustředěně za bicí soupravou, zasněný a jakoby duchem nepřítomný Honza Hazuka „tvrdil basu“, avšak jejich přítomnost na pódiu byla zcela zastíněna výkonem a extravagancí Filipa Topola.

Divoké střídání rytmu, raketové vývrtky do vysokých ječivých poloh, následované hlubokými pády do melancholie a deprese vyjadřované mnohdy až mručením a vrčením, dlouhé, někdy až příliš dlouhé, nekonečné pomlky a pauzy, po kterých následovala rozvláčná recitace, aby v nestřeženém okamžiku přešla znovu do exploze emocí a křiku, který jen místy připomínal zpěv.

Ale následující píseň již mohla být jemným šansonem, milostnou písní, či unylou zpovědí Psychokillera, který znuděně vypráví svůj zvrhlý čin. Filip byl pověstný svým „krocením klavíru“, jak to sám nazýval, kdy bušil lokty i pěstmi do kláves, hrál nohama i hlavou, teprve nedávno zaschlé strupy na čele a na kloubech odřených od kláves mu praskaly a klaviatura se zbarvovala jeho krví.

Teatrální gesta a grimasy dokreslovaly divokou show, propocený Topol zadýchaně uváděl další skladby a publikum vřelo v extázi. Jeho vybroušeným jazykem psané, vypointované texty přitahovaly pozornost ke každému následujícímu slovu, jeho kultivovaná vulgarita, provokativní dráždivost a verbální sexappeal dokázaly vygradovat každý koncert a pokaždé působit přesvědčivě a grandiózně.

Ač je to těžko představitelné, kapela ve složení klavír, baskytara a bicí dovedla roztancovat nejen klubové publikum, ale i sály jako pražská Lucerna a později i tisícihlavé publikum na festivalech. Skupina měla své hity, jako byly Žiletky, Marylyn Monroe nebo Sbohem a řetěz, které fungovaly na posluchače jako hypnotikum a amfetamin zároveň. Skladby Psích vojáků mísily punkový drive, undergroundovou atmosféru, samozřejmost klavírní virtuozity klasikou odchovaného hudebníka a rockový zvuk celkového aranžmá.

Na pódiu šelma a bouřlivák, v zákulisí introvert a uzavřeně až depresivně působící samotář, takový byl Filip Topol. Ačkoli měl s alkoholem velmi blízký vztah, neúčastnil se divokých hotelových večírků s muzikanty na festivalech nebo na turné, po koncertech sedával většinou osamoceně na baru se skleničkou vína a cigaretou, mluvil tiše a rozvážně, měl přímý, ale plachý pohled.

Řvoun, velikán a klapkobijec doslova a do písmene, jak byl vnímán z pódia, najednou v osobním kontaktu překvapoval subtilností, kavalírskou jemností, drobnou, až rachitickou postavou, zřejmou zranitelností. Již konec osmdesátých let, ale hlavně začátek devadesátých znamenal pro Psí vojáky období slávy a uznání, ale Filipa zastihl příchod svobody a možnosti plně se věnovat hudbě a psaní ve špatné kondici.

Fanoušci poprvé odcházeli z koncertů zklamaní, texty písní se měnily v závislosti na míře opilosti zpěváka, extravagance přerůstala do exhibicionismu a celková známka za umělecký dojem bývala občas na spodní hranici škály. Měnila se i sestava skupiny, což její kvalitě nepřidalo. Do Filipova scénického projevu se začaly dostávat agresivní prvky, vzteklá gesta, nerudnost a podrážděnost.

Roky postupného upíjení se a probdělých nocí se sečetly a Filip čelil prvnímu ataku na svůj život, který vyslala jeho přepáleným cukrem zničená slinivka. Přečkal jej, ale zkušenost zápasu o přežití jej poznamenala, stejně tak jeho tvorbu, která se z expresivního výbuchu emocí a zlosti stala dovnitř obráceným sebezpytem, hledáním bez nacházení, projevem touhy po zúčtování.

Zmizel režimní nepřítel, který byl tolika lidem motivací k rázným činům, ale bez jeho evidentní přítomnosti život postrádal smyslu a ztrácel šťávu. Filip byl bojovník, ale k boji tu zůstali jen démoni, nemoci a komplikovaný osud. Útěchu a odpočinek nacházel v hudbě starých mistrů a v samotě.

Nepřestával tvořit, ale sen o životě úspěšného profesionálního muzikanta se ve složité době naplnit nepodařilo. Satisfakcí byly sice méně časté, ale stále naplněné koncerty, na kterých obnovená kapela Psích vojáků fascinovala opět publikum na prahu dospělosti, což bylo důkazem nadčasovosti Filipovy tvorby. Přes všechny peripetie zůstával Filip spokojeným a skromným muzikantem, který hledal v životě poznání, potěšení a optimismus.

Ačkoli Filip Topol nakonec zvolil disciplínu a snahu zůstat zdravý a dokázal se vymanit ze závislosti na alkoholu, zemřel jako pravý rocker před padesátkou. Jeho „vzpomínkami zmučené“ a „žiletkami v těle, žiletkami na těle a žiletkami ve vlasech“ zraněné tělo si zcela jistě vzalo Peklo. Ale jeho za svobodou instinktivně jdoucí duše snad nalezla přímou cestu do Nebe. Jeho nezapomenutelná tvorba tu zůstává, i když její autor a performer k ní bude scházet.

Galerie (5)