Skoro by se nad tou komedií už mělo mávnout rukou a ignorovat ji. Jako kdeco v Česku i kauza prasečí chřipky nabývá obvyklý rozměr frašky. Posledně nám prasečí chřipkou onemocněl i hlavní hygienik Michael Vít. Nad touto skutečností se výjimečně podivuji spolu s Václavem Klausem. Stejně jako u jeho podivu, jde však i v mém případě o rétorickou figuru. Na tom, že se Michael Vít nenechal očkovat proti chřipce, kterou ještě před několika měsíci obsedantně označoval za pandemickou, mě totiž nepřekvapuje vůbec nic. Je to logické. Chřipka byla pro něj od začátku pandemická a nebezpečná. Že tomu tak nikde ve světě nebylo, mu nevadilo. Nejspíš mu žádný statistický úřad nedodal potřebné podklady. Pojímám to jeho onemocnění v rámci jeho obvyklé agilnosti ve prospěch zájmů farmaceutického průmyslu za vyloženě šťastnou událost. Měl pocit, že se na oblíbenou značku nemoci začíná mezi veřejností zapomínat, a tak se rozhodl ji znovu uvést do hry. Vlastním tělem. A kdo ví, jestli nemoc jen nepředstírá.

Marketingová chyba ovšem vznikla v souvislosti s jeho prosazováním očkování proti prasečí chřipce. Tím, že oficiálně onemocněl, na sebe trochu nešikovně prozradil, že on sám se očkovat nenechal. Rázem je efekt jeho osobní oběti zcela popřen. Nadarmo se snažil a chřipku chytil. Je všem pro smích. Že byl v době očkování v zahraničí? A copak, že se ihned po návratu o svou dávku vakcíny žíznivě nepřihlásil? Vakcíny proti nebezpečné pandemické chřipce, kterou od počátku tak svědomitě národu vnucuje. Asi se příliš soustředil na správnou volbu frekvence slova pandemický z vlastních úst. A na očkování dočista zapomněl. Jinak to být nemůže. Myslí totiž hlavně na dobro ostatních. Inu, altruista.