Michal Hauser napsal pěkný sloupek o násilném odporu, v němž na příkladu guerillové skupiny Meinhofová Baader ukazuje, jak dokázal být násilný protirežimní odpor „efektivní“ na západě, zatímco na východě se nikdo na nic podobného nezmohl. Nás v Čechách samozřejmě napadne výtka vůči Hauserovi — vždyť my jsme tu měli Mašíny!

Jako mladý chlapec jsem patřil mezi obdivovatele skupiny bratří Mašínů. Nedostatek informací, nafouknutý mýtus a slavní rodiče z nich učinili v mých představách hrdinné bojovníky napadající komunistické pohlaváry a policejní složky. I když jsem se stal časem pacifistou, jistý druh obdivu k Mašínům nezmizel. Až do doby, kdy se mi po převratu dostala do ruky kniha Oty Rambouska Jenom ne strach. Četl jsem to a nevěděl, jestli mám být naštvaný nad svou dosavadní hloupostí, nebo se smát nad neuvěřitelnými pitomostmi, které v krátkém sledu spáchali Mašínové&co.

Kdybych nevěděl, že se jedná o skutečnost, považoval bych to za nezdařilou napodobeninu Haškova biografického monumentu o vyplenění Monastýru a bitvě proti Turkům na hoře Garvan, kterou Hašek podstoupil za zelenou Vitoší pod vedením vévody makedonského Klimeše, jednoho z literátových kamarádů z mokré čtvrti. Ale klimešovsko-haškovské plenění kláštera spočívalo jen v nekontrolovaném požívání tamních vinných zásob, kdežto v Rambouskově knize umírají skuteční lidé...