Minulý týden se Poslanecká sněmovna neočekávaně rozhodla, že bude projednávat senátní návrh zákona o účastnících protikomunistického odboje, který ve Sněmovně ležel již delší dobu, aniž by se k němu jakkoliv veřejně diskutovalo. Dokonce se zdálo, že v tichosti padne pod stůl. Bohužel se tak nestalo.

O co vlastně navrhovatelům zákona jde? Zákon má slovy preambule vyjádřit úctu a vděčnost ženám a mužům, kteří v období komunistické totalitní moci s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie. To samo o sobě jistě není nic špatného. Je tomu však skutečně tak?

Zákon zavádí pojmy účastník protikomunistického odboje a účastník odporu proti komunismu. Protikomunistickým odbojem je slovy zákona ozbrojený nebo jiný srovnatelný boj vedený proti komunistickému režimu v Československu, provádění sabotáží, spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu, převaděčství nebo překračování státních hranic za účelem účasti v protikomunistickém odboji (agenti-chodci).

Účastníkem odporu se stane ten, kdo sepisoval petice, organizoval veřejná vystoupení proti komunistickému režimu, vyvíjel politickou, publicistickou nebo jinou prokazatelně protikomunistickou činnost zaměřenou přímo nebo nepřímo na obnovu svobody, demokracie nebo na oslabení komunistického režimu.

Dlouhý je seznam těch, kteří podle zákona nemohou získat osvědčení. Kromě příslušníků různých mocenských organizací, jejich složek a tajných spolupracovníků StB jsou to také členové KSČ.

Přichází však kouzelná věta: K takové překážce se však nepřihlédne, pokud byl občan do složek a organizací vyslán nebo se stal jejich členem za účelem boje proti komunistickému režimu nebo pokud jeho účast na protikomunistickém odboji nebo odporu proti komunismu svou intenzitou, rozsahem nebo délkou zjevně převyšovala jeho účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci.

A kdo to všechno posoudí? Ano, milý čtenáři, uhodl jsi — Ústav pro studium totalitních režimů by osvědčení vydával, ale také odnímal (pokud vyjde najevo, že nemělo být vydáno!), proti rozhodnutí lze podat rozklad, o němž rozhoduje — jak jinak — ředitel Ústavu.

Spíše než deklarovaným vyjádřením úcty a vděčnosti je návrh zákona dalším pokusem o znormování pohledu společnosti na naši nedávnou minulost. Jde v něm fakticky o předepsání a vnucení interpretace dějin v duchu, který se rozchází s étosem listopadové revoluce. Již zákon o protiprávnosti komunistického režimu, který vyhlásil režim panující mezi rokem 1948 a 1989 jako nelegitimní, zločinný a zavrženíhodný, budil rozpaky tím, že předepisoval, kdo si zaslouží účast a morální zadostiučinění, ale také výslovně, kdo si úctu společnosti nezaslouží. Toto problematické normování, až dosud obecné, by teď mělo být individualizováno. Ředitel Ústavu — tedy v dané situaci výrazně předpojatý Pavel Žáček — bude mít doslova poslední slovo při rozhodování o tom, kterému jednotlivci náleží úcta a komu ne. To je absurdní.

V prosinci před Vánocemi si postěžoval Jaroslav Pinkas, vedoucí skupiny vzdělávání, která působí na Ústavu, na tiskové konferenci na to, že se vytrácí shodný názor společnosti na komunistickou minulost, rozpadá se mýtus tzv. sametové revoluce a učitelé často čelí názorům žáků, že komunismus byl vlastně “fajn”.

V jakém smyslu se však rozpadá konsenzus? Kdo prosazuje představu o nepatřičné sametovosti a měkkosti vůči (všem) komunistům, dnešním i bývalým? Listopadový převrat byl nesen rozsáhlým konsenzem, jenž sahal hluboko do komunistické strany a promítl se v existenci vlády národního porozumění. Byl nesen pozitivním programem, za svobodu, demokracii a lidská práva, nikoliv negativním postojem proti „komunistickému režimu“. A právě toto přirozené porozumění odpovídající hlubokému étosu převratu vyjádřeného spontánním heslem „Nejsme jako oni“ bylo postupně destruováno, rozdrobeno, rozloženo — ideologickým a agresivním antikomunismem. Ten čím dál tím více získával znaky zaslepenosti, které ho v některých rysech a u některých nositelů přibližují tomu, jehož si vytkl jako svého úhlavního nepřítele.

Lví podíl na tom, že se zdravý listopadový konsenzus rozdrobil, má silový, někdy až nenávistný diskurz, který našel svůj výraz i v problematických právních normách, jako je lustrační zákon, zákon o protiprávnosti komunistického režimu, zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů. Černobílý kánon tak postupně nahradil dialog o příčinách vzniku, povaze a proměnách toho, pro co se většinově ujal název komunistický režim.

Navrhovaný zákon o účastnících protikomunistického odboje je ze stejného soudku. Problematickým směrem jde ještě dál než zákony minulé. Má několik nebezpečných aspektů. Poprvé se snaží hodnotově nadřadit násilné činy proti minulému režimu nad nenásilný odpor. Zatímco zákon o protiprávnosti komunistického režimu se spokojil s doporučením „Soud zruší či zmírní trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace (č. 198/1993 Sb.), prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky”, požaduje senátní návrh, aby „soud zrušil tresty, na něž se předcházející rehabilitace nevztahovala, pokud jednání odsouzeného bylo vedeno úmyslem oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu anebo k tomu vytvořit prostředky a nebylo vedeno nízkými pohnutkami."

Pokud není zřejmé, o co jde: Soudy by musely povinně osobám, které by získaly osvědčení Ústavu, zrušit zbytkové tresty, které nebyly zrušeny v rehabilitačních řízeních v 90. letech, protože se neprokázalo, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod prostředky ne zjevně nepřiměřenými. Povinně by se rušily rozsudky nikoliv z doby předlistopadové, ale rozsudky demokratického státu, který je budován v hodnotovém kontextu právního státu a lidských práv. Neústavnost takového postupu je nabíledni.

Opravdu potřebujeme a chceme takový zákon?

Návrh zákona o účastnících protikomunistického odboje