Před nedávnem vzrušila velkou část naší společnosti zpráva, že skupina občanů údajně romské národnosti brutálně zbila manželský pár, který se v noci vracel z diskotéky. Celý incident zachytily bezpečnostní kamery ve městě Duchcově, kde se tato politováníhodná událost stala.

Na útok okamžitě zareagoval předseda Věcí veřejných Vít Bárta který mj. konstatoval: „Není žádným tajemstvím, že bezpečnostní situace v tomto regionu s nízkou zaměstnaností je vyhrocená. Jinými slovy není vyloučeno, že se násilnosti mohou vystupňovat a rozšířit. Občané by v tomto případě měli mít právo chránit své zdraví a majetky." Věci veřejné nyní připravují úpravu legislativy ve smyslu hesla „Můj dům, můj hrad“, jež vychází z amerického zákona. „Ten v zásadě zcela vylučuje nepřiměřenou obranu při ochraně svého obydlí a dovoluje vetřelce zastavit jakýmkoli způsobem. Je velmi pravděpodobné, že tento incident nebude ojedinělý, proto apeluji na ostatní poslance, aby podpořili návrh na rozšíření nutné obrany," dodal předseda Véčkařů Bárta.

Rád bych v této souvislosti poukázal na jeden rozšířený omyl. Mnoho lidí se mylně domnívá, že dle dnešního práva musí být obrana přiměřená útoku — resp. že může být maximálně stejně silná, ale nikdy silnější. To ovšem není pravda. Bohužel média a někteří politici tuto právní „pověru“ mnohdy zbytečně přiživují.

Chtěl bych důrazně konstatovat, že v České republice již nyní obrana z právního hlediska nemusí být přiměřená útoku. De facto to ani mnohdy nejde. Jen platí, že způsob obrany nesmí být zcela zjevně neúměrný rázu útoku. Tedy nesmí se jednat jen o extrémní — slovy Ústavního soudu ČR „přehnaně silnější“ — obranné postupy, v nichž byste např. stříleli z pistole na bezdomovkyni, která se Vám snaží dát pohlavek či vás kopnout.

Můžete se zeptat šikovnějšího studenta třetího ročníku právnické fakulty, který se seznámil alespoň se základy trestního práva, a ten vám poví, že účinná obrana musí být ze své podstaty důraznější, aby skutečně mohla útok relevantně odvrátit. Dodejme, že orgány činné v trestním řízení již dnes dostatečně přihlíží (tedy pakliže postupují správně) také ke stresu napadeného občana, který je přepadením vyvolán.

Připomeňme si, ve stručnosti, několik judikátů našich soudů k tématu:

Samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Podmínkou nutné obrany není skutečnost, že útok nebylo možno odvrátit jinak. Obránce není povinen ustupovat před neoprávněným přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na zájem chráněný trestním zákonem.

Jednání v nutné obraně je právem občana a je na něm, zda se rozhodne pro obranu nebo pro jiné východisko (např. přivolání policie, přivolání pomoci dalších osob).

Okolnost, že obránce přestal před útočníky utíkat, zůstal stát a začal se trvajícímu útoku bránit, nevylučuje možnost splnění všech podmínek nutné obrany.

Nutná obrana je přípustná proti útoku přímo ohrožujícímu jakýkoli zájem chráněný trestním zákonem, tedy i zájem na ochraně majetku.

Skutečnost, že bránící se jednal při své obraně v afektu vzteku, ještě sama o sobě nevylučuje nutnou obranu ve smyslu ustanovení § 29 TrZ, pokud nutná obrana není zcela zřejmě nepřiměřená způsobu útoku.

Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel.

Vzhledem k povaze útoku v Duchcově si též připomeňme, že nutná obrana je jako okolnost vylučující protiprávnost použitelná i na jednání mladistvého.

Podtrženo a sečteno — pro populismus a unáhlené legislativní návrhy by zde nemělo být místa. Nepřilévejme zbytečně oleje do ohně!